Následující (mj. opravdu skvostný) popis "doby, která člověku zamává s životem", jsem dostala e-mailem až z Yukonu, od Polárky. Ne, ona není autorkou, tento text běhá internetem už delší dobu. Snažila jsem se autorku nějak najít, ale nepovedlo se mi. Tak alespoň takto do neznáma, před ní smekám :-)))

...................................NEJKRÁSNĚJŠÍCH DEVĚT MĚSÍCŮ?

      1.měsíc

Stojím v lékárně ve frontě a chce se mi omdlít. Je tam vedro, vydýchaný vzduch a paní přede mnou má prostě nesnesitelný parfém. Ale pořád je to lepší než pán před ní, který smrdí zřejmě od přírody a je mi tak nějak fyzicky odporný. Fuj, teď jsem si všimla lupů v jeho vlasech. Asi se pozvracím. "Těhotenský test," odpovím na otázku lékárnice, co si přeju. Mám mžitky před očima a venku si musím chvilku sednout na parapet výlohy, abych se neskácela. Jsem si jistá svou věcí a dvě čárky na počuraném papírku mi to pak doma jen potvrdí. Asi brzo omdlím, třeští mi hlava, ale jsem šťastná.

2. měsíc

Je 7 hodin ráno, já stojím v kuchyni před ledničkou a vedu vnitřní boj: když ledničku neotevřu a nevytáhnu si z ní něco na snídani, brzy se pozvracím. Pokud ji otevřu a ucítím to, co člověk cítí, když ledničku  otevře, pozvracím se taky. Jdu si napustit do sklenice ledovou vodu, napiju se, opláchnu si čelo, otevřu dokořán okno, zadržím dech a risknu to. Rychle  otvírám lednici a bleskově vytahuju máslo a mlíko. Vyhrknou mi slzy do očí a ženu k oknu to rozdýchat. Hurá, ustála jsem to, už mám aspoň na dopoledne  vyhráno. Snídám bílý rohlík s máslem a bílou kávu, to jediné, co dopoledne snesu k jídlu. Posilněná snídaní jdu odvážně uklidit věci zpět do lednice a zrak mi padne na dva buřty v igelitovém pytlíku, co si koupil manžel na večer na opékání.

Ty už jsem neustála. Nesnáším zvracení, takže zvracím s křečovitě zavřenýma  očima, abych to neviděla, pak poslepu tápu po toaletním papíru a po splachovadlu. Opouštím záchod, pustím si na hlavu studenou vodu a jdu na  dvůr to rozdýchat. První, co uvidím po otevření dveří na dvůr, je hromádka od našeho štěňátka. Poslepu zvedám prkýnko. Jsem vyložená z kuchyňského okna, zhluboka dýchám a přemýšlím, že bych  měla  něco sníst. Jediné, na co jsem schopná pomyslet bez odporu, je rohlík s máslem a bílá káva. Stojím před ledničkou... Věčný koloběh.

Mám pocit, že se neudržím na nohou. Ležím v posteli, hlavu  jsem si osprchovala studenou vodou, mám okno dokořán a zhluboka dýchám. Asi bych měla něco sníst...  Přichází domů manžel s oblíbenou žertovnou otázkou na rtech:  "Cos tady celý den dělala?" Bez jakýchkoli skrupulí pronáším neomaleně:  "Blila."  Manžel se hurónsky směje, považujíc to za dobrý vtip, otvírá dokořán  ledničku a volá na mě: "Co máme k jídlu, maminko?"

3. měsíc

Miminku na ultrazvuku bije srdíčko, vše je v pořádku a já dostávám konečně těhotenskou průkazku a přemýšlím, jak se vyrovnám s pokynem sestry, abych přišla příště nalačno. Smlouvám s ní aspoň o kapku kafe nebo čaje a vyhrožuju poblinkáním sesterny. Směje se a povoluje mi trochu vody. Přicházím domů a rozrážím dokořán všechna okna: nesnáším vůni našeho domu. "Nepřipadá ti, že nám to tady strašně smrdí?", vyzvídám na každém.

Smrdí mi sprchový šampon, tělové mléko, je mi odporný olej na opalování,  hnusí se mi jídlo, je mi odporný dokonce i rohlík s máslem a bílá káva. Jediné, co mi voní a na co mám chuť prakticky pořád, je pivo. Opuchly mi  nohy a obličej a na bradě se mi vyrašil lišej záhadného druhu. Večer k nám  přišlo pár známých na grilovačku. Cpou se masem a mají odporně mastné brady a prsty. Maso odporně smrdí. Manžel odlamuje nožičky špekáčku a dává je synovi, který mlaská a omastek mu teče po bradě.

Odbíhám blinkat. Když se vrátím, úplně bílá, syn si mi sedne na klín, obejme mě mastnýma ručičkama a zeptá se mě: "Copak je maminko?"

4. měsíc

Všechny kolem nesnáším. Nesnáším naše štěně, leze mi na nervy manžel, příbuzní, mamka. Syn má tisíc otázek ve chvíli, kdy se mi nechce ani trochu mluvit. Manžela zajímá jen, co je k jídlu a jestli jsem vyřídila všechno, co jsem měla. Ještě ke všemu si ráno ohřál buřta k snídani a ten kastrůlek s mastnou smradlavou vodou nechal na sporáku. Dvakrát se pozvracím, než dokážu sejít z ložnice v patře dolů do kuchyně.

Sobec jeden hnusná. Vůbec ho nezajímají moje starosti, mamku zase zajímají až moc..  Hlavně, ať se mi dneska nikdo nedostane do rány. Mám chuť všechno rozkopat. Syn mi sděluje, že on spát rozhodně nepůjde. Začínám asertivně vysvětlovat, že rozhodně půjde, ale nějak se to zvrtne a ječím na celé kolo, že už toho mám dost, že mi tady nikdo odmlouvat nebude a že vůbec. Vztekle kopu do balónu na cvičení a odcházím trucovat do ložnice, kde se vzteky rozbrečím.

Slyším, jak manžel potichu vysvětluje: "Maminka je trošičku nervózní, nesmíš jí moc zlobit..." "Tak dobže," odpovídá syn a já pro změnu pláču dojetím...