být buď anebo? Myslím, že málokdo je zcela vyhraněný, záleží na situaci. Pokud vyhodnotím, že mi za to námaha nestojí, splynu. Neříkala bych, že skloním hlavu, to je zas jiný termín. Odlišná nejsem proto, aby se to vyplácelo, ale protože si stojím za svým názorem. Abych se sama sobě mohla podívat do očí. Kariéra? Tam jsou - krom píle - důležité kontakty a sociální inteligence.

Jsem jaký jsem,ale vždy mi byla bouřka milejší než poklidné mrtvo.Ano rebel s hlavou vztyčenou jít třeba proti všem,ale být svůj.Ahoj

u dětí se to neřídí žádnou úvahou, co je výhodnější, ale čistě jejich přirozeností. Někdo prostě vystrkuje palici, i když přes ní vobčas dostane, a nemůže si pomoct. Navíc dnes jsou děti vobecně mnohem "vodvážnější", což má samozřejmě svý pozitivní i negativní důsledky.

A u dospělců? Člověk by se měl tohle učit vod těch dětí - bejt přirozenej. Někdo je víc "trčící" typ, někdo zase splyne s davem. Pokud se někdo nutí do vopaku, protože je to "výhodný", nakonec působí divně. Já vosobně se za rebela nepovažuju, jako že bych neustále chodil hlavou proti zdi. Ale nejsem ani nenápadně konformní, už jen tím, jak vypadám. Takže asi něco mezi. Jinak za ty desetiletí, co se svým zjevem vymykám běžnýmu standardu, jsem si vyzkoušel jednu věc - je to vlastně výhoda. Zjistil jsem, že lidi, který daj hlavně na vobal, první dojem, se mi kliděj z cesty, nechtěj se mnou mít nic společnýho. A tak mám to štěstí na rozvíjení kontaktů hlavně s těma, kdo jdou víc do hloubky. Týká se vztahů pracovních i vosobních. Převedeno třeba do hudební řeči - víc si rozumím s lidma, který si album pustěj několikrát, protože vědí, že je spousta výborný hudby, která není líbivá na první poslech. A teprve když ani třetí poslech žádný "mrazení" nepřinese, hážou CD do tříděnýho vodpadu.
Takže jedinou zkušenost s podporou či nepodporou mám pouze z úplně prvních let po škole, kdy se vo mě moje rodina strachovala, že budu-li trvat na svým zevnějšku, bylo vynaložený studijní úsilí marný, páč mě nezaměstnaj ani u popelářů. Ale já si byl jistej, že se nic takovýho dít nebude, resp. bude se to dít jenom tam, kde to pro mě stejně nemá cenu. No, po nějakejch letech se i moji nejbližší uklidnili a je klid.
A co se týče stresu a vyčerpání z práce, tam si myslím, že mnohem víc než na nějaký konformitě záleží na povaze tý práce. Některý profese a činnosti jsou prostě stresující už ze svý podstaty, jiný navopak. Asi taky budou stresující a na pracovní vztahy náročný profese, kde se neustále člověk posouvá v nějakým kariérním žebříčku (nebo se vo to snaží). Ale tohle neznám, tak vo tom nic nevim, v mým voboru nejsou hodnosti a nikam se nepovyšuje.

vystoupím z davu a budu remcat - strašně mě dráždí červí fotka tam dole, furt se musim koukat, jestli opravdu lezou z ruky, nebo se mi to jen zdá
;-)

u dětí to vidím jinak než ty. Bylo by to hezké, kdyby to bylo jak píšeš, ale není, některým už v předškolním věku z obličej čučí vyčůránek, dolejzač. Většinou teda otisk rodiče nebo prarodiče, ať už jejich genomu nebo výchovy.

Dost často jsou na to dokonce rodiče, nebo ještě víc prarodiče docela pyšní. Neřeknou, že jim roste malej hajzlík, ale "to je taková treperenda" a tak podobně. Treperendy se umí tu přitulit, tu usmát na příslušného dospělého, aby si získaly přízeň, klučičí verze zase napráší všechny v okolí, když z toho bude mít prospěch, vybere (vyžere) to nejlepší, a tak dále.
Pozná se to už u docela malých lidí, že už jsou zkažení.

zbožňuju malé děti, ale nesnáším dospělé lidi maskované malou dětskou postavičkou