|
 Proč my dospělí tak rádi zapomínáme na to, jaké to bylo, když jsme ještě dospělí nebyli. Jo, jednou za čas tak nenápadně vklouznout do té klučičí nebo holčičí hlavičky a pokochat se jejich velkým malým světem, hned by nám s nimi a hlavně jim s námi, bylo lépe. Zapomínám, přiznávám a docela často. Zapomínám na to, jaké to bylo, když jsem byla malá holka a rodiče se se mnou právě dvakrát nemazlili. Zapomínám. jaké to je zažít dospělácké hádky, nedodržené sliby, nevšímavost, nepozornost a občas slyšet typicky dospěláckou větu: „neotravuj, nemám čas".
Nedávno se dvě moje starší děti, ve vzácné chvíli klidu zbraní, na zadních sedačkách auta bavily, co by chtěly dělat, až budou velké. Syn v tom měl vcelku jasno. Už před několika dny si v hlavě utřídil, že by rád byl autobusářem. Sice chvilku bojoval s myšlenkou na trolejbusistu případně policajta, ale autobusář to nakonec vyhrál na celé čáře. Troljebusista musí jezdit po trolejích a policajti zas už dali mamince párkrát pokutu. Takže u nás doma je to celkem jasné. Má už i přesnou představu, že by rád začal ve dvaceti.
Když jsem se zmínila, že v dopravním podniku pracuje teta Táňa, jeho nadšení neznalo konců. Od té chvíle mě neustále upomínal, ať mu to konečně domluvím. Myslel to smrtelně vážně. Jeho nadšení a odhodlání a správné zapálení pro věc mě naplnilo pravou mateřskou pýchou na uvědomělého sedmiletého syna. Holčička je víc do větru. Chce být tanečnicí. Je to její velký pravý sen. Až vyrostu, budu tanečnicí, třeba takovou, která tancuje v muzikálu po boku Daniela Hůlky, nebo takovou, co vyhraje Star dance s takovým frajerem, jako je Roman Vojtek. Inu, proč ne. Sny jsou od snění a naštěstí v nich neexistují žádné omezující hranice. Syn se na začátku prázdnin zamiloval do samurajů. Dostal dřevěný samurajský meč z vietnamské tržnice. Kamarád, znalec bojového umění, ho naučil něco málo a já jsem pak každý večer musela povídat něco o samurajích. Čerpala jsem z filmu „Sedm samurajů" a „Poslední samuraj". Pokaždé jsem něco vynechala, něco pozměnila a nakonec z toho bylo skazek na pár večerů. Jednoho dne jsem ho na dovolené přistihla, jak si sám pro sebe něco mumlá a dívá se snivě do dálky. Ptala jsem se ho, na co myslí. Nejdřív jen utrousil, že na nic, ale po chvilce přiběhl a přiznal se mi, že myslí na to, jaké je to být samurajem. Přemýšlela jsem, co se mu asi honí v jeho klučičí hlavičce. Co za dobrodružství a hrdinství si prožívá sám v sobě. Jestli taky, jako všichni správní samurajové, potírá bezpráví a napravuje křivdy, dává chudým a bohatým bere, vítězí s dobrem a poráží zlo a při tom všem ještě stihne jezdit na koni, bojovat mečem, střílet lukem zapálené šípy a mít krásné samurajské brnění.
No, a pak vklouzne zpět do našeho dospěláckého světa, kde mu nějaká naše dobře míněná rada nebo pokárání podrazí nohy a srazí hřebínek. Naše krásná a občas milá děťátka se teprve učí bránit, a všem těm manýrům dospělých tak špatně rozumí...
Jak jsem už psala, jen občas, na pár minut, nebo i sekund bychom si měli vzpomenout na to, jaké bylo to naše dětské já - a třeba by bylo hned líp na světě. Já osobně bych se přimluvila za všechny autobusáře, samuraje a samozřejmě malé tanečnice. Paula
|
