Když jsem někde na netu nedávno (sledujete moji sklerózu?) viděla tenhle obrázek, vzpomněla jsem si na boje s mou prvorozenou. Tu uspat, znamenalo "umlátit" ji v kočáře. Pěkně přes ty nejhorší rigoly, větve, atd. Doma jsem to nakonec vyřešila tak, že jsem pod koberec dala knížky a drncala kočárem přes ně... Až mi jedna známá mojí maminky poradila, abych to malé řvoucí tornádo pořádně zavinula...
Zabalit, a položit. Už během balení byla klidnější, zavřela kukadla i tu hladovou a uřvanou noru, stalo se z ní najednou roztomilé miminko. Zavinování kojenců má stejně jako nošení dětí bohatou tradici a jako „červená nit" se táhne napříč rasami a kontinenty. Od indiánských kmenů v Severní Americe, přes Aztéky a Eskymáky, po Tichomořské národy a pouštní kultury. Dokonce Ježíšek je na mnoha plastikách, reliéfech či některých obrazech zobrazen jako miminko v povijanu či zavinovačce. Zajímavé je, že ani v době komunistických let, nebylo zavinování dětí považováno za „buržoazní přežitek". Přestože děti byly odnášeny od maminek na novorozenecké oddělení, zůstávaly zavinuté. Stačí se podívat na starší filmy a fotografie s řadou miminek, vyrovnaných jako housky na krámě. Připomínalo to sice „výrobnu správných socialistických kádrů", nicméně zůstal zachován přínos této historicky velmi staré metody. Při zavádění systému rooming-in, tedy s velmi progresivní změnou poporodní péče, se ale děti přestaly balit do peřinek a zůstávaly na pokoji s maminkou v samostatné postýlce. Ležely na pevné matraci a přikrývaly se dekou. Důsledkem toho děti bývaly neklidné a maminky si je pak raději braly do postele k sobě. Dříve to bylo z bezpečnostních a hygienických důvodů zakázané, dnes se nad touto praxí nikdo příliš nepozastavuje. zavzpomínala si d@niela
|