Pokud bude co dědit. Dojde sice ke zmenšení dědického podílu obdarované dcery, což ale neznamená, že by byla povinna ostatní dědice vyplatit = že by jim musela zaplatit jakési "dorovnání" z hodnoty darované nemovitosti.
Takže se může stát, že neměl-li zůstavitel další majetek, hodnota dědictví může být výrazně nižší, než cena domu, nebo nulová. Přesto dceři zůstane a syn po započtení daru zdědí zbytek - nebo taky nic.

Ty vole, to mě vždycky nazdvihne !!! Jak vůbec může někoho jenom napadnout, že by žaloval rodiče za to, že oni si se SVÝM majetkem nakládají jak chtějí ??? Hanba by mě fackovala, ale hlavně by mě to v životě ani nenapadlo !!!

V rodině mý bejvalý tchýně jsem tohle viděl na vlastní voči, nepřátelství mezi rodinama přes tři generace jen proto, že kdysi staříčci jednomu dali velkej barák a druhýmu malou chaloupku. Že to bylo proto, že ten první chtěl hospodařit na půdě, tak hospodářství dostal, zatímco druhej typickej intelektuál s chemickou vejškou chtěl bejt ve městě, to nikoho až tak nezajímalo, hlavně teda ženský v tý rodině. Je to přece véééélikáááá nespravedlnost a pánbu se na to musí dívat! A mezilidský hnusno se v těch rodinách táhne už 50 let. Bleee. Rodiče maj ňákej důvod, proč dělej svůj majetek, jak dělej. A je to jejich věc. Ať si každej svůj majetek vydře svejma prackama nebo hlavou a ty, co čekaj na dary vod příbuznejch, ať dou do pr*ele! Tááák, to jsem si po ránu ulevil.

napsala jsi: "Ale - pokud dům darují za svého života jednomu z dětí, pak to v dědictví bude zohledněno a druhé dítě o to více zdědí, aby se podíly obou dětí vyrovnaly."

Je to krásně napsáno v tom občanském zákoníku. Ale už tam není napsáno, že pokud ten rodič umře, a v dědictví zbude málo - např. jen 20000, tak že ten sourozenec, co nebyl obdarován domem, zdědí těch 20000 a ten obdarovaný už nezdědí nic, ale taky ten obdarovaný už nic do dědictví nevrací a ani toho druhého nemá za povinnost vyplácet.

Moje 85 leté tchány oblbnul bratr mého manžela. Dal jim podepsat darovací smlouvu na byt pro vnučku (svoji dceru) a nechal to zapsat na katastru. Tchánům řekl, že jde jen "o trvalý pobyt pro vnučku", jinak o nic nejde. Tcháni do smrti věřili, že byt zdědí jejich synové na půl. Když nám řekli, že tam vnučce nechali napsat trvalé bydliště, tak jsem šli na katastr a tam jsme to zjistili. Manžel rodičům nic neřekl, nechal je v tom, že je vše v pořádku a podle občanského zákoníku si myslel, že po smrti rodičů ho bratr bude muset vyplatit, protože se mu to započet na dědictví. Nemusel ho vyplatit. Manžel nezdědil nic, protože rodiče už nic neměli a zaplatil oba pohřby.

Pokud se obáváš, že prostřednictvím svého přítele dostaneš málo, klidně si přijď a já ti dám rád... pěstí. Co si to vůbec dovoluješ uvažovat o tom, že budeš omezovat způsob nakládání jiných lidí se svým majetkem. Celý institut neopomenutelného dědice (s výjimkou nezletilých dětí) je totální idiocie a možnost to obejít formou daru během života je chabou kompenzací za toto omezení základního lidského práva.

na žádné dědictví nečekat, a taky s ním nepočítat. V těch rodinách kde je nějaký majetek to zpravidla vyvolává jen spory a neupřímné vztahy.
Ještě horší varianta než nezdědit nic, je zdědit podíl na něčem, co nejde rozdělit. To je pak "zábava" na kolik následujících generací, protože udržovat a investovat do toho nechce nikdo, a užívat to chtějí všichni.
Takže : Blaze tomu, kdo nic nemá, nemá starost, kam to schová.

Rozmarýna: Tak to mi přijde logický. Jednou je to dar, tak proč by ten obdarovaný měl něco do dědictví vracet, nebo nedejbože někoho vyplácet ???

Krakonoš: Přesně, ať jdou !!! Já tohle tu honbu a nárokování si majetku rodičů, potažmo jinejch příbuznejch. Prostě na co si vydělám, to mám, za to žiju a na to jediný se spoléhám. Kdyby teď moji rodiče všechno vzali a prodali, peníze rozházeli po náměstí, tak neřeknu ano ho.no a rád je budu mít pořád stejně.
Je to hnus, tyhle tahanice o majetek.
Příteli tazatelky bych doporučil, aby se nad sebou vážně zamyslel.

o "nárokování si majetku rodičů, potažmo jinejch příbuznejch", ale o dotaz po majetku úplně cizím , což mi teda přijde ještě víc eklhaft. Vypadá to, že Anna z přítele dělá buď nesvéprávnýho blbečka, který si podobnou informaci neumí zjistit, nebo je mu to fuk a eminentně to zajímá ji.

Toť otázka, ale to nevíme. Mohl s tím přijít on, bavili se o tom a ona se teď ptá, nebo on to neřeší, ale štve to jí, tak se tady ptá a doufá, že by to šlo zvrátit a kdyby jo, začala by do něj hustit, ať to udělá...

Ale jsou to jenom čiré spekulace, zde tak oblíbené !!!

musím připomenout, že je dost těžké po návyku z dětství, kdy by měli být rodiče spravedliví a měřit všem dětem stejně (aspoň jsem zatím nezaregistrovala představu, že jiný přístup by byl dobře), přeskočit do dospělosti, kdy na to člověk prostě ztratí nárok. Prostě i dospělého může mrzet, že rodiče upřednostňují sourozence. Nikdy vám nebylo líto, že brácha dostal od Ježíška kolo s přehazovačkou a vy dvoje ponožky?

Druhá věc je to, co píše Rozmarýna - zcestné právní představy. Jestli si třeba rodiče právě nemyslí, že se to srovná dědictvím nebo tak něco.

Víš jak, líto by mi to bejt klidně mohlo, moh bych bejt i třeba naštvanej, proč brácha dostal všechno a já nic, ale to je tak všechno. Ani na moment by mě nenapadlo, abych se pokusil o zvrat právní cestou. Jednou je to jejich majetek a za života si s ním můžou dělat co chtěj !

nebo přítel s Annou denně rozebírá, jaká je ta jeho ségra mrcha a že von je chudáček, jak ji dá k soudu apod., až z toho Anna kvete, ale on nic konkrétního, co by mohl a nemohl udělat, nezjistí.
Já jsem si teda myslela, že když spolu dva žijí, tak si mají pomáhat, a když jeden není na tyhle "sociálně-právní" věci šikovnej, tak se prostě poptá druhej... a ten první mezitím třeba opraví auto nebo tak.
Je zajímavé, že třeba na počítačových fórech po dotazu typu "Přítelkyni na PC nefunguje to a to" jsem výlevy, co se do toho tazatel vůbec montuje, nezaznamenala

co taky jinýho s informacema, co jsou k dispozici. Jen mě prostě zarazilo, že se zajímá úplně cizí slečna. U manželky by to bylo jaksi pochopitelnější, že ,

Macessko, mrzet může, ale jestliže (což opět nevíme) tím darováním rodiče jednoho ze spourozenců jenom okatě neupřednostňují na úkor druhých, pak musíme chápat. Právě proto, že jsme dospělí. Nakonec ani děti nedostávají stejně. Ať už to souvisí s věkem nebo např. koníčky - dejme tomu švadlenka asi stojí míň, než hokejista.

v manželově případě, si rodiče nemysleli, že se to srovná dědictvím. Jen jim to už nemyslelo a podepsali něco, o čem netušili, jaké to má právní důsledky. A řeknu vám, že to nebylo tak, že by se manžel třásl na dědictví. Ale hodně ho to mrzelo. Protože rodiče už byli staří a neschopní, tchána chodil manžel 4x denně přebalovat a odbíhal kvůli tomu i ze zaměstnání (jeho bratr si na to nikdy neudělal čas), chodil jim nakupovat, uklízeli jsme jim, tchána jsme 3x týdně koupali. V noci tam manžel jezdil, skoro každou noc, protože maminka mu volala, že tchán spadl z válendy (zábrany u postele nechtěl),ať ho přijde zvednout. Když tchán zemřel, tak jsme jeli na dovolenou a byli jsme v zahraničí a volala nám dcera, že babičce je moc zle a potřebuje k lékaři a dcera ji tam nemá jak dopravit (byla ještě nezkušená, že má volat doktorce,ať zajistí sanitku). Dcera nám řekla, že dřív než volala nám, volala strejdovi - druhému synovi babičky, že s ní potřebuje pomoct. Ten jí řekl, že nemá čas a ani jí neporadil. Takže manželův brácha na rodiče kašlal, ale každý měsíc nezapomněl jít k nim zinkasovat půlku příspěvku na péči, i když pro ně nehnul prstem a ještě nechal byt přepsat na svoji dceru. Já se opravdu nedivím, že mému manželovi to přišlo líto.

To v tvým případě je čirej hyenismus, nic víc, bohužel to neni ani nic neobvyklýho. Spíš, než lítost, bych měl vztek na bráchu za to, že se zachoval jako svině, možná už by u mě jako brácha skončil.

napadlo mě to samé, podepisuju oba příspěvky.

přece neexistuje lepší důkaz o nesvéprávnosti otce, než tato darovací smlouva. Má-li otec jeden rodinný domek a dvě děti a daruje tento domek jenom jednomu z nich, je to jasný důkaz jeho nesvéprávnosti, už nedokáže chápat realitu – že i druhému dítěti v rámci zachování dobrých rodinných vztahů by měl darovat přiměřený majetek. Jenom nesvéprávný člověk si může myslet, že takový to dar nezničí spolehlivě vztahy v rodině na věčné časy :-) A když se dokáže nesvéprávnost – a ten důkaz tu je, nemůže platit ani darovací smlouva. Zbývá už jenom nechat se soudem jmenovat jako zákonný zástupce otce ve věcech právních úkonů . . . a barák pak spravedlivě převést na sebe . . . v nejhorším tu půlku :-)

můj manžel je moc mírný. Já už bych se s bráchou nestýkala, ale manžel se s ním ani nepohádal.

Jako ironie pěkné :-D, bohužel jsou i tací, kteří na to takhle jdou, zcela bez skrupulí.

chci umřít chudá. Aby se děti neměly o co hádat.

Bohužel, takhle to často chodí. Ten, který se postaral nedostane nic, a ten druhý, který se ukázal jednou za čas, a byl tudíž vzácnější, shrábne všechno.
Mám podobnou zkušenost. U nás se to netýkalo dětí, ale starajících se a pomáhajících vnoučat...a těch druhých - nekriticky milovaných.
Jsem ráda, že moje svědomí a svědomí mých dětí zůstalo čisté. Postarali jsme se podle svých sil, možností a schopností. A ti "druzí" rozhodně žádnými výčitkami netrpí.
Ona i láska k dětem a vnoučatům by měla být rozdávána s rozumem.
Ti strašně moc milovaní to pak v životě nemají snadné, ani s hledáním partnera, ani když pak umře ta osoba co by za ně dýchala. Jsou pak neskutečně sami, zvyklí přijímat bezvýhradnou sebezničující lásku, kterou pak nárokují od ostatních, a kterou jim už nikdo nikdy nedá.

A to se o ni můj ex několik let staral, snášel její občas velmi nesnesitelné nálady, uklízel, nakupoval, vařil,...
Dopadlo to tak, že se s bratrem a jeho rodinou nestýká. A nestýkají se s nimi ani kluci.

ten příklad s kolem s přehazovačkou je trochu mimo, né? Dělat takovej brutální rozdíl mezi malejma dětma můžou jenom zm*di v roli rodičů, protože tam je důsledek pro vývoj dětský duše jasnej. Ale tady se bavíme vo dospělejch lidech. Dospělost, ještě líp zralost, se mimo jiný projevuje schopností snýst a vyrovnat se i s nespravedlivým jednáním bez nějakýho duševního poškození. Takže i v případě, že by bylo rozhodnutí rodičů z dnešního zadání nespravedlivý, dospělýmu "vošizenýmu" dítěti nezbejvá, než to přijmout a žít si dál svůj život (a myslet si vo příbuznejch svoje a třeba se na ně vys*at, až voni budou potřebovat - to už je jeho věc). Ale furt nevíme, jestli jejich rozhodnutí není nějakou reakcí na to, jek se k nim kerý dítě chová, chovalo, pomáhá, pomáhalo. Nebo to může bejt rozhodnutí typu: Kluk je chytrej, šikovnej, pracovitej, ten se vo sebe postará. Ale ta holka se nám, mámo, nepovedla, je to línej blbej lempl, ale je naše. No tak ať má aspoň kde bydlet, víc už pro ni udělat nemůžeme. I tohle je naprosto legitimní rozhodnutí rodičů a fakt nevim, proč by měl kdokoli jejich rozhodnutí napadat, nejlíp soudně? Pokud respektuju svobodu člověka naklát s vlastním majetkem, nejni tu žádnej prostor pro nějaký velký diskuze kdo na co má nárok. Nikdo na nic, je to jen a pouze moje dobrodiní, jestli někomu něco daruju ze svýho majetku. Jsem fakt rád, že tohle nikdy řešit nebudu. S holou prdelí se žije líp .

jsem zažila u manželových prarodičů. Měli čtyři děti, z toho tři pro ně dělali první poslední, ale všechno zdědila ta čtvrtá, která byla celý život zvyklá jen brát.. A nestyděla se ani malinko... I takhle to chodí ..

Souhlasím, že pokud je někdo, kdo by se měl cítit ukřivděně, a z tohoto titulu podnikat nějaké právní či jiné kroky, pak je to spíš Annin přítel, než ona sama. Ono z toho dotazu ostatně není příliš zřejmé, zda se Annin přítel skutečně nějak ukřivděně cítí. Tím méně lze říct, zda pro nějakou ukřivděnost skutečně má důvod, nebo ne.

Naprosto však chápu pocit dítěte, k němuž se rodiče z hlediska daru či dědictví zachovali nespravedlivě. Bohužel máme v rodině (ne tedy v mé - naštěstí, ale v manželově) několik zářných příkladů, jak se rodiče mohou zachovat vůči svým dětem vyloženě macessky, o zkušenostech z praxe ani nehovořím - můj pocit z těchto lidí je veskrze negativní, často mají sklony manipulovat svým okolím, ale tento pocit je čistě můj a nikomu ho nevnucuju - dokonce ani ironií nešetřícímu toulavému). Já osobně, být v pozici toho dítěte, na které se nějak "zapomene", bych se sice ničeho nedomáhala, ale mám-li respektovat něčí svobodnou vůli, včetně svobody využívat všechny právní prostředky, i těch, které slouží k obejití institutu neopomenutelného dědice :-), asi bych se taky v budoucnu "svobodně" rozhodla, nakolik se budu dále s rodiči stýkat, co pro ně budu dělat, hlavně na stáří, zda jen to, co "ze zákona" musím, či třeba ještě něco navíc. Ostatně, příspěvky Rozmarýny, mamči nebo Myšky krásně popisují, jak někdy tyhlety kroky končí, a ano, i v rodině manžela to tak je - o rodiče se starají ty děti, kteří paradoxně nebyli hodni toho, aby dostali barák, pole, les... :-).
Můžeme se samozřejmě dlouho bavit na téma, co je to spravedlnost a jak jí dosáhnout. Souhlasím, že absolutní spravedlnost nebude nikdy. Domnívám se však, že rozumně uvažujícímu člověku stačí, když vidí, že se rodiče o tu spravedlnost alespoň pokusili. Že třeba všichni sourozenci sice nedostali stejně, ale že pro to byly nějaké opodstatněné důvody a snaha je vysvětlit... Na druhou stranu, nelze samozřejmě vyloučit, že se někdo bude cítit ošizen bezdůvodně. :-( Právě proto bych nikdy neodůvodněné rozdíly mezi svými detmi delat nechtela. V mé rodině je také nikdo nedělal a také jsem NIKDY z nasi rodiny nepoznala nejake hadky o majetek, pocity krivdy nebo dokonce nenavisti.

Čistě z právního hlediska darovací smlouvu samozřejmě napadnout z nastíněného důvodu nemůže. Výsledek sporu o neopomenutelné dědictví je taky nejistý, ale pokud je ještě neco, co by se dalo zdědit, není institut tzv. kolace vyloučen.

Ses tady hezky rozepsala o spravedlnosti mezi rodiči a dětmi, to tu ale nikdo nezpochybňuje. Asi každý by pociťoval jako křivdu, když by se denně staral o své nemohoucí příbuzné a vyčůranej bartříček, kterej se neukáže jak je rok dlouhej, dostane dům. Samozřejmě, že to může narušit vztah mezi rodiči a dětmi a pokud to rodičům normálně pálí, hezké to od nich určitě není.
Na druhou stranu o rodiče se nestarám proto, aby mi z toho něco káplo, ale že je mám rád a pokud všechno oboustranně klape, jak má, tak tyhle excesy, kdy jeden dostane ho.no a druhej všechno, se tak často nestávaj. A když už stanou, nezbývá, než se s tím srovnat. Kdo chce, může se další léta dávit vztekem a nenávidět celý okolí, dát to třeba k soudu, moc mu to ale nepomůže..:-)

Urcite, ja to taky tak nevnimam, jakoze se staram o rodice, abych za to neco dostala... To o tom starani jsem hlavne napsala v myslence na to, ze casto ti rodice delaji takove "zákon obcházející" darovaci kroky v dobe, kdy jsou jeste fit a tu pomoc nepotrebuji, tudíž ještě ani na nejake starani se o rodice nedojde.
To spis, kdyz uz nekdo pise zavet a nejak to tam "prehaze" (tj. vetsinou da neopomenutelnym dedicum opravdu jen to, co ze zakona musi), ev. někoho vydědí (úspěnost vydědění se ovšem ukáze teprve po smrti), tak cini s ohledem na to, jak se o nej kdo staral.

je na žalobu na podvod na rodičích, pokud by rodiče ale žili, což nežijí.

Jinak asi před měsícem se přihodilo jednomu mému kolegovi, že otec zemřel. Starý pán byl úžasný! Když před 20 lety ovdověl, začal za čas žít s pan podstatně mladší, ale i tu přežil. Měl 2 syny, z čehož jeden se o něj všemožně staral (kolega), zato druhý již dlouho nepracuje jen proto, že nechce, tudíž se k otci přistěhoval a žil z jeho peněz, důchodu, zaopatřil si i příspěvek na péči, péči přenechával na bráchovi. Ale byl stále nenažranější, a proto podal návrh na zbavení svéprávnosti otce. Nikdo v rodině to netušil. A jednoho dne přišel dopis od soudu a starý pán si přečetl, že byl zbaven svéprávnosti...a skočil z okna, zabil se. Kolega i jeho rodina jsou naprosto v šoku. A bratři téměř v 60 letech se vztahy skončili.

Ale po smrti matky, kterou doopatroval až do smrti a zobl si přitom docela dost, při dědickém řízení se dozvěděl, že dostane z domu, který postavili jeho rodiče, a kde bydleli jak rodiče (tchán zemřel dávno dřív), tak jeho bratr s rodinou, i on, dostane jednu čtvrtinu. Tři čtvrtiny bratr. My spolu máme dva kluky, jeho bratr má dva kluky, cca ve stejném věku. Matka napsala závěť ve prospěch jeho bratra. Exe to strašně mrzelo, tak trochu i zlomilo, ale do soudního sporu by s bratrem nešel, takže ani nevíme, měl-li by nějaké šance. Nechal se vyplatit, a koupil si za to maličkou garsonku. Hořkost ale zůstala, a s bratrem se nestýká.
Nechápu tchýni...

jak Karlos napsal, ze ma pocit, ze tech "excesu" zase tolik neni...
Ja jsem si to taky driv myslela. Prave pod vlivem sve rodiny, kde spory o majetek neexistovaly. Prvni setkani se spory o majetek prisly s prvnimi vztahy a s pozorovanim, jak to muze vypadat v jinych rodinach. A musim rici, ze snad kazdy z tech byvalych mel rodinu zatizenou spory o majetek. At uz to bylo o tom, ze se nekdo citil vuci sourozenci upozadeny, nebo proto, ze jednu vec (ve vsech pripadech nemovitost) vlastnilo vice osob, ktere se absolutne nebyly schopny shodnout na tom, jak se s ni bude nakladat...
Praxi neberu jako smerodatnou, za pravnikem se chodi s problemy, stejne jako k doktorum nechodi (vetsinou) zdravi lidi.

když mi zemřel manžel, bylo dceři 9 měsíců...a jediné, co mi tchán řekl bylo, že dokud žil můž u nich, tak rakovinu neměl ...tím skončil jejich zájem o vnučku- óóó pardóóón, 2x do roka poslali pohled. Moje snahy o lepší vztahy ignorovali.
Po smrti tchána mi zavolal švagr, že tchán byt na Vinohradech (cca 9 milionů) daroval jemu...ale ouha- dcera byla neopomenutelný dědic, takže nás požádal, aby se svého zákonného podílu zřekla v jeho prospěch, protože si to tchán přál
Dala jsem s dcerou řeč ( bylo jí 1 a výsledek byl, že "strýčkovi" zavolala, sdělila mu, aby si byt strčil do prdele , napsala notářce, že se vzdává dědictví a je klid
Svojí dceru si uživim a jeho svědomí mě netlačí

krátký komentář

co to bylo asi za hovor :-) s jednoletym batoletem
Tchán je kretén a švagr ještě větší.

Např. manžel mojí sestry má matku, která je rozvedená a ráda se napije. Má dva syny. Jeden je bohatý podnikatel a matku nikdy moc nenavštěvoval, neměl čas, musel podnikat. Druhý syn -manžel mojí sestry je ten "méně schopný", není podnikatel, jezdí s tirákem a nemůže si moc vyskakovat. Přesto matku chodil často navštěvovat, ze služebních cest jí vždy dovezl třeba kilovku kafe nebo velký prášek na praní, nikdy tam nešel s prázdnou. Ovšem jeho matka, která v bytě v osobním vlastnictví bydlela s přítelem, se nechala přemluvit od syna podnikatele, že by měla byt přepsat na jeho dceru svoji vnučku, protože kdyby se s ní něco stalo, tak jejího přítele prý nedostanou z bytu. Má dva syny, je svéprávná, není nemocná a nemohoucí. Ale neuznala ani za vhodné, aby se o tom poradila se svým druhým nemajetným synem. Prostě to přepsala na bohatou vnučku a že má dvě další nemajetné vnučky, nad tím nepřemýšlela. Teď chodí po sídlišti a k mojí mamce a pláče, jak je její nemajetný syn nevděčný, nechodí ji navštěvovat, nebere jí telefon a její dvě studující vnučky se s ní přestaly stýkat. Ale nikomu nepřizná co udělala. Když se nemajetný bratr telefonicky spojil s bohatým bratrem, zda se s ním nějak vyrovná, ten se mu vysmál.
Takže u nás v jedné rodině máme 2 stejné případy. Akorát, že každý "vyděděný" syn se k rodičům postavil jinak. Můj o ně dál pečoval, švagr už o matce nechce ani slyšet.

a jsem ráda, všechno zdědí dcera a nikdo se nebude cítit ukřivděný. Ale kdybych měla více dětí, tak za života nikomu nemovitosti nebudu darovat. Pokud bych darovala peníze, vždy všem dětem současně stejnou částku. A až bych umřela, ať jim to notář rozdělí podle zákona. Prostě nepochopím rodiče, kteří upřednostňují některé děti. A že takových rodičů je. A pokud se k nim nějaké dítě špatně chovalo, ať ho vydědí, ale ne řešit to před smrtí darama. Protože když ho vydědí, budou tam muset výslovně napsat proč a to dítě to bude vědět.

Je to všechno v lidech, já to řikám pořád, že lidi jsou svině a v práci se mi to jenom potvrzuje.. Všichni né, samozřejmě..

Ale byl stále nenažranější, a proto podal návrh na zbavení svéprávnosti otce. Nikdo v rodině to netušil. A jednoho dne přišel dopis od soudu a starý pán si přečetl, že byl zbaven svéprávnosti...

nekoho zbavit svepravnosti, aniz by o tom dotycny nevedel, nebyl nucen se kamsi dostavit, nekdo ho videl a tu nesvepravnost posoudil?

vyřešila moje prateta, která žila v Rakousku. Byla celkem zámožná, své jmění odkázala adoptivním dětem své služky, své tělo ještě před smrtí prodala do výzkumného ústavu, aby si nikdo nemusel dělat starosti s pohřbem. A to pak byla zábava - sledovat, jak tři lidičky, kteří si mysleli, že by jim taky mohlo něco kápnout, reagovali. Její bratr si myslel, že to zdědily jeho děti (synovec a neteř, prateta své nikdy neměla), ty se podezíraly navzájem, a navíc podezíraly svého otce. Do smrti mého dědy - bratra pratety, se už neusmířili. Kvůli majetku, který si stejně nikdo do hrobu nevezme. Nechápu!

to je totiž pěkná blbost, zbavit někoho svéprávnosti, aniž by o tom věděl ! :-D Prej přišel domů dopis, ve kterém bylo od soudu napsáno, že byl zbaven svéprávnosti, to je dost vtipný..:-D
Myško, nesmíš všemu věřit..

No já nevím, podle mně by si ho soud předvolal a nechat by udělat i nějaký znalecký psychiatrický posudek, aby o tom rozhodl.

ale možná to jde, nebo šlo

Správně by tam měl být minimálně posudek znalce, ale zelený je strom života, známe to... vice info

když si otec ve vyšším věku přečte, že o něco takového jeho syn, na kterého spoléhá, pouze soud žádá - to musí být šok jak svině a sebevražda v takovém rozrušení mi ani nepřijde extra divná

stačí mít správné známé, případně někde někoho podplatit... to je děs, spravedlnosti se takový "zbavený" nedovolá do smrti

staci, kdyz Vam je, jako treba otci kolegy, 88 let a mate v chorobopise 2 mozkove prihody, to pak na stareckou demenci staci posudek praktickeho lekare, obzvlaste, kdyz vas vlastni dite, ktere na vas pobira prispevek na peci, vylici verohodne. Pan byl noblesni byvaly reditel gymnazia, sice pohybove i recove omezeny, lec nesvepravny nebyl. Staci, kdyz prijde na beznou kontrolu, k soudu ho nikdo nepredvolava, ani ostatni deti. Pro soud je to temer jen urednicka zalezitost. Tudiz nikdo, krome bratra kolegy o tom nemel sanci vedet. Ten sice zasel po za praktickou lekarkou, mohl by ji i zalovat, ale z mnoha duvodu to neudela. Mj. i proto, ze u cloveka mrtveho nelze proste udelat prezkum a tatovi to uz nepomuze.

ja to vidim velmi podobne.
Slovo "stejne" jsem nezvolila z jedineho duvodu, a to kvuli tomu nazoru na vydedeni. Ono totiz v praxi neni vubec snadne nekoho vydedit. Musi se jednat o opravdu vazne duvody, ktere maji (krome trestni povahy) dopad do majetkove sfery zustavitele. Takze treba jen to, ze nekdo nekoho nenavstevuje tak casto, jak by si zustavitel predstavoval, vubec nemusi soudu stacit. Nehlede na to, ze ten zustavitel se vlastne nikdy nedozvi, zda byl s vydedenim uspesny.
Takze ano, v jistych pripadech jsem klidne i pro to darovani za zivota (ale musi jit o opravdu velmi vazne duvody, ne o nejake "pseudoduvody") nebo potom vyuzit meze institutu zaveti. Treba v tom smyslu, ze zletily neopomenutelny dedic muze dostat jen polovinu toho, co by dostal ze zakona. Takze pro priklad situace, kdy zustavitel uz nema manzela, ale ma jen dve deti (zletile): Zvedenemu muze dat 3/4 majetku, nezvedenemu jen 1/4. Ale samozrejme ne vzdy to takhle snadno jde...

Řikal mi učitel přes občanský právo, že v příštím OZ, kterej už by měl brzo vyjít, už by mělo jít závětí obejít i dnešní neopomenutelný dědice. V podstatě to dát, komu chce. Tak uvidíme..:-)

čemu nemám věřit??

jasne, kazdy ma pravo urobit so svojim majetkom co chce, ale je jasne, ze ked ho daruje jednemu dietatu a druhemu neda nic, tak to druhe dieta tym trpiet bude, pretoze je to nespravodlive a boli to. Je to proste nefer.

je celkem běžná praxe, že rodiče darují za života domek jednomu z dětí. Bývá to v případě, že dům potřebuje rozsáhlejší opravu, do které už rodiče nemohou nebo nechtějí investovat a jedno z dětí je ochotné do toho jít. Zbylí sourozenci dostanou v takovém případě nějakou finanční kompenzaci, ale ne vždy. Samozřejmostí je, že ten sourozenec, který dům dostal, se pak o rodiče postará. Nevšimla jsem si, že by to nějak narušovalo rodinné vztahy.
Anna toho nenapsala dost, aby bylo jasné, o jaký případ tady jde.

Já znám asi tak půl napůl. K tomu narušení vztahů totiž dochází právě často v případě, kdy ti ostatní nedostanou nic a ten, co něco dostal, svoje povinnosti neplní (tj. neopravuje barák, nestará se o prarodiče, byť mu v tom nic nebrání). To je třeba případ v rodině manžela. :-(
Dá se to samozřejmě řešit vrácením daru, ale zase... kdo na to má nervy? Kdo do toho jde?
Třeba v rodině manžela je konkrétně situace, kdy si "dědic" domu (tedy spíše obdarovaný) opravuje jen tu část, ve které bydlí. Takže je to až do očí bijící, že okna jsou vyměněná jen v části, fasáda taktéž... Vrácení daru je v tomto případě nereálné, protože by rodiče museli obdarovanému vrátit vše, co do toho domu vložil, a na to samozřejmě nemají.

do jaké míry tyhle majetkové přesuny považují zúčastnění za spravedlivé - a samozřejmě se pohled každé strany může lišit.
Ovšem smysl pro spravedlnost mají i malpy kapucínské, tak se lidem nelze divit

Znám případ, kdy dítě taky považovalo za hlubokou křivdu, že barák dostal sourozenec. Jen jaksi zapomnělo na to, že onen sourozenec od 17 let jako vyučenej makal v práci i na domě, zatímco ten ukřivděnej byl na studiích až do promoce rodiči slušně financován.

jo, je to všechno o lidech, o dohodě. U nás v rodině i u sousedů, co vím, to funguje, ale chápu, že jinde to tak být nemusí. Pokud si rodiče nejsou svými dětmi a jejich vzájemnými vztahy víceméně jistí a pokud situaci neřeší se všemi, neměli by do toho asi vůbec jít.
Zase z hlediska toho dítěte, které v domě bydlí, stará se o rodiče a opravuje dům, by bylo nespravedlivé, aby jednou po smrti rodičů vyplácelo sourozence z toho zhodnoceného.

jsem si myslela, ze v nasi rodine se nic takoveho hrozneho stat nemuze..., ale, jak vidno, muze
Mame babku tchyni, o ktere jsem zu uz parkrat psala, tak se nechci opakovat. Snad jen, ze obe deti ji pred lety jiz zemrely a jedini pribuzni jsou mi synove. Cela leta jsme se o ni ruzne starali, ackoliv pani o kluky nestala, dokud byli mali, zato kdyz jsou dospeli, maji nahle tisice povinnosti oni k ni Oni ji respektuji, jako matku sveho otce. Nicmene babka dela i nemozne, aby je vydedila a nic nepomaha, ze ji opakovane zvesela utvrzuji v tom, ze je jim to jedno, ze kdyz nic nemaji, nemohou nic ztratit a klidne at vse odkaze treba utulku pro kocky. Nicmene pani je vynalezava, zrejme pro nic jineho jiz nezije. Posledni exces byl v lete, kdy nas udala na policii, ze jsme ji vykradli /starozitnosti, sperky/. My ani nevime, jestli neco takoveho doma ma a je nam to hlavne jedno. Nicmene jsme museli vsichni na policii podat vysvetleni, u mne stacilo telefonicke, se zaverem, ze si ma babka doma uklidit a neobtezovat
O mne napise, ze "si nepreje, aby mi byly podavany informace o jejim zdravotnim stavu, protoze jsem cizi clovek a mame vyhradne zdvorilostni vztahy". Vube nechape, ze by si ji v nemocnici nikdo ani nevsiml, kdybychom to pres zname nezaridili a kdybyste nekdo potreboval mesice prebalovat a koupat z hoven, prat, nakupovat a varit a platit to ze sveho, parkrat zrecuscitovat a tak, tak se ozvete, to ja delam normalne zdvorilostne No, uz nedelam, pred pulrokem jsem si rekla, ze svetice byt fakt nemusim, a mi to kluci i zakazali

jasně, je to o lidech. Taky znám případ, kdy jeden sourozenec dostal barák a druhý nic, a sourozenecké vztahy to nenarušilo, protože všichni chápali, že jiné řešení by nemělo moc smysl. A doufám, že je takových víc.
Na druhou stranu vím o rodině, kde dávali rodiče dcerám dle možností stejně, ale jedna je hodlá žalovat, protože se cítí ukřivděná... ach jo.

Ovšem smysl pro spravedlnost mají i malpy kapucínské, tak se lidem nelze divit

ovšem jenom malpy holky, malpy chlapi nějak ne

Brosnan pracovala se samicemi, protože během předběžného testování se ukázalo, že samci nebyli nespravedlností při směně vyvedeni z míry, pro pokus se proto nehodili.

Hrdlení o majetek geneticky podmíněný? Proto tyhle "nespravedlnosti" v dědictví nesou těžce především naše lepší polovičky? Zajímavej pohled. Žeby nějakej pra princip (on: nedostal jsem, neva, nalovím si jinde. ona: nedostala jsem, průser, chcípnu!) Zajímavý.

Nojo, to je fakt, ono je to pozorovatelný i u samců homo sapiens.
Halt rozdíl v myšlení lovce a sběračky - ochranitelky statků. Proto se tak dokonale doplňujeme. A chlapi odraní u rozvodu naříkají až ve chvíli, kdy to vypadá, že bez vyhrdlených peněz fakt pojdou.

Tak mám aspoň svou hamižnost vědecky podloženou

pro rozdilny vztah k majetku u muzu a zen nevymyslel ani jejich praotec Jung

bylo míň rozvodů a neměl kde to pozorovat, protože rozumná žena tím muže doma naočkovala a on to pak na veřejnosti prosadil

se jim podarilo i velkeho Junga oblafnout
U nas v rodine ale neplati, bracha je zasadne hamiznejsi, primo pro to zije

Babička s dědečkem mého známého si nechali postavit pěkný velký dům i s obchodem. Hypotéku spláceli velmi těžce 30 let, vychovali mezitím dva syny, a když si synové přivedli nevěsty, tak rodiče ten velký dům i pole spravedlivě rozdělili na čtyři díly, a stejným dílem podarovali své syny i snachy. Měli ve smlouvě doživotní užívání, ale rozdali vpodstatě veškerý svůj majetek.
Bohužel, v jedné z mladých rodin se vztahy moc nevyvedly, ale držela je pohromadě ta nešťastná 1/4 plus 1/4 baráku, která nešla rozdělit na dva byty, a snacha, která se do domu přivdala, ten získaný majetek rovněž nechtěla opustit.
A tak si ti dva (i svému jedinému synovi) vzájemně ztrpčovali život, že "Válka Rossseových" byla proti tomu selanka.
Možná, kdyby prarodiče nebyli tak vstřícní a laskaví, tak si ti dva znepřátelení manželé mohli jít každý svou cestou, a prožít třeba hezký život, každý s někým jiným.
Někdy je fakt lepší počkat "s dělením", až jak se vztahy vyvinou.

důvod, proč nešli znepřátelení manželé od sebe nebyl ten, že prarodiče byli tak vstřícní a laskaví, ale hamižnost znepřátelených manželů. Ta jim zabránila vzdát se majetku, který dostali zadarmo a tím prožít třeba hezký život, každý s někým jiným . . . takže, spravedlnosti bylo vlastně učiněno zadost :-)

tezko rict...
Zrejme by se museli dohodnout s druhym bratrem a jeho zenou... jakmile nemovitost vlastni vic lidi, pak tech moznosti reseni moc neni, krome teda prodeje nebo vyplaceni nekoho. Je otazkou, zda na to ti lidi maji, resp. zda za tu cast, co prodejem ziskaji, mohou realne ziskat jine bydleni. Z praxe znam i takove pripady... :-( neni to vzdy tak snadne a jednoduche.

K te spravedlnosti... souhlasim s nazorem, je to tezke. Prave proto vim, ze se o ni budu maximalne snazit, nejen pro pocit tech deti, ale hlavne pro pocit svuj, pro me ciste svedomi. Zavdecit se uplne vsem a na stoprocent nejde.

tys asi toulavýho nepochopila ("Zrejme by se museli dohodnout s druhym bratrem a jeho zenou... "). Jediný, co by museli "dohodnout", by bylo: Milej brácho a švakrová, nechcem tady dál žít a dělat si vzájemně ze života peklo, dyš uš nám to manželství takle krachlo, takže vám svý dvě štvrtiny přenecháme, zejtra vo tom sepíšem darovací smlouvu a zajdem na katastr. A my potáhnem vstříc svýmu skvělýmu svobodnýmu životu, začít znova, to jest vod nuly. Vsadim se, že by brácha se švakrovou neprotestovali .

Ale mě zaujal na příběhu jinej detail: 30 let spláceli hypotéku na dům s vobchodem, kerej si nechali postavit. Pěkně prosím, ve který zemi se příběh vodehrál? Protože v ČSSR fakt ale fakt hodně těžko, hypotéka, barák s vlastním vobchodem, to by si nemoh dovolit ani člen předsednictva nejvyššího sovětu, totiž pardón, UV KSČ. Nebyl pro to legislativní rámec a bylo to z hlediska státní ideologie nemožný.

pokud se dědeček narodil kolem 1890 (třeba jako můj), tak mohl splácet od 1915 do 1945. Nevím, jak to vypadalo s "rozdělanýma" hypotékama po 48 roce, ale pochybuju, že by je komančové bídným buržoustům jen tak odpustili.
Trochu by se tím vysvětlila ta neochota odejít z domu, pokud vím, tak byty moc nebyly a změna pracovního místa taky nebyla jen tak ohne (mám dojem, že výpovědní lhůta byla od 6 měsíců výš, ale jistá si nejsem).

Velkorysost je krasna vlastnost, ale ma prostor jen tam, kde ti nejde o holou existenci.
I kdyz normalne tvoje prispevky hltam jednim dechem, dneska neee.

moment, tak kdyby rodiče darovali 1/2 baráku jen synovi (ne 1/4 synovi, 1/4 snaše), tak by ji teda vykopnul bez šance na náhradu a o holou existenci by jí šlo stejně, ne?
Takže oni vlastně zachránili před smrtí hlady ženskou, jejíž veleprovinění bylo, že si vzala nevhodného chlapa (podobně jako ca 90 % diskutérek zde). Noo...to nejni tak špatný.

Ti, co si vzali hypotéku - r. nar. cca 1890 nebo trochu dřív. "Dědoušek" - tehdy mladík, se vrátil z I. světové bez nohou, a dostal trafiku. Jeho žena provozovala obchod se "střižním a galanterním zbožím" - nic moc na zbohatnutí. Hypotéku doplatili ještě před "Vítězným únorem".
Ale máte pravdu - roli u těch rozhádaných obdarovaných manželů hrála i hamižnost. Jenže, kam měla jít snacha s dítětem, a kam její manžel, který byl ve svém rodném domě ?

příběh prvorepublikovej... já myslel, že to je něco aktuálního, sorry. KK, já jsem se jen pokoušel vysvětlit, jak to toulavej myslel, nic víc. No a co se velkorysosti tejče - mám-li lpět na majetku, kerej jsem získal zdarma, a žit kvůli tomu peklo na zemi, nebo se postavit na svý nohy za svý, volím druhou možnost. A neřikám tomu velkorysost, ale pud sebezáchovy. Asi to máme každej jinak . Čili vodpověď na votázku mamčinu - kam měli jít - no tam, kam musí jít každej, komu žádnou nemovitost žádnej předek nedal (což je nás valná většina vobčanů). Tj do nájemního nebo svýho za hypotéku.

No jó, to bys udělal teď. Ale v dobách (cca 195, kdy Ti dekret na byt přiděloval Národní výbor a čekalo se na něj třeba 10 let, taková matka s dítětem nemohla vyrazit jen tak na blint do víru velkoměsta. To by jí taky mohli v lepším případě přidělit dekretované lůžko v Ženských domovech, a dítko šoupnout do děcáku.
Její vlastní matka považovala manželství za svátost, a vedla řeči o "zástěře" za kterou se mají všechny spory schovat.
Jo, to už jsme ale od darované 1/4 domu u katolíků a jejich víry, a tam jsme se nechtěli dostat.

že v padesátejch to taková sranda nebyla, ač tu byl ten jedinej spravedlivej společenskej řád. Dneska, v době zlýho vykořisťování člověka člověkem, je furt nějak víc možností, jak složitý životní situace zvládnout . Dobrou!

jaké jsou vztahy v přítelově rodině? Jaký je přítel ve vztahu k rodičům? Nějaký důvod pro to otec přeci měl. Třeba je synek pěknej vejlupek a žádnej barák si nezaslouží. Nebo je to úplně jinak.

že jsem sirotek a jedináček. Kolika nepříjemnostem jsem se vyhnula!

Nám se to stalo již dvakrát, kdy nás teta sestra dědy, který byl v té době jediný přeživší příbuzný nás vydědila, a vše dostal její domovník, do nemocnice jsme za ní jezdili 3 týdně, dědic vůbec. A potom teta, sestra otce který si od babičky hyenicky nechala přepsat byt, což se mi hnusí, protože nechápu na co má teď teta tři byty a my nic. A myslím si, že se tohle nikdy ve světě ani u nás nezlepší, hyenismus je všude nejen v dědictví.

Noooo, my jsme podle bratra mého muže taky svině a hyeny - my dostali podle něj barák jako hrom a on chudáček nic.
Ale:
My tu bydlíme, on už skoro 20 let ne.
My jsem ti, kteří rodičům dělají nákupy, jezdí s nimi po doktorech...bratr se ukáže tak 2x ročně (Bydlí 20 km od nás)
My dům na vlastní náklady postupně rekontruovali (okna, zateplení, rozvody......)Investice přes milion, kterou stále splácíme a ještě dlouho budeme.
Musíte si také uvědomit, že člověk má buď na vyplacení případného dědického podílu, nebo na rekonstrukci

Tohle všechno už ale bratr nevidí. Jen poté, co rodiče přepsali dům nás všude pomlouvá, jak jsme jej připravili o majetek (který vlastně nikdy nebyl jeho!!) ) a jaká je to nespravedlnost.
Nikdy jsme na rodiče nijak netlačili, ba na nás dům přepsali. Bylo to jejich rozhodnutí a vzhledem k tomu, jaký má bratr styl života, jistě věděli, proč to dělají.

holt vypadá to, že každej má nějakou poruchu osobnosti, ale bohužel dost často i velkou