 Trvalo to dlouhých dvanáct let … Manželé se rozhodli, že na stáří půjdou bydlet do pečovatelského domu. Jedná se o samostatné byty, které patří městu, ale funguje v nich pečovatelská služba. Když však konečně přišla zpráva, že byt je jim přidělen, radost ze zprávy vzápětí vystřídalo zoufalství z budoucí ztráty - milovaného psa.
 Na městském úřadě jim totiž oznámili, že si s sebou svého malého pejska vzít nemůžou. „Řekli, že ho s sebou mít nesmíme. Psa se zbavte…“ V době, kdy o místo s manželem žádali, nijak nezjišťovali, jestli tam je možné mít s sebou zvířátko, protože ani žádné neměli. To až před osmi léty ho paní našla jako štěně v příkopě a od té doby žil s nimi. To sdělení, že se musí s milovaným psem rozloučit, ji pochopitelně zdrtilo. Když pak šla domů, plakala tak, že pro slzy neviděla na cestu, a zlomila si nohu v kotníku. Nakonec se jí podařilo pro svého milovaného čtvernožce najít nového hodného majitele. Ale co se nakonec ukázalo - zákaz chovu domácího zvířete ale není uvedený ani ve stanovách onoho zařízení. Navíc už nyní jeden z nájemníků bytu tam prý psa má, proto by to neměl být problém ani v tomto případě. Nicméně té nešťastné paní bylo sděleno něco jiného... JAKÝ JE VÁŠ NÁZOR: myslíte, že to bylo správné? d@niela
|
