babička nejsem a ještě dlouho nebudu, ale specielně u takhle malých dětí je IMHO normální, že občas reagují stylem - ty jsi zlá, protože mi nechceš dovolit/udělat to či ono. Adekvátní reakci na to nelze paušálně určit - prostě stylem jak kdy. Říct mi dítko, že jsem kráva, tak dostane přes pusu, říct mi, že jsem zlá a nemá mě rádo, nemrknu ani okem a stejně jako ta babička onu věc nezvednu, případně mu s úsměvem řeknu, ať si je zvedne samo, že jsem nevyhrála záda v bingu, a vychutnám si ho. Tu jedinou špatnou věc by udělala, kdyby mu v té chvíli vyhověla.

A ta druhá babička tchýně - nejspíš chce jen vnučce udělat pomyšlení. Babičky přece mají být rozmazlovací. Což samozřejmě neznamená, že si k nim lze vše beztrestně dovolit.

Ta temná síla, Můro, se možná jmenuje prostě jen láska. Nebo životní moudrost. Je krásné vzpomenout si jako dospělák uzmítaný životem, že kdysi byl někdo, kdo byl ochotný se pro mé dětské rozmary rozkrájet na kousky.

že ta dívenka, vožená na lekci golfu, není Tvým dítětem, alébrž dítětem buď bývalky Tvého manžela, popřípadě jeho sourozence, kterého (nebo jeho partnera) nemáš zrovna v oblibě?

moje babička na mě pletla svetříčky, šály, rukavice, čepičky, vstávala ve čtyři ráno, abych měla k snídani bábovku nebo vdolečky, mně jediné vařila k snídani kakao, protože jsem nepila /a dosud nepiju/ bílou kávu - tedy kávu s mlékem a cukrem a vyžadovala jsem pouze černou - tehdá vařenou z tzv. Žitovky. Četla mi pohádky a zpívala mi....ale běda, když jsem neposlechla, nebo něco provedla! To mě sjela jak lavičník a samosebou mi sem tam nějakou šoupla /jo nějakou - nepočítaných!/. Ta mě i bráchu dokázala srovnat do latě tak, že byste se nestačili divit. Ale my jsme ji milovali a ona milovala nás a nebylo nic, co by jí pro nás by,lo zatežko. Sice říkala, že od výchovy máme rodiče, ale vychovala nás dobře a naučila nás spoustu věcí. Je škoda, že už je mrtvá. Moje děti mi bohužel nedopřály to potěšení být babičkou....ale třeba se stane zázrak.....

kdyby vnouče bylo nevycválaný hyperaktivní rozmazlenec ? Kdybych s ním neužila žádnou vzájemně pěknou chvilku ? Vím že vnouče tu není pro mou zábavu, ale ten vztah přece může být pěkný, ne ? Když si jen vzpomenu na svou babičku opočenskou !
Možná bych tiše brečela do polštáře. Možná bych se s tím smířila. Nevím.
Petronila to napsala dobře, jen si myslím, že i ty rozmary musí mít mantinely. Ale to ona určitě ví.
Alenko, věř na zázraky! Ty se přece běžně dějí !

Ved je super, ked sa je o koho opriet, v sucasnosti rodicia nemaju vela krat na vyber, ked nepomozu stari rodicia, tak nemozu budovat karieru...., zabezpecit rodinu.
Mam kamaratku, obaja su v praci uspesni, vyborne zarabajuci, ale len vdaka tomu, ze maju babickovsky full servis. Babky na striedacku chodia pre vnucku do skolky, staraju sa o nu, kym rodicia nepridu z prace, alebo ked je chora,... varia im na kazdy den veceru.
Viete ako im to obcas zavidim?
Moja mama ma milion inych zaujmov a preto nikdy nema cas a ked ma, tak na Ninku nema trpezlivost a este sa ju sustavne snazi vychovavat, pretoze je presvedcena, ze ja neviem nic urobit spravne, ani dieta si neviem vychovat. A otec je alkoholik, takze nanho sa spolahnut neda. Nevies si predstavit ake je to tazke moct sa spoliehat len a len na seba.
Len pre ilustraciu, predstav si, ze si doma s chorym dietatom so 40tkami a potrebujes nakupit jedlo. A nema Ti kto pomoct.
Takze ja by som to nenazvala masochizmom babiciek, podla mna to je empatia

babička s dvěma vnoučátky, podle hlasů tak mladší školní věk a předškolák. Zvláště starší dítko bylo poněkud hlučné.

fakt ti prijde adekvatni, ze desetilete dite vyrvava na cely autobus, ze babicka je zla, kdyz se mu nemuze sehnout pro cosi, co mu upadlo pod sedacku?

sipik: o ctyricitkovych horeckach ani matkach samozivitelkach nebyla rec. a pokud mam vyhrady k tomu, ze naordinuju babicce nakup cepicky a pak ji sprdnu, ze koupila blbou, tak mam asi fakt malo empatie.

tak už se vidím, že jednou budu babička - Baba Jaga, ke které budou dávat vnoučátka za trest.
Znám pár mrňousů, co bych je hlídala s láskou a péčí, ale zřejmě už nemám dost trpělivosti na rozmachané fracky vychovávané "moderními" metodami.
Zmiňovaný chlapec z autobusu by ode mě dostal záhlavec už za to, že hlučí v dopravním prostředku, natož abych mu sbírala nějaké jeho krámy.

tady názorně vidíš, že i když napíšeš v podstatě fejeton, tak každý "čte" obsah podle svých životních zkušeností...
Já bych to až tak psychologicky nepitvala. Dítě má mít mantinely a já jsem teda dítě v autobuse nikdy řvát nenechala. Nesehnula bych se, ale pokud bych extra nespěchala, vystoupila bych.
Psychologické pitvání, zda je zmiňovaná vnučka exmanžela či koho, mi přijde zcela mimo...

kam chodíš na ty obrázky? Trochu mi článek připomíná film Páté kolo u vozu s paní Zdeňkou Baldovou. Co se týče situace v autobuse, tak proč se zlobit na babču, ta chce být užitečná. To rodiče by zasloužili ceres.

jsem říkala dceři, že těžko budu hlídací babička, když půjdu do důchodu v 64 letech. Takže v době, kdy budu mít možnost (budoucím) vnoučatům věnovat všechen svůj čas a vypomáhat - jak je to tady v Čechách běžné, z nich budou nejspíš puberťáci...

abych se připojila se svou úvahou - tři věci v životě člověk nemůže žena o sobě s jistotou říct - jakou bude matkou, babičkou a tchyní. Můžeš si stokrát jako bezdětná říkat "tohle bych nikdy nedopustila, já být jeho matka, tak bych ho..." a pak to může dopadnout tak, že ti poleze hyperaktivní spratek přes hlavu a ty už prostě nebudeš mít sílu se s ním postopadesáté od rána toho dne dohadovat, napomínat, zaujímat jinou činností, být trpělivá... a s babičkováním je to zrovna tak. Kdybyste slyšeli mou mámu, která mě vychovávala stylem "u nás se ZÁSADNĚ nelíbáme, není to hygienické, dítě ZÁSADNĚ nechováme a nepěstujeme žádné mazlení, je to návykové, u nás se ZÁSADNĚ dojídá všechno, co je na talíři (někdy i pět hodin jsem nad tím seděla!) a když se připravovala na babičkovskou roli, tak byly na denním pořádku upozornění typu: protivného spratka ti hlídat nebudu, jestli se bude chovat takhle, nebo onakle, tak se ti předem omlouvám, ale s hlídáním nepočítej, čokoládu zásadně dostávat u nás nebude a kdyby si ke mně dovolil to a tohle, nemilosrdně bych ho spráskala, s tím počítej... no mráz po zádech z toho šel a říkali jsme si, to bude pěkná baba Jaga... a pak jsem takhle jednoho dne přijela na chatu, kde děda s babičkou hlídali dvouapůlletou Magdalenku, nepozorována jsem se dívala otevřeným oknem a uzřela jsem mimi, jak sedí na malé židličce u stolečku a vydává úsečné povely: Pribináčka! (přiskočila babča s pribináčkem). Lžičku! (přiskočil děda s lžičkou, a podal ji do natažené ručky podobně, jako podává instrumentářka chirurgovi skalpel). Plenu! (přiskočila babča a uvázala plenu místo bryndáku). Přistrčit! (přiskočil děda a přistrčil ji ke stolečku). Majda dojedla pribináčka a opět tím sebejistým pohybem chirurga podala za sebe kelímek: Vyškrábat! (přiskočil děda a vyškrábal zbytky a dal jí olízat, kelímek poté odnesl, Majdu odstrčil od stolečku, aby si mohla jít hrát). No - jaký jsou??

pardon, na začátku má být člověk - žena

Máš kliku, Majda se narodila jako ředitelka.

napiš sem nějaký fejetony! To se čte jedna báseň!

svých dvojčatech, bych mohla psát romány. Mnohem horší byl ovšem jejich žárlící, o dva roky starší bratr. Už jako miminům jim bral dudlíky, aby ječeli, a já abych viděla, co je to za lumpy, zatímco jediné hodné (neřvoucí) dítě je on.
Moje maminka byla přirozenou autoritou pro nás všechny, takže ani s mými vejlupky neměla nikdy problém, a kluci jí milovali.
Tchýně zas milovala jen nejstaršího vnuka, kterého soustavně protěžovala a litovala, jaký je chudáček, že má ty dva nemožné bráchy. Než jsme to zjistili, bylo na řadu problémů zaděláno.

Ono to není jen na nás, jak my se zachováme, jak se k tomu postavíme, co nás osloví, ale taky záleží na tom, jaká je snacha, event.zeť. Z toho jsem měla trochu obavy. No chvíli trvalo než jsme si se snachou sedly, ale teď už je to o.k. Když jsem přijela naposledy, řekla Martina - to je fajn že jsi tu, já jdu na setkání s kámoškama, tak to tu zvládnete samy, že. Buď tu jako doma a přijeď kdykoliv, i bez potřeby ohlídat...ať si malou užiješ. A ona je taková, že kdyby to nebylo míněno vážně tak to fakt neřekne. Jen by snesla, kdyby mě Michal pozval. Je to lvice, je svá a velice rázná. Kromě toho ví, že není důvod, proč by si to měla rozházet s manželovou milovanou matinkou, že...ono to je jedno k druhému. Takže tak.

až budu dělat svým dětem to, co dělala moje babička své dceři a moje matka mně. "Co na ty ubohý děti řveš, ty nerváku?!!! Vychovávej je s láskou a klidným slovem! Pamatuješ se, jak TY! v jejich věku.../atd.atd.atd - a specielně u mých dětí si bude na co vzpomenout/. No - tak ti sežrali bábovku...a co jako, kdybys jim dal pořádně najíst, tak to neudělali (příklad)...nakonec buď rád, že jsou zdraví a že jim chutná...co by za to jinej táta dala!Vysvědčení? No - tak se ty Einsteine podívej na ty svoje...já ti je klidně poskytnu, všecky je mám schovaný!!!!" a tak dále.Vždycky přijedu, přivezu dětičkám čokoládičky a pomerančky - či jiné lahůdky - poňuchlám se s nima a sdělím jejich rodičům jaké dělají výchovně chyby. Já si toho užila "neurékom" neb jsem bydlela se svojí matkou - tedy babičkou dětí v jednom domě. A můžu vám říci, že pro dšti samotné nic lepšího není.

Už jsem napsala! Třeba Majda a čičinka

A vůbec - hlučnost v dopravním prostředku bych netolerovala. Netolerovala jsem to svým dětem, naučit to jde, tak ani vnoučatům.
A aby mi školák řekl, že jsem zlá? Jednak by dostal po puse, a následně bych mu sdělila, že jsem ho hlídala naposledy. Když se mu to se mnou nelíbí...

Hlídací babička asi taky nebudu - do důchodu mám jít za 22 let, a kluci jsou dospělí, takže jejich děti při mém odchodu do důchodu budou nejspíš na střední škole...

a co je špatnýho na tom, že Ti řekne, že jsi zlá? Je to nějak sprostý nebo něco? Jo takhle kdyby řekl kráva, to bych mu přes tu hubu dala taky, ale tohle? (Ale uznávám, každý máme ty hranice jinde).

A to s tím hlídáním naposledy - fakt bys ho za tohle přestala hlídat? Nebo by to bylo jen plané vyhrožování?

Tak stejně jako bych si něco takového nenechala líbit od svých dětí, nenechám si to líbit od vnoučat

ještě mě napadá v souvislosti s tím babičkovstvím a opatrováním jeden problém, o kterém jsem psala Daniele cca před půl rokem, že by bylo možná téma na Kudlu - ale asi v té záplavě pošty /což chápu/ zapadl. Setkala jsem se v průběhu krátké doby u svých známých a vzdálenějším příbuzenstvu s tím, že chlapi těžce snáší a kritizují takovéto vyvařování mladým, hlídání a své ženě to mají tak trochu za zlé. Jak to vnímáte Vy?

Odeslala jsem to omylem nedokončené.

Tak stejně jako bych si něco takového nenechala líbit od svých dětí, nenechám si to líbit od vnoučat. Mě by nenapadlo říct své matce, že je zlá, protože není. To, že nevyhovím druhému přece neznamená, že jsem zlá?

Samozřejmě, že bych mu dala možnost se omluvit, ale stanovila bych si pravidla - ještě jednou něco podobného a konec. Nejsem rohožka.

z jeho subjektivního pohledu mu to tak klidně může připadat. Proč by nemohl říct, že je na mě naštvaný, protože mu to nepodám, když je? Podstatné je, že (zase z mého pohledu), že neřekl nic sprostého, třeba za krávu, jak už jsem řekla, by mu jedna přiletěla, jen by to fiklo.

Já to vnímám jako pokus o dětské vydíráníčko (máma/babička určitě nebude chtít být zlá, takže mi vyhoví), s rozkoší dítku ukážu, že tohle prostě nefunguje, ale pokud nepřekročí určitou hranici, neuráží mě to a tudíž nemám pocit, že bych si něco "dala líbit".

jestli ti chlapi nemaj svým způsobem pravdu... jsem rozvedená, maminka mi občas hlídávala, teď už skoro ne, kluk je větší. Ale vyvařování a takové to podporování mladých v podstatě na svůj úkor? To je myslím české specifikum.

ještě na doplnění - pro mě slova "jsi zlá" z úst malého dítěte v této situaci znamenají, že se pokouší neadekvátně vyjádřit, že se na mě pro něco zlobí, a na to má právo. Neuvažuju v kategoriích "já přeci nejsem zlá, tak proč mi to říká"?

že to dítě za svoje frackovství nemůže - za to můžou ti, co ho vychovávají. A pokud se na něj babička vykašle, tak může leckdy odstřihnout jednu z mála možností, kdy se takové dítě setká s dospělým, který je ochotný se mu intenzivně věnovat a ukázat mu třeba, že existuje i jiný přístup k okolí, než "všechno si vyječím a vyvztekám" a vyplatí se.
Ona někdy chvíle nereagování a omezení komunikace dokáže dítě zklidnit a odradit od opakování líp než scéna a pár facek.

ale plně chápu, že pokud by se dítko opakovaně chovalo způsobem pro mě nepřijatelným (ale evidentně máme tu hranici každá někde jinde), také bych asi přikročila k nějakým radikálnějším řešením.

Myslím ale, že jsou to většinou duše tvárné, a jsou schopné rychle pochopit, že tudy cesta opravdu nevede.

já to taky neuznávám. A znám ze svého okolí dost příkladů, kdy se to nakonec obrátilo proti těm ženám, někdy až taková opičí láska je špatně.

máš pravdu. Já myslím, že ty potvůrky jsou v naprosté většině případů schopné velmi dobře rozlišovat, co na koho platí, a dovolí si ke konkrétnímu dospělému jen to, co mu dovolí on.

Blbá a smutná by asi byla situace, kdy by některý z rodičů babičku vnoučetem vydíral (že jí ho nepůjčí, když...) a ona by měla pocit, že musí vnoučátku ve všem vyhovět, aby si nestěžovalo. Takhle se podbízet bych ale asi nedokázala.

A pro mě "jsi zlá", když mu nevyhovím, není přijatelné. Zřejmě, pokud si to dovolí v busu, tak se tak chová i jindy. A pokud si rodiče nechají "hvězdičkovat" na hlavu, je to jejich problém, byť by se mi to stokrát nelíbilo. Ale u mě by si to dovolit nemohlo. A pokud přece, tak bych mu dala na výběr - buď se bude chovat jak chci já, nebo se mnou nebude.
Nejsme obecně otroky svých dětí a vnoučat, je jen na nás, jestli chceme vnoučata hlídat, trávit s nimi čas. Takovou tu otročinu - službu "mladým" (postarat se o vnoučata, nakoupit, uvařit, uklidit,...) neuznávám.

ať to je ke komukoliv - ano, dítě brzo vycítí co s jak. Ale předtím to zkouší, hajzlíčci malí. A že chlap žárlí - určitě. To je jako když přijde do rodin nový sourozenec, mmnoho starších sourozenců začne žárlit. Je to novum. A chlapi nejsou takové charitní povahy...

tady opravdu asi narážíme na rozdílné pojetí těch hranic - co jednomu nevadí, pro druhého není přijatelné.

Ta služba mladým - dřív jsem to absolutně neuznávala, dnes jsem k tomu o dost tolerantnější. Ale musí to být z lásky a nikoli z "povinnosti". Viděla jsem fungovat pár takových modelů a pokud je to oboustranné (mladí si uvědomují, co pro ně babička/děda dělají), je to jedna z nejkrásnějších věcí, co si umím představit.

určitě poznají. Ale nějakou dobu budou zkoušet, jestli to třeba nepůjde po jejich
Jako macecha taky přesně nevím, co bych dělala, kdyby se mi takhle v autobuse vzpříčila pastorkyně. Na fyzické násilí už je velká, na scény trénovaná...kdyby nepomohlo pár ostrých slov, asi by taky následovala chvíle ticha - a možná odsednutí, kdyby bylo kam. Naštěstí je to většinou zlatá holka a veselé pubertální scénky si nechává na doma. Ovšem rady, jak je zvládat, beru všemi deseti!

A ještě jedna věc - pokud bych byla kontinuálně ve styku s vnoučetem od narození, mohla působit na jeho výchovu, tak by se mi s největší pravděpodobností nestalo, aby mi řeklo, že jsem zlá. Jestli má právo být naštvané, když mu nevyhovím? Abych se bála nevyhovět? To snad ne. Jen ať to hezky rozdýchá a uvědomí si, že vždycky nebude po jeho. Dítě v mladším školním věku ještě není v pubertě, a dělá-li popsané, jak to bude vypadat, až s ním ta puberta začne třískat? Pošle babičku rovnou do hvězdy třeba.

proč bála nevyhovět? Klidně nevyhovím, když to uznám za vhodné, i kdyby se dítko na hlavu postavilo.

Já si myslím, že každý - včetně dítěte - má právo mít vztek (byť z mého pohledu naprosto neoprávněný) a je naprosto v pořádku, pokud ho vyjádří, pak se s tím dá nějak pracovat. Je na mně jako na vychovateli, abych ho naučila vyjadřovat ho adekvátním způsobem. Bude se mu to pak hodit i jako dospělému.

Myslím, že babičky by se neměly nechat zneužívat, a to jak od vlastních dětí, tak už vůbec ne od vnoučat nebo skrze vnoučata. Já jsem to těm svým jasně řekla, když se jim narodilo dítě a měli takové nějaké choutky, že bych snad mohla hlídat. Doslova se vnutili na návštěvu a snacha se mi snažila dát dítě do náruče. Prý ať si ho pochovám! No tím by to začalo a kdoví jak by to skončilo. Nejspíš bych pak suplovala rodiče, aby si mohli užívat. No přece po mně v pětapadesáti nemůžou chtít, abych skončila se svým volným časem a věnovala se děckám. Když si ho dělali, taky se mě neptali, tak ať si to teď jenom vyžerou sami. Dokonce se mě syn snažil vydírat. Prý že to strašně rychle uteče a něco mi unikne. Ale jen ať si poradí sami. Já si dětí užila, když jsem měla ty svoje. A na nějaké další nemám náladu. Když už do toho šel, tak se vším všudy. Na hlídání ať si zaplatí nějakou au-pair, a když na to nemá, jeho problém. Já přece nejsem od toho, abych řešila jeho problémy.

tohle mi zas přijde úplný protipol,velice odvážný řekněme, tam bych se tedy také dostat nechtěla. Ale v každém případě respektuji každého vlastní volbu, tedy i tvou. A jistě je to složitější než se dá v těch pár řádcích vypsat a hodně to vypovídá i o Tvém vztahu k synovi. Ale je to privátní věc každého.

dost dobrá provokace ;-))

Nemyslím si, že je dobré, nevšímat si jeho projevů v naději, že se uklidní. Musí vědět, že se něco nedělá, a pokud to nerespektuje, a chová se jak já nechci, spacifikuji ho, ale nebudu ho ignorovat.

naprostej souhlas...

Možná má tvůj syn pravdu, jednou třeba budeš litovat, že jsi se k vnoučeti víc neměla, a nedovolila vytvořit mezi vámi pouto.
Neznám tvého syna a jeho ženu, ale že by jen to, že chtějí, aby sis pochovala jejich dítě, znamenalo, že ti jej chtějí strčit na hlídání a sami si jít užívat? Není to od tebe trochu paranoidní?

Mio, však já tam taky byla zatlačena jeho přístupem. Ale vybral si takovou ženu, jakou má. On se mě na nic taky neptal, tak ani já nejsem povinna mu nějak posluhovat. Navíc už jen tím, že si našel rozvedenou s dítětem a ona mu hned další dítě přidala, tak už neměl čas na nic jiného, než na tu svou novou povedenou rodinku. Když jsem něco potřebovala já, musela jsem čekat, až ho ta jeho milostivě pustí. Navíc když mi jel něco spravovat, vzal ji vždy sebou, no a nyní to párkrát zkusil a vzali i to dítě. Pokaždé se u nás pokadilo, muselo se přebalit, někdy i brečelo. Navíc teď už chodí a nic před ním není bezpečno. Já mám svůj byt dost draze vybaven, takže nejsem zvědavá, kdy mi něco zničí. Takže přece se kvůli jeho děcku nebudu já muset omezovat naprosto ve všem. Nehledě na to, že teď vráží peníze do té své a když jsme mu my dali drahý dárek na vánoce, tak se nám vrátila jen nějaká laciná cetka.
Petronilo, nikoho jsem neprovokovala, jen píšu svůj názor. Zajímavé, když jsem psala minule, našly se ženy, co mě moc dobře chápaly.

já jsem neřekla, že ho budu ignorovat (i když někdy je i ignorace tou nejlepší volbou, ale podle situace). A nemyslím si, že by měl být někdo trestán za to, že má nějaký pocit (a on ten vztek v dané chvíli asi měl), naopak si myslím, že je to vyloženě škodlivé. Trestán/upozorněn by měl být jen za nevhodné vyjádření toho pocitu. Cílem by mělo být, aby se dítko naučilo, že na jedné straně má na své pocity - jakékoli - plné právo, na druhé straně by se je mělo naučit a) vyjadřovat adekvátním způsobem, b) vůbec to neznamená, že ostatní budou skákat tak, jak ono píská.

Můj postoj k tomuto je - ano, vidím, že jsi naštvaný, že ti nechci vyhovět, ale máš smůlu, i kdybys vzteky puknul, já ti prostě nevyhovím, protože to nepovažuji za správné.

no tak jsem se moc nepletla, když jsem napsala, že je to u Vás asi složitější než se dá v těch pár řádcích vypsat. Jak už jsem napsala, respektuji Tvůj názor i když z něj cítím určitou hořkost a chlad. Kateřino ono je všude "něco", jen tady na Kudle co člověk přečte. Hezký den.

A nechala bys ho vykřikovat, že jsi zlá?

Mio, jsem ráda, že aspoň ty to vidíš i z mé strany. Já po synovi chci jen to, aby mě jako matku respektoval. Aby si nechal poradit, protože jsem mnohem zkušenější než on, tak nechci, aby udělal v životě nějakou chybu. Jenže on si dělá vše po svém. Začal s tím, když si našel tu svou, no a jak teď mají ještě to děcko, tak už je to všechno o ničem. Jednou bude litovat, že mě neposlechl. Možná že je všude něco, ale děti by své rodiče měly poslouchat a respektovat, přece nebude nějaký třicetiletý fracek poučovat rodiče, co a jak má být. No ještě toto!

ano, bez mrknutí oka :-))

jsi vůbec skutečná??

to je to. Já ne.

pořád se nemůžu zbavit dojmu, že si děláš legraci. Promiň, ale jestli to myslíš vážně, to, že si Tvůj syn vybírá partnerku a plodí s ní děti bez konzultace s Tebou, je známkou jeho dospělosti, kdyby ve třiceti v tomto dal na maminku, myslela bych si o něm, že je nemocný na hlavu.

Je legrační myslet si, že protože jsme starší a zkušenější, jsou naše děti povinny nechat si od nás mluvit do života až do smrti.

rozdíl bude asi opravdu v tom, že Ty to vnímáš jako urážku (a pak je zásah asi na místě), já nikoli.

Je dospělý, a nemusí s tebou konzultovat vůbec nic. Je jasné, že pro něj nejsi na prvním místě, to je jeho partnerka a jejich společné dítě. Ale to je přirozené, a kdyby to bylo jinak, je to divné.

ten ublizenej syn.

že Kateřina si legraci nedělá a že již kdysi tady své názory (stejného charakteru) vyslovila. Jen si nějak nemohu vybavit, které ženy ji tenkrát moc dobře chápaly - jak nyní uvádí.

taky svoje nazory uz kdysi vyslovila, ze jo...

ne takhle to není, Kateřino. Já si hlavně myslím, že Ti nemá cenu tvrdit opak toho, co si myslíš. Bylo by pošetilé se domnívat, že Tě lze přesvědčit, že nemáš tak úplně pravdu. Navíc jen Ty sama znáš svou snachu a svého syna. Nikdo virtuální je nezná a tudíž se nemůže vyjádřit k Tvé situaci objektivně!! Já jsem na sobě zažila , jak je nedobré, když se rodiče /byť vedeni těmi nejlepšími úmysly - protože kdo jiný by to s námi neměl myslet lépe než vlastní rodiče/ snaží vměšovat mezi mladé a řekla jsem si, že svým dětem nebudu dělat to, co jsem sama nesnášela. A o to se i snažím. Mám dvě dcery a syna. Pokud by si syn našel ženu s dítětem, byla to slušná holka, vůbec by mi to nevadilo. Klopýtnout může v životě každý, o tom vím své. Co by mi asi vadilo, kdyby biologický otec dítěte to nabourával nějakým štvaním dítěte třeba proti synovi. Jinak starší dcera má dítě i přítele, nemluvím jí do její volby. Ale nejsem ani ta maminka co stojí na povel s mísou řízků. Mám svůj život, své zájmy, koníčky. Třeba minulý týden tu byli mladí, vozila jsem malou, nakoupila suroviny na oběd, ale zeť resp. dcery přítel uvařil, dcera si odfrkla má už druhá antibiotika během 14 dnů a váží méně než před porodem, tedy méně než 52 kg. Tak takhle je to zas u nás Kateřino.

to bude tahle Kateřina: http://www.kudlanka.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=1484&Itemid=50

Nebo se pletu?

Pro každého by na prvním místě měla být vlastní rodina a ne někdo cizí. Navíc taková! Zatím se vedle ní jen dře, aby je uživil, když ona je teď s tím děckem doma a živí ještě i to její prvomanželské dítě. Pořád ale ještě čekám, že to pochopí a najde si nějakou lepší partnerku, se kterou se i ožení. Teď už je ve věku, kdy ten ztracený rozum dostat musí.

Jiná Kateřino, co neumí psát háčky a čárky, neměj péči. Nejsem svůj ublížený syn, ale přeji ti, abys nedopadla stejně jako já. Za dobrotu na žebrotu. To má člověk za to, když chce své děti dobře vychovat.

takže správné by bylo opustit partnerku s vlastním dítětem a najít si nějakou jinou, lepší, bezdětnou.

Myslím, Kateřino, že jsi svého syna vychovala opravdu dobře.

Petronilo, nejméně oznámit předem ti tohle měl, abych mu k tomu mohla říct i svůj názor. On mne však postavil před hotovou věc. A ještě čekal, že budu skákat radostí. Tak to se hezky spletl, o tom však diskutovat nechci, to už jsme tu dříve řešili. Člověk by čekal trochu pochopení, hlavně od zdejších žen, však se to jednou stane každé z vás. Pak budete čekat taky nějaký ten soucit a ne, že se do vás někdo pustí. Vždyť i ta Saša v tom úvodním článku psala o tom, jaké jsou některé snachy a vnoučata pěkní prevíti.

Kateřino2, budeš se s tím muset smířit. Popravdě mi připadáš trochu směšná, že chceš diktovat jak žít svému dospělému synovi. Mám syny mladší než ty, taky dospělé, ale do jejich partnerského života jim nekecám.

ta sama Katerina. Ale jak vis, ze ta puvodni Katerina neni treba zaroven Helga? Stepeni osobnosti zacina byt nekontrolovatelne...

co má být na prvním místě, rozhodně hotový poklad

a jak by sis takové oznámení představovala? Maminko, líbí se mi Martina, ale ona je rozvedená a má dítě, myslíš, že se s ní mám vyspat nebo radši ne

Ale i kdyby se Tě na názor zeptal, stejně bys měla jen poradní hlas. Nebo bys čekala, že třicetiletý syn se zachová přesně podle toho, jak Ty mu řekneš?

Ano, nás, co máme děti, s největší pravděpodobností čeká, že nám je někdo "odvede". Doufám, že se nám podaří vychovat je tak, aby se v tomhle rozhodovaly samy za sebe, a ne podle našeho diktátu.

A neboj, můj soucit (tedy jestli jsi skutečná)tedy rozhodně máš

původně měla Kateřinina snacha dvě děti z prvního manželství, teď má jen jedno
Ať je to jak chce, na svůj názor a na své jednání má právo.
Pořád mě to děsí míň, než představa hyperobětavé babičky, kvílející "já pro vás všechno, celá jsem se zničila, a vy nechcete skákat, jak já pískám???"

Hned jak jsem si přečtla první příspěvek ctěné pí Kateřiny 2, měla jsem jasno, neb nedávno, když jsem byla nemocná, četla jsem starší články a narazila i na ten s hvězdnou diskusí na téma "Ukradený syn" - z nynějších vejšplechtů se mi líbí nejvíc " vždycky se u nás pokadilo a brečelo", "draze zařízený byt a nic před ním není bezpečno" - no vás bych, Punťo, chtěla mít doma a mohla byste být v klidu, své dítě bych k vám nepustila blíž než na dvacet metrů, natož si dovolit žádat o hlídání...

chvíle, kdy bychom mohly zvažovat hlubokou poklonu a políbení nohy svým vlastním tchýním

to je v podstatě stejný problém jako u toho vztekajícího se dítěte - protože ta celá-jsem-se-zničila babička se chová velmi podobně.

IMHO je v tomto na mladých, aby takovou pomoc udrželi v mezích. Pořád totiž pokládám starost o děti a vlastní domácnost za primární starost rodičů. Pomoc a účast prarodičů může být velmi vítaná a vděčně přijímaná, ale jen na bázi dospělého jednajícího s dospělým, ne vydírajícího malého dítěte schovaného v kterémkoli z účastníků.

než se člověk vrátí z obchůzky je skoro vyřešeno !

Kateřinodvojko - řekni si čím větší mrcha tím větší štěstí...

Ale vážně - taky jsem byla trochu napnutá co budu mít za snachu, protože synek to se mnou určtě konzultovat nebude, to jsem věděla jasně. Rovněž i to, že to nebude cigorka nebo feťačka, ale stejně.
S tím nic nenaděláš tak se s tím smiř nebo se zblázníš.

úplně souhlasím. Vždyť pro co jiného jsme si ty děti pořizovaly, než aby nás poslouchaly a vydělávaly nám na důchod? Třeba takové Indii rodina utratí velké peníze, aby dítěti vybrala podle horoskopu nejlepšího partnera a vlak pres to nejede. Tak má vypadat úcta k rodičům a starším. Stejně tak třeba v Číně, Japonsku, Africe nebo třeba i u divochů indiánů si názorů starých váží. Takže já Vás, Kateřino, podporuji a fandím Vám.

Macessko nebo jak si to říkáš, je pro některé ženy těžké uvažovat o vývoji situace? Nejstarší dítě se už po zdárném dokončení ubohého učňáku živí samo, tudíž jedno závaží z krku odpadlo. Ovšem nechápu, proč ho ještě bydlí u nich doma. Já bych jim uměla poradit, co s tím.
A teď mne omluvte, jdu na oběd. Dobré zažití vám všem, snad vám bude chutnat stejně jako mě, mám tu výtečnou italskou restauraci.

souhlasím v tom, že žádná babička nemá povinnost hlídat. Trošku mě štve, když slyším takové ty stížnosti, že babička má svoje zájmy a nechce pohlídat. Proč by měla? Proč ji do toho nutit? Možná je to trochu závist, protože naše babičky jsou vzdálené 1,5 a 3 hodiny vlakem (a to ještě musí někdo dojet na nádraží), ale nějak to zvládáme bez nich a když jsou přítomny, tak je to pro všechny trochu svátek, babičky babičkují a my odpočíváme. Moji mamku jsme dokonce vzali na týden na dovolenou a přestože jsme většinu času byli všichni spoku, tak jsme si s mužem mohli najít čas na věci, které bychom bez ní nezvládli (trochu skotačení po horách).
JO, zbylý Kateřinin problém si musí vyřešit ona sama, není to ta, co tady kdysi chtěla řídit život svého dospělého syna, který si našel starší přítelkyni a ještě si dovolil za ni v hospodě platit?
A nakonec, proč se nikde nepíše o dědečcích??

A ještě si dovolím, ano, soucit budu čekat, až mi manžela s dcerkou někde smete blbec v autě, co jim nedal přednost na silnici, a ne v případě, že si dítě přivede domů někoho, kdo mi zrovna nejde pod nos...
A ještě něco vám povím: já sama se považuju za citově plochého cynika. Cizí děti - přiznám se - nenávidím, ze všech dětí na celém světě miluju jen to jedno jediné - svou dcerku - ať je hodná, nebo protivná, ať vystuduje vysokou,nebo se jen vyučí, pořád ji budu milovat a vím, že jediné další dítě, které budu milovat, bude to její, ať si ho udělá v patnácti nebo třiceti, s inženýrem, nebo dělníkem, s černochem, nebo Číňanem, ať bude vdaná, nebo svobodná, a udělám všechno proto, abych jí pomohla a aby byla šťastná. Považuji se za cynika, ale proti Vám, paní Kateřino, jsem ta nejcituplnější švadlenka...

skutečně si tu říkám Macesska.
A neboj se, ona matka tomu samoživícímu se dítěti určitě něco podstrkuje z peněz tvého syna! Možná ho dokonce občas i na oběd pozve!! Radši tam ani nos nestrkej, kdo ví, co bys ještě zjistila. Třeba, že dostalo na vánoce dárek. Hrozná představa.

mně jdou taky cizí děti velmi často na nervy...

A K2 měla v posledním příspěvku koncovku jako milenka, že.

Kolikrát se tomu člověk věnuje a pak vás to připraví o všechno, jen jako důkaz, že nějaký vnouče existuje, je příchod exekutora. Jo, to je pak dílo.
Takže - děti nedělat, to je to, oč tu běží!!!

ano, začínám věřit tomu, že Kateřina2 je Helga. Ten svůj poslední příspěvek už přepískla

nejste v tom samy. Taky se považuju za citově plochého cynika.

ono se nevyplácí si s tím, co je mezi nebem a zemí, zahrávat. Koukám, že tu máte nějaký divný svatý - přelejzají jako breberky z jednoho článku do druhého.
No, kde nepomůžou vymahači, můžou snad pomoct vymítači.

Ouvej, Ouvej to je na picnutí se

tak hlavně, že ses pobavil. To je to, oč tu běží!
Nebo ne?

já se ke své tchýni po "třicetileté válce" (no, spíš jen 15ti leté) chovám líp než její vlastní jediný syn. Hrany se obrousily, a obě jsme tak trochu pod vlivem životních kopanců dostaly rozum.
Přeju jí dlouhý život ve zdraví, a ve světle vlastních životních zkušeností, jí někdy i chápu.

nemyslíš si, že by se dítě poměrně od malička mělo učit ovládat své emoce, mělo by se učit, jak se chovat mezi lidmi? Pokřikování v dopravním prostředku je nevychovanost, ať už říká, že jsi zlá, nebo cokoliv jiného.

ovládat ano, úplně potlačovat ne.

Souhlasím, že se musí učit, jak se chovat mezi lidmi - a ještě spíš než to, jak se chovat k lidem, ale pokud se mu to občas nepovede úplně dokonale, není třeba to přehnaně dramatizovat.

Čtu si tady vaše příspěvky a čekala jsem ,že někdo napíše,že vnoučata nehlídá,ale ráda s nimi tráví čas a má je rád takové,jaké jsou. Samozřejmě ,že nedovolím,aby se choval ke mně drze,ale on nemá na to čas,protože si pořád na něco hrajeme,něco vyrábíme,někde se touláme a hlavně,stále si povídáme a dáváme si navzájem najevo,jak o sebe stojíme.Přitom mi vůbec nevadí,že to je v době,kdy mladí potřebují nebo chtějí jít za kulturou,za zábavou.Já jen závidím mužovi,že vnouček jej má raději,protože mají společné "mužské" zájmy,protože technice nerozumím tak jako děda .Když není u nás,tak si voláme,protože se nám stýská.Stejné to bylo s vnučkou,která je už dospělá a dodnes má k nám pěkný kamarádský vztah a nikdy nezapomene nás navštívit,popřát , přinést drobný dárek a potěšit nás.

Občas v MHD potkávám maminky (zajímavé, většinou maminky), které nechají děti dělat cokoliv, i lítat po šalině, křičet, a obtěžovat spolucestující. Zřejmě americká výchova .

pěkně jsi to napsala. Není to o hlídání, o nějaké povinnosti, je to o společném trávení času. A to přece není z povinnosti, ale proto, že to tak většinou ti lidé chtějí... vzájemný vztah mezi prarodiči a vnoučaty se musí pěstovat stejně, jako ten partnerský... a když je dobrá vůle na jedné straně, nemůže se minout účinkem na straně druhé, ať už jde o radost vnoučat, když uvidí babičku a dědu, nebo i ochota dětí své rodiče navštěvovat, případně s nimi podnikat společné akce...
No s Kateřinou druhou bych teda moc času trávit asi nechtěla, bojím se, že to s ní dopadne jako s mou máti, která měla podobný přístup ke svým vnoučatům a pak se v jejich pubertě divila, že za ní nepřijedou dobrovolně, ale jen z povinnosti a to ještě rychle spěchají zase zpátky domů... a tak si říkám, že až budu jednou babičkou, budu stejná jako byla moje babička, budu mít ze svých vnoučat radost a když to bude možné, tak s nimi prostě budu... je přece tolik věcí, co se s dětmi dá podniknout, že se jeden až diví, že to někoho nebaví... asi je to taky hodně o příkladech v rodině, já jsem byla zvyklá s babičkou a dědou jezdit na prázdniny, na výlety, na procházky, a byla jsem s nimi ráda, a stejně tak vím, že oni byli rádi se mnou... a proto jako babička chci být stejná jako oni... tak mi držte palce, ať se mi to podaří...

Já jsem tolik štěstí neměla, obě babičky mi zemřely, když jsem byla malá, jeden dědeček byl nemocný, moc špatně chodil, ale přesto jsme se sestrou s ním trávily hodně času a měli jsme se vzájemně rádi. Ten zemřel když mi bylo 11 let. Druhý dědeček měl radši vnoučata od dcery než nás od syna, a dával nám to najevo. Pak se divil, když jsme k němu se sestrou nechtěly chodit.
Na dovolené jsme jezdili s rodiči po vlastech českých a bylo to moc fajn.

já doufám, že budu fajn babičkou... teda jestli se toho dočkám... i když teoreticky bych na to věk už měla, na ty naše mimisrazy jezdí jedna kočena, co je jen o půl roku starší, než moje dcera, a má už půlročního chlapečka, takže bych klidně mohla být její matkou, čili už i babičkou... a zatímco ta představa ještě před nějakým rokem by pro mne byla nemožná, tak teď si říkám, že by mi to snad ani nevadilo... vzala bych to s naší Gabčou z jedné vody načisto a hurá, pořídili bychom si sourozenecký kočárek nebo vozík za kolo pro dvě děti a bylo by vymalováno... ale pravda je, že ke svým potencionálním vnoučatům mám kladný vztah už dnes... tak snad mi to vydrží...

tak by si při nejbližším zabrzdění robily tlamy...ale jak je tomu v šalinách - to fakt nevim

Sice nebudu rozmazlovací, na to nemám povahu, ale dobrá snad jo. U nás se vnoučata taky zatím nechystají, i když jeden syn má přítelkyni s dítětem, ale zatím jsem ho viděla jen jednou, často ho má její matka nebo sestra. Je to tím, že syn s touto přítelkyní zatím nežije, každý bydlí u svých rodičů.

omlouvám se

Někdy je to síla...

A nejspíš to bude tím, že většinou jezdí ty děti s matkami, než s otci... čímpak to asi bude?
Jinak já tohle ze své zkušenosti říct nemůžu, naštěstí tramvají nebo autobusem nejezdím... nikdy jsem neměla ráda hromadnou dopravu a byla jsem zvyklá buď chodit pěšky nebo třeba na kole, a nebo autem... přece jen pro uchování zdravých nervů to bylo častokrát to nejlepší řešení... stačí, když se trochu oteplí a ten odér, co se line z různých lidí, ten je k neudýchání... ale to je zase na jinou diskuzi...

o otcích ani neuvažuji.
Taky nemám MHD zrovna ráda, ale ve větším městě to jinak nejde, když spěcháš a není ti jedno, jak dlouho cesta potrvá - buď MHD nebo auto. A proto jezdím denně do práce autem. Ale roky jsem jezdila MHD nemajíc řidičák ani auto.

jestli Tě to potěší, tak já žila jako vnučka velmi dlouho v představě, že babička mě rozmazluje (neb to přece babičky k babičkám patří) a až po její smrti jsem se dozvěděla, že na nás vnoučata byla přísná a náročná a držela nás velmi nakrátko Ale byla výborná a moc jsem ji milovala.

(neb to přece babičky k babičkám patří)
nebo spíš po sobě číst...

to bude asi tím, že většinou si děti k mamince dovolí víc, než k babičce... přece jen babička je vzácnější, zatímco s maminkou jsou celý den... i když těžko říct, někdo považuje za nevychovanost třeba jen to, že dítě nevydrží stát bez hnutí a držet se tyče a ozve se, nebo se nějak ošívá, jinému nevadí pobíhání, když je tramvaj poloprázdná a dítě vyzkouší více sedadel než jen jedno... a všeobecně bych to viděla, že čím má člověk menší dítě, tím víc je tolerantnější k druhým dětem, a jak rostou, tak pomalu klesá i hladina oné tolerance... protože ne každé dítě baví takové nějaké dojíždění, když si předtím zrovna hrálo a muselo tu zajímavou hru přerušit, nebo musí jet někam, kam nechce, do školky, na kroužek, který ho nebaví a to taky udělá hodně... je to jako s dospělými, někdo je pořád dobře naladěný, jiný má prostě blbý den, a i takový dospělák se může chovat jako hovado... akorát u toho to většinou nikdo tak neřeší, jako když má den blbec malé dítě, hned se kritizuje matčina výchova

Nás dědeček taky nerozmazloval, a měly jsme ho se sestrou moc rády. Povídal si s námi, a snažil se nám předat svoje vědomosti o všem možném.

ono to není o rozmazlování, ale spíš o tom, že ten prarodič věnuje dítěti čas, že mu dovede naslouchat, povídá, nespěchá, nenutí ho, protože nemusí, ale jeho přístup je prostě jiný, než rodičů... a rodiče většinou nutí děti uklízet si hračky, věci, hup rychle do školy, hup rychle do kroužku, teď nemám čas, musím být v práci déle, máme uzávěrku, tam tě nemůžu zavést, půjde s tebou babička nebo děda, no a už jen to stačí k pocitu, že je to něco úplně jiného, než rodiče...

že nerozmazlovací babičky jsou mnohdy lepší a ceněnější než rozmazlovací

Když vnoučeti na rozkaz něco nepodám a oni mi řekne, že jsem zlá, bude to stejné, jako když ono na můj povel neuklidí své hračky a já mu za to sdělím, že je zlé/zlobivé/neposlušné.
To, že by dítě mělo uklízet hračky ve chvíli, kdy to považuju za vhodné, je jen můj názor, dítě může mít pocit, že je to zbytečné, že žádný nepořádek není apod.
Navíc dítě může jen ventilovat nevhodným způsobem svoji nespokojenost, smutek, lítost z něčeho úplně jiného. Je třeba to usměrňovat, ale výchova je proces, tak dramatické závěry typu "už s tebou nikdy nebudu" bych asi nedělala. Spíš bych mu řekla, že je to škoda, že mě to mrzí, protože já ho mám ráda a že vím, že je chytrej kluk, tak určitě ví, že nejsem povinná mu na rozkaz něco sbírat. Pokud by se takové situace opakovaly, popřemýšlela bych, jestli se prostě obyčejně nenudí. Ne každé vnouče je schopné v klidu a spořádaně strávit celý den s babičkou jen proto, že je postarší. No a pokud by neměl příležitost se nudit, tak bych ho výchovně občas vyloučila z nějaké fajn aktivity - nešli bychom do zoo, na pouť apod. Zkrátka výchovný proces. Kategorické utnutí styku mi přijde od dospělé, zralé babičky jako uražená ješitnost otřeseného majestátu :-) Tak nějak takhle bych asi to nařknutí, že jsem zlá, od dítěte brala.
Ostatně, dobře si pamatuju, jak jsem na svou milovanou laskavou babičku byla občas pěkně zlá a když mi nešla na ruku, sbalila jsem si fidlátka a vydala se na pochod k druhé babičce, "kerá je hodnější a všechno mi dovolí!!". :-))

před dvěma měsíci jsem byla s kamarádkou vyzvedávat její pětiletou vnučku ze školky. Děti ještě nebyly vzbuzené, tak jsme seděly v šatně a chvilku čekaly. Najednou se ozval příšerný řev, v prvních vteřinách jsem nechápala o co jde. Paní učitelka přivedla příšerně řvoucího chlapce se zavřenýma očima k paní, která seděla vedle mne se slovy "on ještě spí". Jiná paní učitelka kamarádce vnučku, která byla jak myška tichounká. Kluk řval, dupal, byla jsem z něj v šoku, jestli mu něco není. Pochopila bych, že se leknul, jak ho probudili. Ale co mě naprosto vyrazilo dech, když začal na babičku ječet "já to na Tebe povím mámě, jestli mi to nedáš"./co nedáš jsem v řevu nepostřehla/. Paní byla zahanbená, přicházeli totiž další rodiče a všichni na babičku s ryčícím vnoučkem koukali jak na exotickou zvěř. Kamarádka naštvaně povídá Pojď a pak na chodbě dodala - já tohle nesnáším, neznám to u svejch dětí ani vnoučat. Myslím, že tohle je chyba hlavně rodičů a tak to asi i Můra původně myslela, že by babičky na tu nevychovanost neměly doplácet. Je sice hezký, že tu někteří obhajujou chování oněch hochů z MHD, ale všechno má svý meze. Tak malí už nebyli.

myslím, že napůl spící, násilně probuzené dítě se musí brát s jistou rezervou, a co v tu chvíli křičí, to taky... mě kdyby někdo probudil z nejtvrdšího spánku, asi bych taky byla pěkně naštvaná... no a ti další, co koukali na ječící dítě jak na exotickou zvěř, to viděli poprvé? Pak to nebude pravidlem, ale spíš tím, že se klučina nějak špatně vyspal, příliš brzo probudil, no neříkej, že se to nestalo nikdy ani tobě, že by ses vzbudila hore zadkom, jak tu krásně říká myslím Sipik... akorát dospělý člověk to holt už umí lépe zvládnout, než malé školkové dítě...

ale mě nejvíc zarazilo, jak hned vyrukoval s tím, že na babičku bude žalovat mámě, jestli mu nevyhoví. A zatímco jiné děti se stačily za tu dobu přistrojit a odcházet , on nepřetržitě řval a ta babička byla úplně zoufalá, nešel utišit.Však píšu, že bych pochopila, že se lekl, když ho někdo vzbudil. On ale ryčel a měl amok, to nebyl rozmrzelý pláč.

co ty víš, třeba se mu zrovna zdálo o nějaké hračce a v okamžiku, kdy na ni sahal, aby si s ní začal hrát, ho učitelka vzbudila a on ji tak strašně chtěl... někdo rozmrzele pobrekává, někdo ječí na plné kolo...
Mám tři děti a každé je naprosto jiné, už od narození, od prvních reakcí... zatímco nejstarší dcera byla vyloženě křikloun, tak ta nejmladší je kliďas už od první minuty... syn je zase naprosto jiný... ale všechny tři mají tutéž matku... prostě temperament a síla projevů je různá... stejně tak jako způsoby prosazování se nebo chtění... prostě sto a jedna... nevím, kolik bylo tomu chlapci, o kterém píšeš, nevíme, jestli to je jeho běžný projev nebo to bylo ojedinělé, ale vím jedno, že takové to "když mi to nedáš, řeknu to mamince (babičce, tátovi, tetě, kámošce)" je u dětí docela běžné, když něco chtějí, a že to je schopno říct i dítko jinak hodné, poslušné a milé... tak bych z jedné situace, navíc podbarvené kamarádčinou dokonalostí, nevyvozovala žádné závěry...

to není o kamarádčině dokonalosti, já byla naopak ta shovívavá, co měla strach, jestli klukovi v první chvíli něco není. Další rodiče vč. mé kamarádky byly daleko znechucenější. A jak vidíš tak co Tobě se zdá přijatelné, mně méně přijatelné, je pro dalšího nepřijatelné.

nojo, děti holt nejsou dokonalé :-)
Ještěže nás za naše nedokonalosti nemůže někdo vylískat na zadek:-))

děti byly ještě malé a chodily do školky. Tak jsem s nimi někam jela a bylo zrovna nějakýho komunistickýho svatýcho - VŘSR, Vítězný únor - nebo tak něco. Děti mi seděly na klíně a najednou Mirek (D´Artagnan) natáhl ručičku a řekl"Mami, to je soudluh Lenin", osazenstvo tramvaje udělalo vpravo v bok a ztichlo "A soudluh Husák" zajásal počítačový grafik. Ve snaze zachránit situaci jsem přidušeným hlasem zasípala "Koukej, támhle je pejsek!" "A taky soudluh Kapek" dodal radostně dˇArtagnan.Co vám mám povídat, urychleně jsme si vystoupili - takže mě přítomný dav nestihl zlynčovat. No ještěže se to stalo v tramvaji - bejt to v šalině, tak jsme asi nepřežili.

DObře a sláskou vychované dítě bude dobře a s láskou vychovávat své děti. Babičky od vychovávání nejsou a v případě, že mají s vnoučetem takovýhle problém, je třeba aby to řešily se svými dětmi. Věřím tomu, že když dobře vychovám svoje dítě, tak mě nebude zneužívat a ponižovat ani ono, ani jeho děti. takže jestli chcete slušně vychovaná vnoučata, dejte výchovu plnou lásky, ale i pevných pravidel svým dětem.

tos mi připomněla hodinu Občanské výchovy. Vždycky na začátku hodiny se učitel ptal, co je nového, zkrátka aktuality. Načež ve třídě asi o tři roky mladších žáků se jedna holka přihlásila "Husačka slítla s letadlem". Byl z toho poprask, kde to slyšela atd. Výsledek rodiče na kobereček k řediteli školy a pro tu holčinu trojka z občanské výchovy. Pak mám jiný zážitek - na výročí VŘSR k nám do podniku zavítala delegace ze Sovětského svazu, ti chudáci organizovaně , oběd knedlo-vepřo-zelo /přikusovali k němu chléb/ a tak když odjeli tak jsme si lebedili jak to všechno dobře dopadlo. Za chvíli přijde kolegyně celá bledá "byli jste na záchodě, jestli ne, tak se pojďte podívat". Byly jsme zvyklé mít na záchodě natrhané listy z Rudého práva na balení hygienických potřeb. Co čert nechtěl ve chvíli, kdy tam byli Rusáci si akorát na vrch štosu za záchodovou mísou hověl Brežněv. Tenkrát jsme se strašně bály, že z toho bude popotahovačka. Ale dobrý.

tak použité papíry odkládali vedle mísy - no byla to chuťovka...já se pamatuju, jak vždycky řádily pokojské, co to pak uklízeli, tak jsme museli dávat na záchody rusky psané "instruktážní návody".No tu Viéru Husákovou kdysi vaháhli z bůhvíjaké díry nebo co, protože u nás bylo Rezavý Pohlaví s manželkou Farah a Husák najednou potřeboval manželklu. No a Réza odjel - a pak už zas Husák manželku nepotřeboval...

Tohle, jako ten chlapeček v té školce, má moje Majda bohužel taky. Už od roku a půl nespí přes den. Ve školce samozřejmě musí a už to pěkně dlouho řešíme - někdy je to OK, a někdy se "probudí" se zavřenýma očima a příšerně řve - není to žádný rozmrzel´ý pláč, ale řev jako tur. Paní učitelka byla zoufalá, naše zlatíčko takto vřeští třeba půl hodiny s nezmenšující se intenzitou, obrovskou silou všechny odstrkuje a vykřikuje nesouvisející věty - jednou prý takto křičela "čičinka ke mně nechce", ačkoliv byla ve školce a kočku máme doma... Byla jsem s ní na neurologii, tam mi vysvětlili, že to nic není, že prostě jen hluboce usne, tak, jako jiní lidé třeba ve tři ráno a tohle je prostě něco jako noční můra... ten amok, jak popisuješ. Ona za to opravdu nemůže a nemohl za to nejspíš ani ten hoch... no, stát se to mě (ta nasraná čekárna), tak se ostatní znechucení rodiče můžou jít bodnout a říct mi něco, asi bych něco peprného odpověděla....

jak jsem koupila, tak prodávám. Tohohle jsem byla svědkem /odd. pětiletých dětí/ a přiznám se , že mne to vylekalo, snažila jsem se situaci pochopit, kluk měl furt zavřené oči. Když to ale trvalo několik minut a kluk poté vyrukoval na babičku s tím žalováním, tak to si myslím, že už se nedá připisovat rozespalosti. Ono se to takhle přes net těžko vystihuje co přesně bylo. A v tom autobuse, kde kluk na prvním stupni se utrhuje na babičku, tak to se mi nelíbí. Když řekne, jsi zlá budiž, když má ten dojem. Ale ječet na celej autobus sprostě a nevychovaně, pro to omluvu nemám. A to jsem na straně Můry a Myšky, protože usměrnit svoje dítě přece neznamená , že ho nemiluji. Přece v životě taky nebude vždycky po jeho. A kdo tedy nakonec bude lepší připravený pro život, ten co ho rodiče usměrní nebo ten druhý?

no vždyť já se taky nehádám ohledně usměrňování předškoláků v autobuse. V tom s vámi souhlasím a pouze tiše děkuji pánu Bohu, že nemusíme s naší beruškou nikam jezdit hromadnými prostředky, neb máme všechno u nosu, nebo autem:-)) Jinak to, jak popisuješ s tím žalováním, tak to bych připisovala skutečně té rozespalosti, Majda kolikrát vykřikovala takový kraviny, že jsem jen zírala, kam na to chodí...

já souhlasím s bb. Scénka ve školce - spousta nás, co máme malé děti, máme v živé paměti, co ti miláčkové dokážou. Nevhod probuzené dítko versus ukrutný řev - to se mi stalo zrovna včera. Dítku to vydrželo asi dvacet minut, řvalo jako prokopnuté a vztekalo se. Nedalo se s tím dělat absolutně nic, mohla jsem do něj mluvit horem dolem, což jsem taky dělala, ale nemělo to cenu. Jiná maminka si tam převlékala svého - v tu chvíli - naprosto vzorného chlapečka, tichounkého jako myška. Za týden se můžu klidně dočkat, že tentýž chlapeček, nevhod probuzený nebo třeba nachcípaný, bude řvát jako tur a moje dítko bude tiché jak ten zmiňovaný hlodaveček a culit se jak sluníčko. Nechápu, proč by se ta babička měla tvářit zahanbeně, tohle se prostě občas u takhle malých dětí stane, a pokud na to někteří přítomní hleděli znechuceně (o čemž pochybuji), tak je podezírám, že se jim o dítko permanentně stará guvernantka a oni s ním prakticky nepřijdou do styku. Neznám ve svém okolí dítě, kterému by se něco takového aspoň jednou nestalo.

Tomu, že by to mohla být moje výchovná chyba, se můžu jen pousmát. Cožpak si už ta Tvoje kamarádka, Mio, nepamatuje, jaké to bylo, když byly malé její děti? Ale obecně lidská paměť na tohle zřejmě slábne úměrně zvyšujícímu se věku potomků.

A kdože tu obhajuje sprosté křičení na celý autobus, kdože tu mluví o tom, že dítko neusměrňuje? Mám ale pocit, že je potřeba rozlišovat, kdy je co vhodné - u dospělého na vrcholu afektu také asi příliš neuspějete, když mu řeknete, aby se uklidnil

jo vysvětleno. Jen ještě malý postřeh. Pohybovala jsem se určitý čas mezi handicapovanými dětmi /kvůli dceři zdrav. problémům/ a opravdu hodně mne překvapilo, jak někteří rodiče dokázali zavést svým dětem tvrdý režim. Zdáli se mi krutí a necitelní a trvalo mi nějaký čas, než jsem pochopila, že dělají pro své děti to nejlepší co mohou. Protože tam kde v životě dá zdravý člověk určité úsilí, ony budou muset vynaložit jednou takové, aby dosáhly to samé a aby nesklouzly k doživotní sebelítosti a obstály v životě. Byla to pro mne určitá zkušenost, že lásku lze dávat i na první pohled nepochopitelným způsobem.

ale já přece netvrdím, že moje děti byly zlatý a nezlobily. Však jsem tu už kdysi psala, že jsem jednou tu nejmladší sešlehala kopřivama. Ale ono se to jinak asi řekně mámě v 35 a jinak to zlobení vnímá asi babička, který je o dvacet let víc a má ty rozparáděný prcky uhlídat.

no ale pak to těžko můžeš dávat za vinu tomu dítěti, které zlobí stejně méně utahanou mámu jako více utahanou babičku.

Jo, jo, tak je to... to, že někdo něco doma nemá, ev. to u svých dětí nezná, neznamená, že to neexistuje. Naše školka je asi vrcholem empatie, neb i při hlučném výstupu v šatně se všichni tvářili shovívavě, dobře vědouce, že totéž se druhý den může stát i jim...(já se také tvářím shovívavě, když se to někomu přihodí, nic mi to neudělá, protože za minutu už budu pryč). Koukám, že Ká dvojka už asi diskusi odpískala.

ale kde čteš, že dávám něco za vinu dítěti? to ani náhodou.

u dědy a babičky, měla jsem krásné dětství na vesnici, plné lásky, ale musela jsem poslouchat, byla jsem jako z hadích ocásků a ještě navíc velmi tvrdohlavá, neměli to se mnou jednoduché. Ale myslím, že to není správné, děti by si měli hlídat rodiče a též dobře vychovávat. Co se babičkování týká, tak určitě ráda pohlídám když to bude třeba či budu požádána a budu se vnoučeti věnovat, ale určitě bych nerada dělala servis s nákupama a kroužkama. Ale to mi myslím nehrozí, až na to budu mít čas a budu v důchodku, tak už asi budou u maturity nebo v pubertě. Nyní chodím do práce a jsem ráda, že stíhám své věci. S dětmi problém nemám, fakt je, že nesnáším nevychované děti a jsem dost přísná. Občas hlídám kluky bráchovi 4,6,8 nebo si je vezmu na víkend ke mně, ale není s nimi žádná potíž, jsou milí, šikovní, samostatní a slušně vychovaní. Já mám nějakou přirozenou autoritu, takže pokud něco řeknu, tak to respektují a pokud se mi nelíbí nějaká jejich reakce nebo diskuze, tak s nimi o tom diskutuji a povídáme si co si o tom kdo myslí a jak by to správně mělo být. Když už si je vezmu, udělám si čas a věnuji se jim, jdeme na výlet, hrajeme fotbal či hry, ...... do Zoo...mám je ráda a myslím, že i oni mě. Předpokládám, že s vnoučaty se to nijak radikálně nezmění.

když byla Helenka, dcerka mé kamarádky Dany, malá, vypdala jako panenka, měla kudrnaté blond vlásky a čokoládové oči. Jednou takhle jela s maminkou busem, kterej byl poloprázdnej. Akorát zastavili, když se Helenka zeptala, zda může mámě zazpívat nejnovější píseň , co se právě naučla. Protože Dana netušila zradu, tak to povolila a v zápětí se ozval jasný Helenčin hlásek:"Ho*no, p*del, kamení, to je naše znamení, ho*no p*del s*ačka, to je naše značka."No, taky si holky urychleně vystoupily A Dana se pak dost dlouho bála jezdit MHD, aby ji nikdo třeba nepoznal.

že od jejího přítele sestra má dva kluky asi 2 a 6let. Pozvala je k sobě na grilování i s tchýní a byla z toho tak v šoku, že nestačila ani nějak reagovat. Kluci lítaly všude v botech i po sedačce, všechno braly, vyndavaly z polic a přenášeli z místností, šminky měl po celé zahradě, také nádobí a vůbec vše co našli ...... nikdo neřekl ani popel jen potencionální švagrová jí řekla, že preferují americkou výchovu a jesti se jí to nelíbí, tak ať to klukům řekne a usměrní je. Návštěva vyvrcholila tím, že 5 kg naloženého masa pro 5 dospělých lidí a dvě malé děti snědli pouze ti dva kluci, nikomu nenechali a nikdo to neřešil jen bylo tchýní zkonstatováno je jedí opravdu hodně, jedli bez veky a bez salátu, s vekama si pak házeli, nakousaly všechny, pak se jim zalíbila hadice na zahradě stále jí pouštěli, nastříkaly do domu, do zbylého jídla, stříkaly po dceři a jejím příteli zvlášť když jim to několikrát zakázali a vodu zavřeli .......

Upřímně jsem se nad tím pozastavila, Ti by u mně na návštěvě asi příliš dlouho nepobyli, nevidím důvod proč bych já měla vychovávat cizí nevychované fracky když si je rodiče neumí vychovat a řeknu Vám na rovinu, že bych je asi vyhodila ze svého domu. A jakékoliv další návštěvy bych směrovala k nim domů, popřípadě u tchýně či na neutrální půdě. K sobě bych je asi už nezvala.

je to, že vychovatel, který s dítětem tráví hodně času, je postupem času docela dobře schopen rozlišit, kdy má výchovný zásah cenu a kdy by byl jen mrháním času a energie.

Což náhodný pozorovatel nemusí být schopen vždycky rozlišit a může nabýt dojmu, že dotyčný své dítko nechává růst jako dříví v lese.

v tomhle případě bych je asi taky vyhodila, to už je obtěžování.

s tím, že jen, co si vychovají své vlastní děti, že samosebou můžou přijít...ale radši bez těch dětí...tady holt, že nejsme v Americe. Jinak jsem udělala tu zkušenost, že děti - zvláštěpak ty vychovávané "anmerickY" mantinely a disciplinu doslova vyžadují. Uklidnˇuje je to a dodává jim to jistoty. Děti prostě zkoušejí, co mohou a co nemohou a za včas a srozumitelně podané informace jsou vděčny.

věřila bych, že ty děti snědly pět plátků masa, ale pět kilo... no, myslím, že je to lehce přehnané, jak tahle zvěst šla a každý si přihodil půl kila masa...
Byli jsme jednou v restauraci, kde ti dali tuším dvoukilový stejk a když ho sníš za určitou dobu, snad to bylo půl hodiny, máš ho zdarma... a dospělý člověk měl co dělat, aby to vůbec pobral... a že to nebyl žádný drobek, ale kamarád o 125 kg...
Jiná věc je, že děti divočí a nikdo je neokřikne a nezasáhne, děti zkoušejí a zkoušejí, ale s tím masem, no to už je hezky přetočená houpačka...

a tak to asi i Můra původně myslela, že by babičky na tu nevychovanost neměly doplácet.

to mura myslela. mura tento z archivu taseny "fejetonek" kdysi sepsala pod dojmem te scenky z autobusu, neb na ni udelala hluboky dojem. nikterak nechtela hodnotit chovani toho devitileteho ci desetileteho hocha. treba mel papiry na hlavu, co ja vim. jenze mura jezdi hromadnou dopravou casto. a pri te prilezitosti vidi mnohe jine vnoucky (kteri evidentne nemaji papiry na hlavu), kterak mluvi se svymi babickami hnusne. a babicky by kolikrat plakaly, kdyby se na verejnosti nestydely. a zna jine babicky, ktere, jen aby jim deti vnoucky pujcovaly, jsou ochotny ze sebe nechat delat rohozku - delaji servis s nakupama, varenim, krouzkama nebo calujou penize a ty deti/snachy/zetove se k nim jeste i tak nechovaji zrovna nejlip. a muru v te souvislosti napadlo, proc si to takova babicka necha libita neposle sve milovane deti i s jejich nevychovanymi detmi do haje. o tom byl ten fejetonek. nikoli o nevychovanych spratcich.

Petronilo ve 20:16, přesně tak to je...

Jo a Losíku, s tím brečením po probuzení to znám taky, naše Lucka byla to samé... také nechtěla spát odpoledne a když náhodou usnula, tak tvrdě a při probuzení to byla hrůza hrůzoucí... a zůstalo jí to dodnes, stejně jako mému otci, když se špatně probudí, není s ní kloudná řeč a je lépe si jí nevšímat... tak

1. tam byly poprvé pozvaní k nim domů jako rodina její přítele s kterým žije
2. jí to bylo trapné, protože nikdo nijak nereagoval, jako by to bylo normální
3. byla v šoku, tohle vůbec nečekala
4. když druhý den oba s přítelem podotkly něco tchýni ve smyslu, že je to děs že ty děti nemají žádnou výchovu, tak ta jim na to řekla, že si počká na jejich děti

samosebou jsem se zhroutila první, takže jsem preventivně vzala obě děti k sobě do postele, děti si tam hrály, skákali po mně ..no a já od času natáhla ruku a nahmatala dvě hlavičky - říkala jsem si "jedna hlava, druhá hlava - je to dobrý jsou naživu" a zase usnula...a jak tak ty příklady táhnou, tak s dětma to pak šlehlo taky a krásně jsme se všichni vyspali, taskže mě pak další případná noční vzrůša jako zoubky , větříčky a zlé sny, tolik nebolely.

dneska zase byla pr*el!

Moja Ninka je citlive dievcatko, ale ked vstane hore ritkou, tak je to na zblaznenie.
Je umrncana, zla, vyplazuje jazyk a s nikym sa nebavi. Az kym sa jej nalada nezlepsi... a to niekedy trva aj pol dna. Deti su proste uprimnejsie ako my. Co na srdci, to na jazyku.
Kolko krat sa vy zobudite s migrenou, alebo zlou naladou a najradsej by ste vsetkych niekam poslali? Lenze uz sme nauceni byt pokrytci a tak nasadime usmev. A ked nas niekto nastve, tak mu to nepovieme narovinu, ale ho v duchu odbachneme velkou protitankovou strelou.

myslím, že je velmi přehnané usuzovat z toho, že jsem jednou viděla v tramvaji nějaké dítko se vztekat, na cokoli jak o tom dítku, tak o jeho opatrovatelích. Třeba opravdu zrovna nemá svůj den. Na nějaké usuzování bychom ho museli znát sakra dobře.

A máš pravdu i s tím pokrytectvím - velmi ráda bych naučila svoje děti, neb jsem se k tomu musela sama dopracovat poměrně těžko, aby své pocity nepotlačovaly, ale naučily se je ventilovat přijatelným způsobem. K čemuž patří například sdělit někomu, jehož chování mě štve, na rovinu, že mě jeho chování štve, a vyhnout se přitom zbytečným invektivám a urážkám do třetího kolene.

A re dítka mě napadá ještě jedna věc - poměrně často jsem v dětství byla svědkem pokrytectví typu - dítko zlobí na návštěvě, matka ho okřikuje, hostitelka s falešným úsměvem říká něco ve stylu "ale jen ho nechte", a za rohem onu matku s gustem pomluví.

a děkuji nebesům za svého celkem klidného synka. Jo taky si pozlobil, ale žádné amoky, řev, mlácení sebou po zemi apod.

K návštěvě u Inky dcery - hned mi tak napadlo, že to strpěla kvůli svému partnerovi. Ale já bych se po chvíli určitě nezdržela a udělala bych zásah nebo scénu. Jestli se devastaci a bezohlednosti říká americká výchova tak děkuju za tu naši. A je to pro ty děti medvědí služba. Jestli z toho dostatečně nevyrostou (nemyslím tím že by ještě v pětadvaceti nakusovali na návštvě veky, ale určitou míru té bezohlednosti)oni si je srovnají cizí a bude to oboustranně nepříjemné.

když mu bylo mezi 2-3 lety jednou něco tak akutně chtěl (naštěstí doma a už vůbec nevím, co to bylo), že moje opakované usměrnění, že jako to ne, ho nezvykle vybičovalo ke stupňovanému prohlášení: ty!.....mámo!!......zlá!!!.........HO*NOVÁ!!!!
Už pomalu čtvrtstoletí je to součástí rodinného folklóru

Kdysi jsem četla v jedné knize, že žena má vůči své dceři /a podle mě se to dá říct i o synovi/ 2 povinnosti. Stát při nich a nechat je jít. To první je většině žen vrozeno, to druhé je to nejtěžší, co musí udělat. Tys opravdu ještě ve 30 poslouchala svoje rodiče?
Jsem také občas hlídací babička. Dohoda je jasná - já ti nemluvím do výchovy doma, ty mi nebudeš mluvit do výchovy u nás. Obě to respektujeme. Je zajímavé, že jsem od vnučky ještě neslyšela námitku, že tohle doma může a pokud vím nic podobného neslyšela ani dcera. Pokud je zapotřebí hlídat, snažím se vyhovět, ale dcera ví, kdy něco pravidelného mám a repektuje to. Naštěstí už je i hlídací dědeček.