Tak nám skončily prázdniny a zase jsme se ocitli v realitě všedních dnů. Na rodinné oslavě probíraly ratolesti, který ze sourozenců je na tom nejhůře. „Nejhorší je bejt nejstarší," řekla ta nejstarší. „Všechno musí a nic nesmí (ač studentka techniky, s logikou je evidentně na štíru), rodiče jsou na něj nejpřísnější, pořád musí těm malejm ustupovat a bejt rozumnější a prošlapávat jim cestičku."
„Ty máš tak co říkat, tebe akorát všichni rozmazlujou," unisono se po něm osápli sourozenci. „Každej mě vychovává a musím všechny poslouchat," nedal se. „Nejhorší je bejt prostřední," řekli ti dva prostřední. „Všichni se starají o toho největšího a toho nejmenšího a na nás každej kašle." „Všechno je tu fajn. Potkali jsme úchyla, když jsme se koupali. Možná budu mít vši. Myšák si tu našel nového nejlepšího kamaráda - 140 cm uhlopříčkovou televizi." „Děti jsou moc hodné," připsala po straně doušku babička. Jeskyňkou podstrčený vyměnil prázdninový účes typu „zebra" (bílé a černé pruhy) za účes typu „rákosníček" (černé a zelené pruhy). Vyslovila jsem očekávání, že se letos bude ve škole mnohem více snažit a oslňovat svými vědomostmi, když musí dráždit vyučující hned první školní den.
„Tak jak jsi dopadla?" ptám se, když mi v poledne vyběhla na monitoru hláška „Karkulka je online". „No, udělala jsem to. Ale nějak jsem s tím nepočítala, takže jsem do tý školy nejela." Moje mlčení přes ICQ bylo zřejmě natolik významné, že po pěti minutách připsala: „Můžu si půjčit auto? Možná bych tam ještě stihla dojet." Stihla. „Když mi bude horko," vysvětloval, „tak si ji sundám. Ale co kdyby se náhle ochladilo?" Zimní boty se mi z něj nepodařilo dostat do teď. A už se o to ani nesnažím, za dva měsíce budou zase aktuální. Zato si připravuji argumenty na téma „Je tričko s krátkým rukávem a šusťákovka dostatečné oblečení pro prosincové mrazy?" Můra
|