Vzpomínáte na svá školní léta? Když se ohlédnete zpět, řekli byste, že vás škola nějakým způsobem změnila a že vám kromě znalostí dala i nějaký hodnotový rámec, který si v určité podobě držíte až do dospělosti? Ve většině případů asi nezbyde než do určité míry souhlasit. Přece jen mezi šestým a osmnáctým rokem života strávíme ve školních lavicích mnohdy více času než doma.

A často jsou to vedle rodičů právě učitelé, kdo žákům už od mala formuje jejich světonázor. Hranice mezi zdravým vzděláváním a vymýváním mozků je nicméně tenká.  Na rasové/sexuální/náboženské a jakékoliv jiné diverzitě ve školách není nic špatného. Jen se nesmí dětem vtloukat do hlav na sílu.

K povinné školní docházce jsem nastoupil před 22 lety. Tehdy bylo samostatné Česko o tři roky mladší než mé prvňáčkovské já, a to se značně projevovalo i na stylu výuky a jeho vývoji. Moje první třídní učitelka byla starší a poněkud staromódní dáma. Upozorňovala nás, že ač na to můžeme být z domova od starších sourozenců i rodičů zvyklí, neměli bychom jí říkat soudružko učitelko, protože už se to nesmí, ale když to někomu ujede, tak to tolik nevadí. Pak třeba říkala místo dinosauři dinoještěři a ač byla chovatelkou psů, apelovala na nás, že pejskům nesmíme dávat pusu, protože budeme nemocní.

Velká změna přišla ve třetí třídě, kdy byla vystřídána čerstvou absolventkou pedagogické fakulty, která byla tehdy mladší než jsem já dnes. Ten rozdíl mezi ženou, která většinu své kariéry prožila za minulého režimu a mladou holkou, která už mohla vysokou školu absolvovat v prvních euforických letech demokracie byl vidět na první pohled. Mladá paní učitelka měla úplně jiný přístup k učení, ale i k životu a ten se nám pokoušela předat. Ač nám nebylo ani deset, všichni jsme pro ni byli rovnocennými partnery a nebála se při výuce vybočit z řady a podporovala to i u žáků.

Z jejích hodin jsem si odnesl, že všichni jsme si rovni, ale nikdo se nemá bát jít proti proudu a umět si své případné odlišné názory obhájit.