Teorie her aplikována na výchovu děti? I když jsem ve škole strávila spoustu let, nikdy jsem o Teorii her, jakožto vědecké disciplíně, neslyšela. O to víc mne zaujala tato teorie aplikována na výchovu děti. Teorie her je disciplína aplikované matematiky, která analyzuje široké spektrum konfliktních rozhodovacích situací, které mohou nastat kdekoliv, kde dochází ke střetu zájmů.

     Herně-teoretické modely se pak snaží tyto konfliktní situace nejen analyzovat, ale sestavením matematického modelu daného konfliktu a pomocí výpočtů, se snaží nalézt co nejlepší strategie pro konkrétní účastníky takových konfliktů. Teorie her se uplatňuje v mnoha oblastech lidské činnosti - od ekonomie, přes politologii až například po sociologii a biologii. (zdroj: Wikipedie)

     Takže jednoduše řečeno, teorie her je teorie strategického rozhodování. Teorii her lze využít v mnoha oborech, nejčastěji v ekonomii, politologii, mezinárodních vztazích, nebo i biologii. Zkoumá se akce a reakce a hlavně výsledek rozhodování mezi jednotlivými společnostmi, spotřebiteli, zaměstnanci, politiky. Pomáhá nalézt odpověd na to, proč se ten a ten rozhodl právě tak, či jak můžeme očekávat či pochopit, že dotyčný se rozhodně.

     Disciplína jako taková vznikla v roce 1944 vydáním publikace Theory of Games and Economic Behavior Johna von Neumanna a Oskara Morgensterna. Paul Raeburn (vědec, spisovatel) a Kevin Zollman (teoretik her) se pokusili aplikovat teorii vyjednávání a rozhodování na výchovu dětí,  a své poznatky publikovali ve své nové knize Návod na výchovu děti podle teoretika hry – aneb jak věda strategického myšlení vám může pomoci s nejtvrdšími vyjednávači – vašimi dětmi.

     Všichni jsme jistě zažili, že děti se o něco hádaly a nakonec to byl rodič, který musel rozhodnout, kdo vyhraje. A někdy se stalo, že rozdělující rodič je označen jako že nadržuje jednomu, druhému dává víc/míň, či někoho protežuje. Už pětileté dítě je schopné poznat zda je rozhodnutí vůči němu nefér. V osmi už dítě chápe, že když si teď “urve” větší díl, příště se mu to už nemusí podařit.

     A na druhou stranu, protežované dítě si bude nefér rozhodnutí uvědomovat. Rodiče většinou rychle pochopí, že s “protože jsem řekl, že to tak bude” nevystačí na dlouho. Děti rostou a mají vlastní názory a chtějí si rozhodovat co budou, či nebudou dělat. Rodič je tedy může uplácet, vyhrožovat, zakazovat, ale ultimátně rodič by měl chtít, aby dítě samo bylo schopno se správné rozhodnout.

     Teorie hry říká, že když chcete, aby se někdo rozhodl správně, musíte nabídnout správnou odměnu. Rozhodování a dělení je úplně stejné, jedná-li se o rozdělení pozemků, majetku při rozvodu, či hraček mezi dětmi. A zde právě nastupuje Teorie her. Jak má třetí vědět, jak správně a bez závisti něco rozdělit mezi zbylé dva? Nejjednodušší je, aby se oni vzájemné dohodli a rozdělili se sami. Teď  to samozřejmě zní jako univerzální rada k vyřešení světového míru. :-)))  I když sice věřím, že Teorie her se ve vysoké politice používá, budu se zde striktně držet pouze její aplikace na výchovu.