![Výsledek obrázku pro škola inkluze](http://narovine.eu/wp-content/uploads/2013/05/domskola-300x201.jpg) Praxe společného vzdělávání odhalila v průběhu prvního roku řadu problémů, které původní úmysl zpomalují nebo dokonce mohou obrátit v neprospěch učitelů, žáků i rodičů. Poradny ohlašují zavalení administrativou, školy si stěžují na nedostatek prostředků, mezi významnou částí učitelů převládá odpor ke změně a nevstřícný postoj převládá i ve společnosti.
Společnost by se v prvé řadě měla starat o nadané děti, jejichž následný přínos v konečném důsledku zlepší možnosti jak pro děti průměrné, tak i pro "znevýhodněné". Naše budoucnost je v nadaných dětech, nikoliv v mentálně handicapovaných. Opačný, v současné době preferovaný postup, je vzdělanostní a inteligenční sebevražda (spíše vražda) páchaná na národu. Děti s tělesným handicapem nebo smyslovou vadou mohou být poměrně dobře včleněny do kolektivu třídy. O přínosu integrování jedinců s mentálním handicapem do běžné třídy pochybuji. Takové děti mají dosáhnout na to, na co dosáhnout mohou. Pokud je třeba, tedy s dopomocí specialistů. Některé dosáhnou na průměr, pro některé je průměr nedosažitelná meta. Žádné hendikepované dítě by nemělo být navíc trestáno tím, že mu odborná pomoc bude odepřena. Jinak si kladu otázku, jaké má vůbec integrované vzdělávání handicapovaných dětí smysl: - fyzický handicap - tam je to jasné, čím více vzdělání, tím lépe - tito lidé se živit rukama-nohama nemohou
- smyslový handicap, dtto, ale vyžaduje specifické vzdělávání, zde inkludovat téměř nejde
- mentální postižení - závisí na rozsahu. Ale pokud je budoucnost takového dítěte ve fabrice u pásu či v nějaké těžké fyzické práci, (což bychom měli přenechat spíš robotům), či v chráněné dílně při nějaké rukodělné výrobě - zde je opravdu otázka, kolik vzdělání takový člověk využije a zda má smysl takové dítě mermomocí nutit do běžné školy
Pak zde máme ještě zvláštní skupinu lidí, kterým se do práce ani do školy moc nechce a nuže, ti by se rozhodně vzdělávat měli, poněvadž věčně je živit nemůžeme. (Mj. všechno začalo tím, že někdo z ČR žaloval Štrasburku, že skupina dospělých ubutlukrů (ubozí utlačení ukřivdění) prý byla znevýhodněna tím, že byla zařazena do Zvláštní školy a tudíž nebyla dostatečně vzdělána. Tamější soud na základě zkreslených údajů nějak rozhodl a my nemáme dost síly a odvahy efektivně se bránit. Dokonce nemáme sílu ani odvahu napravit, co se dělo špatně. A tak s velkou pompou vylejeme s vaničkou i dítě. Skoro doslova. Kauza vrcholí rušením škol pro lehce mentálně postižené. Ale snad by bylo dobré řešení - nevyplácet žádné kompenzace (však co může kompenzovat nedostatek vzdělání, že), ale zřídit pro ně Doučovací školu, kde si budou moci vzdělání doplnit. Andragogů máme dost. A myslím, že by počet těch neustále se soudících dosti klesl. Stejně tak v běžné základní škole nelze očekávat odborníky na vzdělávání hendikepovaných dětí, ani dost času na takovou pomoc. Pravdou je, že asistentky zatím nemají odborné vzdělání, a ani učitelé nejsou na inkluzi odborně připraveni. Mají sice k dispozici posudky z poradny s doporučením, jak pracovat, mohou s dámami z poradny konzultovat, to je tak vše. Celý ten projekt mi připomíná vítací šílenství Angely Merkelové: "Přijďte všichni, my to zvládneme. Není jiná alternativa." Ostatně - v našem případě nám stejně hrozí, že budeme, alespoň my v Evropě, do konce tohoto století převálcováni islámskou "kulturou", která si rozhodně starosti s inkluzivním vzděláváním a obecně s lidskými právy nikterak hlavu nedělá... d@niela zdroj: internet
|