Tvůrci školské koncepce si ale neuvědomili, že i na interpretaci potřebuji mít určité pemzum (nabiflovaných) znalostí. Ve výsledku tak máme v lepším případě stádo žáků ochotné se hádat o čemkoliv, ale nemající sebemenší argument pro nebo proti.

Prestiž učitelů hraje rovněž významnou roli. Občas zaslechnu v tramvaji matku, která říká malému školou povinnému dítěti, že „paní učitelka je kráva“. Byť vím z vlastní zkušenosti, že je hovězích typů ve školství relativní dostatek, má tato hodnotící věta obrovský dopad na možnosti učitele ohledně vzdělávání. Když vám rodič řekne, že je někdo blbec, budete si ho potom vážit a poslouchat ho?

Navíc, byť to osobně nechápu, má i dnes řada – hlavně učitelek – problém s výpočetní technikou. Odeslat či přijmout mail je quest na půl hodiny, většina z nich skončila u kopírek. Na matematice tak zvídaví žáčci dostávají stokrát okopírované slovní úlohy psané ještě na stroji a počítají příklady „Kolik svetrů si můžu koupit za 200 Kčs, když jeden stojí 47 Kčs?“ To prestiži učitele taky nepřidá...

Aby učitelé nebyli za voly a učitelky za krávy, procházejí takřka neustále nějakým školením. Sám jsem jich absolvoval ranec a byla všechna na draka. Lektoři často nevědí, o čem mluví, mají v prezentacích gramatické chyby či jim zkolabuje u videa zvuk. Zažil jsem na vlastní oči situaci, kdy jsem upozornil lektorku na chybu ve shodě podmětu s přísudkem v promítané prezentaci. Odpověděla mi, že o ní ví, že jí to říkají pokaždé...

Tím se dostávám ke školství střednímu. Již poměrně dlouhou dobu je nekriticky protežováno maturitní vzdělávání. Ono to vypadá ve výroční zprávě hezky, když se napíše, že 75 % studentů dosáhlo na maturitu, ale Gaussova křivka je neúprosná a školy musely jít s požadavky dolů. Krásným příkladem je obor Kosmetička. Kdysi učební obor byl povýšen na obor maturitní. Výsledek? Dívky, které bych neoznačil za studijní typy, se praly s kuželosečkami v matematice či se zdravovědou na úrovni biologie člověka na gymplu. To vše na úkor praxe, takže ve výsledku neuměly pořádně ani jedno.

Kapitolou samou pro sebe je pak školení ke státním maturitám. Ty byly s velkou slávou po třináctiletém vyvíjení vypuštěny do světa, aby se na nich co dva roky něco měnilo, protože „to nevyhovuje potřebám škol“. Na každou změnu navazuje školení a diplom, přestože se vlastně zkouší pořád to samé. Za každé školení pak dostane pedagog certifikát, podle jejichž počtu se (papírově) hodnotí kvalita učitele – např. bez určitého diplomu nemůže sedět člověk u maturit, protože se změnil celkový dosažitelný počet bodů za ústní zkoušku...

Středních škol je navíc ku počtu potenciálních prváků příliš, takže berou často kohokoliv, aby vůbec otevřely ročník a tím naplnily úvazky učitelů. Prváci, kteří prošli základními školami, jsou pak často nesmírně překvapeni třeba tím, že Litva neleží v Asii nebo tím, že slovo „průsmyk“ je odvozené od slova vyjmenovaného. Kolega matikář si tuhle stěžoval, že děti vůbec nechápou zlomky. V jazycích nemají prváci často ani tu elementární slovní zásobu. Sice umí slova „fuck, bitch, dick a tits“, ale nejsou schopni sesmolit větu „During the holidays I worked in the store“ .

Pokud se s tím pokusí učitel něco dělat, narazí na školní vzdělávací program, neboť opakování vyjmenovaných slov není v učivu, tím pádem ho učitel nemůže zkoušet. Pokud na tom učitel trvá, nastoupí opět inspekce, která učitele okřikne a dá flinkovi za pravdu.

Studenti chodí do školy neradi. Je to proto, že maturita není jejich cílem, ale jakousi „povinností“. Musí si tu školu holt odsedět, aby dostali „certifikát“. Jelikož se nudí, visí neustále přes mobil na Facebooku nebo na YouTube a o novinky se dělí s lidmi okolo. Pokud jim chce učitel telefon zabavit, dozví se, že na to nemá právo (což je pravda) a jede se dál. Když k tomu připočteme to, že řada učitelů je sice odborně ke svému předmětu vybavena, ale neumí učit, je na průšvih zaděláno.