 Tak jsem zavítala se sestrou letos v zimě po čase zase k příbuzným. Příbuzní pozvali mne, moji sestru i její známou, důchodkyni Vlastu, na ochotnické divadelní představení, které pravidelně režíruje právě náš příbuzný. Nálada u příbuzných doma byla fajn, v krásně vytopené kuchyni příjemně sálalo teplo z kamen, mluvilo se o všem možném a já se obrátila i na Vlastu, kterou znám dlouhé desítky let. Leč tím, že nebydlím v původním bydlišti, ji vídám zřídka. Kdysi, už by se dalo říci, za krále klacka, jsme k ní jako školáci chodili nakupovat všechno možné, ale hlavně školní potřeby. Později jako mladá maminka jsem u ní dělala běžné nákupy, mj. tehdy nedostatkové prášky na praní, ale třeba i gramofon mám odtud. Vlasta bývala totiž prodavačkou v socialistické Jednotě. A já na ni vychrlila své vzpomínky na tehdejší sortiment i obdiv, jak nelehkou práci tehdy měla. Posuďte sami – průmyslový obchůdek v maličkém městečku vlastnila tehdejší Jednota. Na miniaturní ploše bylo napěchováno zboží ze sortimentu drogerie, papírnictví, sklo porcelán, kuchyńské potřeby, hračky, barvy laky, drobné elektro a hlavně železářství - těžké brutarové kotle, pařáky na vaření brambor, uhláky, pozinkované i smaltované vany, pletivo... Spoustu věcí mívala ve vzdálenějším skladu ve dvoře, kam sama musela všechno zboží složit, příp. vynášet po schodech na půdu. Se zákazníky pak pro věci, které by zabíraly v prodejně mnoho místa, do skladu chodila, zatímco před obchodem se jí tvořila fronta. V zimě si sama nosila uhlí a vytápěla obchod malými kamínky, na nohou vysoké plstěné důchodky a teplé štrupny. Prach z kamen sedal na talíře, sklenky a jiné porcelánové zboží, které pak otírala jemným hadříkem. Spoustu věcí měla navíc vysoko v regálech, kam neustále vylézala na přistavených schůdcích. „Obdivuji vás Vlasto a moc jsem na vás kolikrát vzpomínala, co jste se nadřela v tom obchodě a zažila tam zimy. Zároveň se vám musím přiznat po letech ke svojí jediné obchodní krádeži. Ve třetí třídě jsem vám ukradla zelenou žvýkačku Pedro z pultu. Byla to tenkrát děsná novinka, ani v potravinách ji neměli a stála proti té růžové o dvě kačky víc, tedy tři koruny a já prostě tehdy neodolala“, pravila jsem napůl šibalsky. Vlasta, jak se dalo očekávat, přijala moje přiznání ke krádeži století shovívavě a všichni jsme se srdečně zasmáli nad dětskou ziskuchtivostí. Na Vlastu jsem si teď po půlroce nechtěně vzpomněla. Potřebovala jsem do dárkového balíčku pro partnera mé dcery rumové pralinky, které on miluje a v místním obchodě, do kterého chodím, je zrovna neměli. Při cestě z odběru krve jsem tedy po dlouhé době zavítala do jednoho marketu se žlutočerveným logem. Chodím tam velmi zřídka a tak mne překvapilo nové uspořádání prodejny, zmodernizované. Bylo brzy ráno, podzim už o sobě dal poprvé vědět chladnějším počasím, ale přesto žádný mráz. Jely dvě kasy ze čtyř a zákazníci byli netrpěliví. To ovšem mne, vytrénovanou socialistickým obchodem s jeho frontami, nemohlo vykolejit. Leč, ouha. Lodičky, sukně, sáčko, v pomalu se pohybující frontě jsem začala pociťovat od nohou nepříjemný chlad. „Proč tu je sakra taková kláda?“ prolétlo mi hlavou. Při rekonstrukci marketu jedny dveře totiž zrušili. Teplo v obchodě tak už nejistí dvoje, ale pouze jediné lítačky, které se samozřejmě permanentně otevírají a zavírají. Možná přibyl i nějaký chlaďák, nevím. Každopádně kasy jsou blíž vchodu, táhne na ně a je tam chvilkami i studený průvan vzhledem k uspořádání prodejny. „Máte tu pěknou zimu, to až bude opravdu mrznout, budete pěkně nastydlé“, řekla jsem prodavačce, která měla už teď pod vestou teplý pletený svetr. Souhlasně přikývla, prohodila pár vět, potěšilo ji, že od ní neočekávám jen namarkování zboží a vydání hotovosti nazpět. Náhoda? Kdepak. To samé jsem zažila včera v jiném supermarketu. Ten stojí, ostatně jako v mnoha případech, na konci města, nechráněn už tolik okolní zástavbou. Lehounce v noci mrzlo, dovnitř fouká od západu ze strnišť studený vítr. Uvnitř, hned u vchodu tu má výborné uzeniny soukromé uzenářství. Taková šunková tlačenka mužské části naší rodiny přijde k chuti, tak kupuji dva velké plátky. A ani mne už neláká jít dále do samotné pobočky jistého řetězce. A opět, u uzenářského pultu zima jak na nádraží. Prodavačky vykřehlé, zase prohodíme společně pár vět. Tady prý na ně navíc fouká od stropu studená ventilace. Od dob, kdy prodávala v socialistickém obchodě Vlasta uplynula už pěkná řádka let. Mnohé se změnilo, ale v péči o zaměstnance jako by se čas zastavil. Dovolím si malé srovnání - i v malém, venkovském kostele, kam chodím o vánocích na koncerty, jsou kostelní lavice vyhřívané. Pro zmiňované prodavačky je ovšem zřejmě škoda peněz na ochrannou bariéru z plexiskla nebo nějakou vychytávku, která by vylepšila jejich pracovní podmínky. Nehledě na další současný aspekt této práce – směny o víkendech (soboty odpoledne, neděle) a práce i o svátcích. Jo, těžkej život prodavačka má... MIA
|
