Dnes si imigranti respekt nemusí získat, mají na něj nárok. Stojí za nimi divize vládních, polovládních a nevládních organizací, které úzkostlivě střeží jejich kulturní identitu před xenofobií původního obyvatelstva a spíše než o povinnostech je dokola poučují o jejich právech. Společnosti je tím fakticky bráněno, aby na imigranty přirozeně vykonávala tlak k integraci (nebo aby alespoň deportovala ilegální imigranty).

 

 

 

 

     Problém vystihl Amir Taheri, iránský novinář usazený v Evropě. Ten prohlásil, že pokud Evropa chce začlenit imigranty, musí se v prvé řadě zbavit organizací a lidí, kteří si ze začleňování imigrantů udělali svoji živnost.

     Kulturní odlišnost je jistě zvýšenou překážkou integrace, ale při určitém množství imigrantů je stále zvládnutelná.  Evropa se však dnes potýká nejen s kritickým množstvím imigrantů, ale především s vlastní neschopností či neochotou uprchlíky integrovat. Jednou z příčin je multikulturalismus. Ať už byl oficiálním programem nebo ne, pod jeho zhoubným vlivem coby ideologie doby došlo k segregaci imigrantským komunit za současného nahlodávání a relativizace identity původních obyvatel.

 

Zhoubný vliv multikulturalismu

     Imigranti byli povzbuzování k pěstování své, často výlučné identity, zatímco u původního obyvatelstva byly tyto projevy potlačovány coby šovinismus a rasismus. Zmizel tak širší rámec, ve kterém by mohla proběhnout skutečná integrace.  Pod tlakem multikulturalismu Evropa ztratila sebedůvěru a vůli imigranty integrovat.

     Ne sebevědomá společnost nikdy nemá velký integrační potenciál. Z neintegrace a vzniku paralelních komunit je pak frustrována jak původní většina, tak příchozí menšina. Bez ohledu na příčiny faktem zůstává, že Evropa má problém s integrací značné části imigrantů a často i jejich potomků. Za této situace nadále trvat na pokračování neselektivní masové imigrace je šílenství.

 

Přijímání imigrace jako povinnost

 

     Zatímco o ekonomickém a společenském přínosu imigrace, imigračních pravidlech a historických paralelách můžou odpůrci a zastánci imigrace diskutovat na politické rovině, moralizující argumenty debatu ukončují. Z roviny politické posouvají problematiku imigrace do roviny morální. Přijímání imigrantů staví jako morální povinnost, která nejen činí ostatní argumenty irelevantními, ale v podstatě vyjímá otázku imigrace z demokratické kontroly.

 

 

 

 

 

 

     Morální povinnost Evropanů přijímat imigranty má být forma odčinění jejich domnělé historické viny. Ta může spočívat v kolonialismu, současném i minulém blahobytu nebo zakořeněném rasismu. Vždy je však základem vykonstruovaná vina Evropanů, ze které jim vyplývá morální povinnost.  Naopak imigranti mají a priori právo přijít do Evropy. Pouze skrze otevřenost vůči imigraci Evropa očistí svou duši.

 

 

 

Evropa světu nic nedluží

 

     Klasickou polohou moralizujícího argumentu je povinnost odčinit kolonialismus. Pomiňme, že evropský kolonialismus měl i své pozitivní přínosy, například v podobě infrastruktury, zdravotnictví, administrativy či vybudování vzdělané vrstvy místního obyvatelstva. Pochybné je především východisko, že evropský vzestup byl důsledkem kolonialismu a že dnešní evropský blahobyt je vystavěn na plundrování kolonií. Tato marxistická interpretace dějin je překroucením a degradací evropského dědictví a historie.

 

     Evropský mocenský vzestup i dnešní blahobyt mají svůj základ v hlavách a srdcích Evropanů. Instituce a procesy jako pracovní etika, vědecký pokrok a inovace, profesionalizace veřejné správy, kapitalismus, politické instituce, základy konstitučního a právního státu, stabilita a jistota vlastnických práv a vztahů, které se zrodily a vzkvétaly v Evropě, stojí primárně za evropským úspěchem.

 

     V tomto podhoubí se zrodil základ evropské dominance. Evropský kolonialismus byl pouhým důsledkem evropského vzestupu a převahy. Velká Británie neměla největší impérium na světě díky tomu, že by nejrychleji drancovala, ale protože výše zmíněné instituce pěstovala nejlépe.

 

     Nejlépe vyděračský argument o blahobytu postaveném na kolonialismu vyvrací úspěšné a bohaté evropské země, které neměly kolonie žádné jako Finsko či Švýcarsko, anebo jich měly minimum či krátce jako Německo či Itálie.

 

     Padesát let od dekolonizace většiny Afriky a Blízkého východu se nakonec nabízí palčivá otázka, jak dlouho lze selhání afrických a arabských vlád a společností svalovat na Evropany. Její palčivost nabývá na síle, podíváme-li se na bývalé evropské kolonie v Asii, které namísto stěžování vzaly odpovědnost za svůj osud do svých rukou.