Mojí Markétce je osm let a pár měsíců. Je to hezká, chytrá a celkově příjemná holčička, aspoň do nedávna byla. Je to pár týdnů, kdy jsem si uvědomila, že se mi moje krev mění před očima. Začalo to velmi nevinně. Najednou toho odmlouvání, „neeee" a „očí v sloup" bylo víc než kdykoliv jindy a víc než bych považovala za běžné a snesitelné.
V koupelně chce být najednou sama, oblečení si vybírá jen jaké chce ona a pokud si vůbec dovolím do toho zasahovat, většinou se nesetkám s vřelým přijetím. Spíš naopak. Vede si tajný deník, přelouskala knížku - Jak jsem přišel na svět, kde je velmi jemnou formou a obrázky popsáno opravdu všechno. Zavřela se ke mně do ložnice, zalezla si pod peřinu a četla a četla a četla. Když jsem potom přišla za ní a mateřsky a starostlivě si s ní o tom chtěla popovídat, poslala mě slušně někam. Mami, prosím tě..., a zase ty oči v sloup. Svěřila jsem se svojí kamarádce pedagožce. Ta se na mě pobaveně usmála a řekla, no už je to tady. A co? Nesměle jsem pípla. Období očního bělma, odpověděla a názorně ukázala ten otrávený pohled směrem nahoru, mě v poslední době tolik známý. ![](http://obrazky.kudlanka.cz/pubos.jpg)
„Na tohle se připrav, obrň, nic moc neřeš, jen vydrž. Ještě to není to pravé, co tě čeká, tohle je jen taková příprava, abys to pak nedostala rovnou z první, ale měla šanci si zvyknout, že budeš mít doma pořádného, drzého a těžce snesitelného puberťáka." Moc si zatím nedovedu představit, že se z mého sladkého děťátka opravdu stane tohle, ale zase na druhou stranu, má po kom mít bouřlivou a nesnesitelnou pubertu. Pokud to bude jako u mě, nechám se rychle zavřít do nějakého ústavu, nebo odjedu někam na hodně dlouhou dobu. Zatím nějak přežívám a snažím se ji chápat a podporovat. Nedávno si vlezla ke mně do koupelny a zvědavě mě pozorovala, jak si na obličej nanáším jiný, trochu hezčí. Trochu se při té zábavné podívané rozšoupla a začala mi povídat. Byl to takový ten holčičí rozhovor. Povídala o holkách a jak a co spolu dělají v partě a pak o klukách ze třídy. Začala těma, kteří jsou nemožní, protože o přestávkách běhají a perou se a pak taky o těch, co už tak nesnesitelní nejsou a o těch toho napovídala fakt hodně. V duchu jsem si říkala: tak už to začíná. Nejdřív jsem měla na jazyku otázku, jestli se jí taky nějaký nelíbí, ale pak jsem to polknula, protože by mě asi zase stihlo nějaké to - „mami, prosím tě...". No, hezky jsme si pokecaly. Pak jsem ji učesala culíky, dala pusu a vystrčila vstříc tomu jejímu vlastnímu životu a pozorovala, jak poskakuje s velkou žlutou aktovkou směrem škola. V práci i odpoledne mě napadaly všechny ty maminkovské melancholické myšlenky - o tom, jak ten čas letí a ty děti rostou a že nedávno nosily plínky a teď už se malují atd. Markétka se vrátila po obědě z družiny, vlasy jakoby proletěla hustým křovím a na jejím růžovém tričku a riflové sukénce se krásně vyjímal polední špenát i se žlutým vajíčkem, vedle to vypadalo na skvrnu od polívky, nebo čaje. To opravdu nevím. Tentokrát jsem výjimečně nenadávala, usmála jsem se a pomyslela si, že mám doma pořád ještě malou holku - chválabohu. Paula
|