Léto skončilo a vypadá to, že se vším všudy. Na jednu stranu mi to není líto ani trochu. Škola a zejména jistý řád má něco do sebe. Pravidelné vstávání,  vyučování, obědy ve školní jídelně, družina, odpolední kroužky - to vše mě zbavuje nutnosti bavit své děti. Zbývá nám na sebe vlastně tak málo času, že mám pocit, že se to všechno kolem řítí tempem přímo děsivým.

Dostala jsem od Sandry půvabné video, koukala, žasla - a pak jsem vyhledala ještě jedno. Dalo by se říct, že to má jistou návaznost, jako že "takhle to začíná, takhle pak pokračuje". Bohužel, zase musím se smutkem konstatovat, že takhle řádit se většinou odhodlají jedině ti naši samozvaní páni tvorstva. Osobně neznám žádnou bandu děvčat, která by se bavila podobným způsobem. Ale co - zase je asi málo mládenců, chodících na břišní tance ....

Kryštofovi nedávno udeřil rok a půl. Má pořád štěněcí pohled, ale již mírně protřelý. Pořád víc a víc toho ví, zkusil, poznal, viděl, osahal a zapsal si do svého klučičího mozečku. Má rád svůj řád a rituály a rád a umanutě se jich dožaduje. Například ráno, jakmile se mu rozlepí první víko a vyhrabe se prdelkou navrch ze svého pelíšku. Vyskočí a bosýma nožičkama upaluje do kuchyně, kde si stoupne k ledničce a hlasitě ještě s dudlem v puse vykřikuje míko, míko.

Tak se nám po nějaké době zase ozvala babička a toužila velice po babičkování. To nás lehce překvapilo, protože při narození našeho syna se od tohoto zasloužilého stavu velmi rázně distancovala.

Byl jsem nedávno na odběru krve. Přede mnou byli čtyři muži, ale šlo to jak po drátkách, takže jsme všichni potichu čekali, až na nás přijde řada. Ticho však ustalo s příchodem asi osmiletého chlapečka a jeho maminky, kteří přišli pár minut po mně. Chlapeček asi tušil, co ho čeká, a tak velmi naříkal a brečel, až se zajíkal.

Proč my dospělí tak rádi zapomínáme na to, jaké to bylo, když jsme ještě dospělí nebyli. Jo, jednou za čas tak nenápadně vklouznout do té klučičí nebo holčičí hlavičky a pokochat se jejich velkým malým světem, hned by nám s nimi a hlavně jim s námi, bylo lépe. Zapomínám, přiznávám a docela často. Zapomínám na to, jaké to bylo, když jsem byla malá holka a rodiče se se mnou právě dvakrát nemazlili. Zapomínám. jaké to je zažít dospělácké hádky,  nedodržené sliby, nevšímavost, nepozornost a občas slyšet typicky dospěláckou větu: „neotravuj, nemám čas".

Ahoj Kudlanko, včera jsem navečer otevřela Kudlanku a viděla Tvoje psaní o všem tom smutku... jé, a já se mám tak dobře. Tak jsem Ti to chtěla povědět, potěšit dušičku, protože je to tak trochu i Tvoje zásluha. Kdybych byla tenkrát dávno nenašla odvahu i díky Kudlance skoncovat s tím prapodivným vztahem nevztahem, nepotkalo by mě tolik báječných  věcí.

Co jsem komu udělala, říkám si pokaždé, když se moje dvě děti, ve věku sedm a osm, pustí bez skrupulí do sebe. Dneska jsme si udělali výlet na kolech do nedaleké vesničky, kde se dá příjemně vykoupat, posedět u limonády, trošku si poležet na dece. Prostě si dáchnout, když už je to léto a prázdniny. Měla jsem to nejlepší předsevzetí se nenechat vytočit. Svatosvatě jsem si slíbila, že budu hodná, vstřícná, přátelská maminka a nebudu ječet.