Moc se mi líbí citát na začátku románu Nataši Tanské, Proč jdeme mladým na nervy:“Věk nehraje žádnou roli, ledaže byste byli sýr.” A to bych použila jako motto svého dnešního článku. Ostatně - to už tu taky bylo, jen vzpomeňte, jak Mádl s Issovou přemlouvali bábu s dědkem, aby volili oranžové číro, protože se přece jedná o jejich budoucnost…

Teď s podobnou propagandou přišla i naše skvělá europoslankyně Věra Jourová, která už snad zapomněla, že je Češka. I ona má zásluhu na tom, že EU se plíživě mění v Evropské státy socialistické, tedy ve stejnou politickou konstelaci, ze které jsme na pár let unikli. Některé výroky jsou jenom dementní, ale to, co napsala Jourová pod praporem lásky, je přímo naplněno nenávistí k seniorům.

„Už jsem mluvila s mladými youtubery, ať osloví svoje vrstevníky a vyzvou je, ať se baví s babičkou a s dědečkem. Ať je nenechávají samotné u počítačů, nenechávají je dostávat se do stavů strachu a hysterie. Nevidím za tím jen společenskou škodlivost toho, že se distribuují nějaké lživé informace. Pro mě je to i obrázek toho, že máme seniory, kteří jsou tomu vystaveni kvůli tomu, že jsou s tím sami. To je obrovský společenský problém,“ prohlásila Jourová.

To, že považuje většinu dnešních vitálních seniorů za nesvéprávné, mně přijde jako velká drzost. I já jsem na důchodcovské síti, kdy dostávám různé informační mejly. Když mně někdo pošle nesmysl, s žádostí o přeposláním štěstí dalším mým dvanácti přátelům, tak to samozřejmě zahodím. Ale v mnoha případech jde o kolektivní službu specifického mediálního monitoringu. Dostávám tak informace od přátel, kteří žijí v cizině, na rozdíl ode mne vládnou nejenom českým jazykem; a tak mám informace, které jsou oficiálně zamlčovány.

Paní Jourová se narodila v roce 1964, tedy v roce, kdy jsem v rámci nějaké exkurze prvně viděla počítač. Ten měla Česká pošta ve své správní budově na Smíchově v Holečkově ulici. Nebyla jediná, na počítače jelo v té době i Ministerstvo zdravotnictví, Ministerstvo hutnictví a strojírenství i Královopolské strojírny Brno.

Na tom nebylo nic divného, už v roce 1950 vznikla Aritma Vokovice, n. p., první podnik v ČSR, zabývající se výrobou prostředků výpočetní techniky. Byly to stroje na zpracování informací, určené ke komplexní mechanizaci administrativních prací a technických výpočtů s použitím děrných štítků.

V roce 1967 jsem nastoupila po škole do práce, do jednoho ze závodu ČKD. V materiálové účtárně jsem se učila obsluhovat děrovací stroj Soemtron. Do toho se strkaly pouze celkové náklady za účtárny a vyděrované štítky se vozily v krabicích ke zpracování na oborový podnik.

Jinak se jelo na papírové karty. Netrvalo dlouho a i náš závod v polovině sedmdesátých let měl svůj vlastní sálový počítač, kde hrčely kotouče s páskou, na kterou se přenášela data z děrných štítků, výstupem byla sjetina s několika kopiemi.