Napřed jsem se smála, pak mi z toho bylo smutno. Z následujícího e-mailu od "deeres". Uvědomila jsem si, jaké je to prznění, jak je to slabomyslné, a hlavně: jak je to všude... Ale nebudu vás napínat, však si to přečtěte sami: "Původně jsem si myslela, že je to jenom můj osobní problém a všem ostatním to připadá normální. Ale nejsem sama. Tohle, co posílám, je ranní glosa Petra Kukala na ČRo2".
Svět kolem mne se stále rychleji
zmenšuje. Nejen oblečení, což pozoruji už docela dlouho. Ale také věci denní
potřeby. Nástroje, dopravní prostředky, budovy i lidé. Všechno v mém okolí se
stává titěrným. Stal jsem se Guliverem mezi Liliputy. Jako první jsem to
zaznamenal mezi svými známými a kamarády. Začali si pořizovat rodinky a stavět
pro ně domečky za Prahou, nebo kupovat podkrovní bytečky v Nuslích. Zařídili je
švédskými křesílky, do kterých usazovali svoje kolegyňky, které přišly na
kávičku. Jednou jsem takovou kolegyňku u svých známých zastihl, měla metr
osmdesát a vypadala, že v případě potřeby, by krávu zabila pěstí. Kravičku, pěstičkou.
Tenhle mor se také rychle rozšířil
do veřejného prostoru. Hospody na svých informačních tabulích začaly nabízet
gulášek se šesti, hermelínek a pivečko. Kavárny pak kafíčko a dortík. Vzledem k
k úsporné velikosti porcí jsem tomu leckde rozuměl, přesto řízeček s brambůrky
ve mně vyvolával jisté rozpaky. Nakonec se zdrobněliny přenesly přímo do názvu
provozoven, nad výlohami se začaly objevovat vývěsní štíty s nápisy dárečky,
knajpička, přísahám, že to existuje, nebo sekáček, ten překvapivě neprodává
sečné kuchyňské nástroje, ale obnošený textil. Teď už je tenhle trend ve fázi
epidemie a nikdo to nezastaví. Do redakcí odevzdávám textíky a hodné účetní
mně za ně posílají penízky. Novinářům posílám zprávičky, nejčastěji mejlíkem.
Zakupuji v obchůdcích houstičku a salámek a platím buď korunkami, nebo
kartičkou. Pomalu se smiřuji s tím, že do světa, do kterého jsem se narodil a
vyrostl v něm, chodil do hospod, jedl polévky, pil pivo a namlouval si holky,
se stal pokojíček pro panenky. Tak pevně doufám lidičky, že se vám dnešní
gloska líbila, hezoučký dník vám přeje Petr Kukal.
Český jazyk vždy měl dost
výrazů na to, abychom dokázali vyjádřit své emoce, slušné i neslušné. Pak
přišly mobily a my se začali vyjadřovat ve zkratkách, ale ani to nám nebylo
dost a slova začaly nahrazovat obrázky. Smajlíci. A najednou je tu ještě vyšší
level a jsou tu vyskakovací pumprlíci, co tleskají malými ručičkami, pukající
srdíčka a srdceryvné smajlíky, kterým tryskají z malých očiček vodopády slzí.
Gify.
Netýká se to jenom mobilů, ale
i diskuzí na různých webech. Původně to bylo k vidění pouze u puberťáků, pak i
tam kde diskutují maminky. Tam mně to připadalo ještě normální, nedospěláci a
čerstvé maminky, poněkud ujeté z toho nadělení, co teď zrovna mají doma. Dá se
chápat, že své děti nazývají mimísky, nebo piškotky, partnera manžou a sporá
slovní diskuze je dozdobena tryskajícími kytičkami.
Tím to ale neskončilo,
infantilní tsunami se šíří dál a dál. Místo diskuzí si posíláme emoticony, věci
označujeme zdrobnělinkami a metráková Zdenka, trvá na oslovení Zděnička. Už
neumíme přečíst normální hodiny, ztrácíme schopnost mluvit bez vyplňovacích
slov. Běžně v hovoru používáme nic neříkající berličky, jako je eee, um, jako,
prostě, tak, víte, vlastně... Kdo z nás ještě ví, jak se napíše velké psací Q ?
A nejenom Q, kdy jste naposledy psali vlastní rukou? Zblbli jsme snad díky
stále vyspělejší technice ? Genetik dr.Crabtree Gerald například tvrdí, že
pokud by se v čase podařilo do dnešní doby přesunout průměrného Athéňana z éry
před více než dvěma tisíci lety, patřil by k nejlepším myslitelům a byl by
emočně mnohem stabilnější.
deeres
|