Poslední dobou se ve svém okolí stále častěji setkávám se stanovisky tohoto typu: Přijali jsme do firmy kluka / holku těsně po škole a ona / on nic neumí. Nedokáže vyřešit triviální praktické problémy, neumí se ani zeptat, jak to má udělat. Když se pídím po podrobnostech, dozvím se, že ač se jedná o absolventa ekonomického oboru, neumí pracovat s Excellem, má problém ovládat Outlook, nedokáže napsat reklamaci, protože neví, jak vypadá.

K sečtení čísel 20 a 30 potřebuje kalkulačku a neví, že hlavní město Polska je Varšava. A navíc je takový absolvent přesvědčen o své dokonalosti a nepostradatelnosti. Nepřekvapuje mě to. Protože na škole ekonomického typu pracuji, pokusím se popsat příčiny tohoto jevu.

Základní problém je v celkové koncepci základního a středního školství. Škola má dnes děti bavit, má přistupovat individuálně ke každému žáku a zohledňovat jeho specifické potřeby. V případě středního školství s maturitou se z původně do určité míry výsadních oborů stává záležitost, na kterou má student právo. Řada škol má problém s tím, aby vůbec otevřela ročník, proto bere i žactvo, které by se dřív nedostalo ani na zedníka. Skoro všechna „systémová“ zlepšení se v praxi odehrávají pouze na papíře, řada učitelů neumí učit... Podívejme se na školství jako celek trochu podrobněji.

Základním pojmem dnešního školství je slovo problém. Má ho skoro každý žák. Jeden je dyslektik, druhý dyskalkulik, třetí má kombinaci obojího a k tomu pochází z Mongolska, čtvrtý je z rozvedeného manželství, pátý je sociálně slabý, šestý je na hranici normálnosti a Aspergerova syndromu. Žáci bez „problémů“ dnes takřka nejsou. Tím, že byly zrušeny speciální školy, nebyli tito žáci zpracováni odborníky, kteří dokázali řadu projevů eliminovat a čtyřhodinové školení z žádného učitele specialistu neudělá, i když samozřejmě dostane certifikát o tom, že je proškolen. Zažil jsem studenta nástavby s Touretteovým syndromem, který mi při výuce periodicky kokrhal, ale připouštím, že výše popsané komplikace se dají zvládnout.

Jakmile se ale uzavírá klasifikace, jsou tyto problémy velmi často důvodem, proč student prospěje – pokud by neprospěl a stěžoval si, došlápne si na školu Česká školní inspekce, jak je možné, že nedokáže zvládnout někoho se specifickými vzdělávacími potřebami...

Další potíž je v tom, že základní školy jako celek selhávají na celé čáře (i když vím, že i na nich jsou velmi kvalitní učitelé). „Socialistické“ osnovy byly nahrazeny školními vzdělávacími programy. Ty jsou psány podle tzv. rámcových vzdělávacích programů, což je v praxi snůška všeobecných a nicneříkajících keců. Navíc je dnes doba, kdy je biflování považováno za překonané, požaduje se interpretace. S algebrou či vyjmenovanými slovy se tak žáci toliko zdvořile seznámí, ale učivo se pak již zpravidla neprocvičuje, neboť by to smrdělo memorováním.