Po ránu mne budík leká:
Koukej vstávat, houby čekaj´!
S nechutí mu utnu tipec,
do vlasů si vmáčknu skřipec

a už spěchám do koupelny.
Zrcadlo mne leká velmi.

Vodou smývám zbytky šminek,
za nohu mne tahá synek.

„Mami, táta v autě troubí,
hlásí odjezd směrem houby!“
Ranní kávu tedy vzdávám,
do košíků sváču dávám.

Les se skvěje v plné kráse,
houbařů víc než hub zdá se.
A tak jdeme dál a dál,
houbařů dnes budu král.

Z trávy na mě mrká houba,
první úlovek, má chlouba.

Žádný červík není v ní
- snad nebude poslední.

Sedneme si  na pařízky,
Dáme si čaj, sníme řízky.
Po příjemné siestě,
vyrážíme po cestě.

Rodině už sotva stačím,
nohy v těžkých botách vláčím.
A pak, když to nejmíň čekám,
smekne se mi noha, hekám.

V  tenisce mi bláto mlaská,
v tričku díru, prostě kráska...