Městská ženská, majitelka malého dítěte či dětí, si občas povzdechne, jaké by to bylo báječné, bydlet někde na venkově, mít vlastní trávník, zahrádku okrasnou i lahodnou. Sem tam nějaký ten ovocný strom. Ono to bydlení v domečku, posezení na anglickém trávníku s večerní kávičkou a skotačícími dítkami kolem - vypadá na fotkách úchvatně.

Ideální by byla romantická horská samota vprostřed velkoměsta obklopená naprosto klidným a malebným prostředím, kde člověk o živáčka nezavadí a má to pěšky tři minuty do všech oblíbených obchůdků, restaurací, kulturního centra, zoo a sportovního stadionu, kde se navíc pořádají burácející koncerty, které ovšem není zvenčí vůbec slyšet. Nebo tak něco. Ano, to by byl ráj na zemi…

Ale je potřeba na to mít povahu, aby člověka bavilo se o ten domeček starat, zahrádku udržovat. Ne každý je šikovný na všechno. Kutilství a manuální zručnost je u domku nezbytnou nutností (nebo dostatek volných finančních prostředků na zahradníky, údržbáře, topiče, natěrače a další pracovní profese).

A pak jsou tu ještě satelity - zjednodušeně obytné komplexy většinou rodinných domů, které vznikly během krátké doby na jednom místě, většinou na kraji obce. U nás byla jejich výstavba nejsilnější v devadesátých letech, především v okolí velkoměst. Osobně neznám satelit, který by byl hezký. A že jsem jich před časem projela hodně… Buď jsou to procovské vily, nebo unifikované domy.. Jsou to prefabrikáty, které jsou ve své podstatě primitivní a odpovídají primitivnímu vkusu. Dýchá z nich opuštěnost. Opuštěnost „zelených vdov“.