|
 V pondělí jsem s neskonale sladkou chutí odevzdala své dvě starší děti do spárů povinné školní docházky. Konec prázdnin byl už doopravdy neúnosný. Získala jsem pocit, že si moji potomci samou sourozeneckou láskou brzy polámou hnáty a neustálé nesmíš, nedělej, nestrkej, nebij a ne a ne a ne už bylo otravné i mě. Vlasy mi zpopelavěly, pleť zešedla a ruce se mi začaly povážlivě třást.
První zářijový den jsem do školy vyprovázela jednu druhačku a jednoho prvňáka. Dcerka se do školy docela těšila, už v šatně si s kamarádkami padla kolem krku, až z toho málem byl slušný otřes mozku, ve třídě pak skočila do náruče paní učitelce. Vůbec bych se nedivila pár panákům ve sborovně a "vzhůru do jámy lvové", nebo spíš vlčí. To s prvňáčkama to bylo jiné. Chlapečka jsme vyfešákovali, ulízli rozčepýřené hnízdo na hlavě a s aktovkou až po kolena si vykračoval, následován babičkama a dědečkama. Hujerovi bychom strčili hravě do kapsy. Paní učitelka snášela trpělivě zástup pyšných rodičů, spousty kamer a foťáků. Někteří mírně uchýlní tatínci si k tomu přímo ve třídě namlouvali i komentář. Bylo to krásné. Slzu jsem zamáčkla a hned ve škole mě - zároveň s dojetím (když jsem si představila, co všechno zase musíme nakoupit, sehnat, vyrobit, nastříhat), rozbolela hlava. A to to máme tento rok hned dvakrát... Zase na mě, zapomětlivou matku, budou rozhořčené děti večer dorážet, že jsem jim zapomněla nastříhat písmenka, nachystat svačinu, že takové lepidlo je špatné a paní učitelka si to přeje úplně jinak. Fuj. Do konce září ještě musíme zařídit všechno možné poškolní sportování, tancování a další ušlechtilou zábavu a pak - doufám - vplujeme do klidných vod školních dní. Zatím. Jak říkám - doufám... A jak jste na tom vy - přátelé? Paula
|
