Me pri navstevach rodne vlasti tyhle veci vzdycky dost zarazi. Treba osloveni "maminko" v porodnicich. Proc zatezovat hlavicku tim, ze si zapamatuju neci jmeno, ze ?
Nejvic me ale dojal jeden krajan - majitel motelu a restaurace tady v Kanade, kdyz cesky rika manzelce: "posli indiana at to opravi". Pritom ten clovek stal hned vedle neho a urcite mel nejake normalni jmeno. Jako treba Bruce, nebo Mike.....

Stejně tak u dětské lékařky, neuráží mě to. Není to dehonestující. Zatímco říkat pacientům jejich diagnózou, nebo číslem pokoje či postele, dehonestující je.

muze bejt. Ja uz to po tech letech v cizine proste citim jinak. Tot vse.

také jsem se cítila, po tomto oslovení, lepším člověkem. Ovšem k hrůze nemocničního jednání se přikláním. Bohužel to špatné není jen oslovení. Ale je to záležitost nemocnic, vlastně jednotlivých oddělení. Etický kodex je pouze papír pro papír a skutek utek. Měla jsem vážně nemocnou maminku, její nemoc hodně, hodně ovlivnila i její psychiku. Z veselého a obětavého člověka byl, jako mávnutím proutku, hysterický uzlík nervů a bolesti. Komentáře sester byly strašlivé. Ony vůbec neřešily, že ta ženská, co stojí na chodbě před pokojem je příbuzná. Pro ně bylo podstatné, že zase musí přijít do kontaktu s tou starou hysterickou krávou. Jak nerady viděly, když jsem po hodině čekání na chodbě, hledala někoho, kohokoliv z odborného personálu a došla do sesterny, kde dámy "soustředěně dřely", jedna hrála na PC pasiáns, druhá četla odborný zdravotnický časopis "Pestrý svět" a třetí hluboce meditovala v křesle se zavřenými víčky. Ty dvě hlasitě a se smíchem konzultovaly karty pacientů Gotta, Rytmuse atp. V tu chvíli jsem jim skutečně moc přála, aby jim bylo přidáno na platech, protože si to veskrze zaslouží. Za celý týden se nikdo neobtěžoval maminku umýt, naštěstí jsme tam se sestrou mohly jezdit každý den, tudíž jsme se postaraly. Že nic nejí? Její škoda, to není v popisu práce sestry, aby kontrolovala, jestli pacient jí a pije. Ach jo. Ale není to tak všude, kvůli nějakým vyšetřením musela maminka do jiné nemocnice a tam, když jsem ji viděla, rozbrečela jsem se. Několikrát se mi stalo, že jsem ji překvapila právě když s ní rehabilitační pracovnice cvičila, zdravotnický asistent jí pomáhal při jídle nebo s ní chodil po chodbě. Ne, že by k nim byla vlídnější, prostě to brali jako svoji práci. Jo, tak už to chodí v té naší malé zemičce.

moc zkušeností nemám, vlastně jsem jen čtyřikrát byla v porodnici a jednou na KÚČOCHu (klinika ústní, čelistní a obličejové chirurgie) na operaci se slinnou žlázou... ale musím říct, že jsem po všech těch stížnostech a různých diskuzích ohledně nepříjemných a zlých a nevšímavých sester asi byla v ráji... veškerý personál úplně super, profesionální, milý, lidský, velmi ochotní a neskutečně hodní, trpěliví... od doktora na příjmu, přes primáře, přes doktora, který mě operoval, úžasné a milé sestřičky... až neuvěřitelné... víc zkušeností nemám, tak nemůžu posoudit, jestli to jinde je horší, ale tady jsem se cítila fakt dobře (co mi teda zdravotní stav a bolest dovolila)...
V porodnici mi oslovení maminko nevadilo... a pokud mě sestry nebo lékaři něco chtěli, tak mě oslovovali příjmením, takže ne že by nevěděli, kdo jsem a byla jsem jen stopadesátáosmá rodička v pořadí...
A ano, oslovení maminko je to, co velká většina rodiček chce slyšet...

a především, ukázkou kultivovanosti a povahy člověka. Že toho mají ty sestřičky nad hlavu, ví asi každý, ale je to jejich práce a šly ji vykonávat s tím, že se taky budou podle toho chovat. Jenže mnohdy je to jinak. Já si vzpomínám, když byla moje matka v nemocnici (kyčelní operace), už je to ale asi 45 let, ne-li víc, takže za totáče, tak ji dali po operaci na postel k oknu, kde nějakou dobu na ni svítilo sluníčko, takže se zahřála a spotila. Jenže se neodvážila říct sestře, co měla zrovna službu, aby jí pomohla do koupelny a osprchovat, jenom jedné jediné, která byla ochotná a slušná. I tak za to dostávala čokoládu, nebo balíček kafe. Ty ostatní ji seřvaly, aby si nevymýšlela. Opravdu vzorný příklad socialistických zdravotníků. Vy starší, si to možná ještě živě pamatujete. Nevím, jak je to dnes, doufám, že ten rozdíl bude opravdu velký, ale to by nám třeba mohla říct naše Iris, ta už se tady dlouho neukázala.

já přidám ještě něco k tomu poslednímu odstavci. A to zmiňovaném Domově důchodců. Tam opravdu krásně s klienty jednají, paní za kterou chodím, je z pobytu tam nadšená. Ale hlavně chci napsat, že tam mají velmi úspěšně rozpracovaný dobrovolnický program. Takže za tou paní, za kterou chodí rodina, občas chodím já, chodí ještě jedna maminka na mateřské. Na stýskání a nudu tam rozhodně prostor není. I ten, kdo nikoho z rodiny nemá nebo nemá rodina zájem o svého seniora, má návštěvu v podobě dobrovolníka. Všechno je o přístupu k lidem, o tom, kdo zařízení vede a jaké lidi si k sobě vybere. Jednou před vánoci jsem strávila s důchodkyněmi hodinku na výtvarné dílně a prožívala jsem to v duchu ještě dva dny, fakt super atmosféra.

Správně tam mělo být - "zpotila".

téma, ale v nějakém českém tisku jsem dnes, nebo včera četl, že v České Lípě poslali exekutora na 11i letou, postiženou holku, kterou rodiče "odložili" do ústavu už jako malé dítě, což bylo mimo město, takže v té Č. Lípě ani nebydlela, ale sebrali, nebo snad chtějí, jí sebrat z účtu, na který jí přispívá příbuzenstvo, šest tisíc korun za poplatky na odpad, které prý údajně městu dluží. Takovéto hyeny, které dokáží takovou věc, bych vsadil do klády na pranýři a sešlehal knutou. nevím, jak moc je to všechno pravda, možná někdo bude vědět víc. Jsem pro tělesné tresty, jako v Singapúru.

Jedenáctileté mentálně a fyzicky postižené Štefanii sebralo město Česká Lípa v roce 2011 téměř šest tisíc korun ze stavebního spoření. Dlužila je za odvoz odpadu za první čtyři roky svého života, a to přesto, že v České Lípě nikdy nebydlela, protože ji rodiče hned po narození dali do ústavu.


http://www.novinky.cz/domaci/382770-postizene-11lete-divce-sebrala-exekutorka-sest-tisic-dluzila-za-odpad.html

To je k zblití, co všechno dovedou ti "dodržovatelé" předpisů zplodit !

bohužel, už podobný případ tuším byl u dětí z dětských domovů. Tohle většinou pak vyřeší Veřejný ochránce lidských práv, býval to Otakar Motejl, teď asi Šabatová Anna, nejsem si jistá, ale myslím, že ona má teď tuhle funkci.

Lékařská péče teď a za komunistů je neporovnatelná. Dřív platily tabulky, že po padesátce se nevyplatí dělat lidem určité operace a dnes se dávají umělé klouby, provádějí operace srdce atd. i lidem ve velmi vysokém věku. Čekací doba je někdy dlouhá, ale bývá to i proto, že lidi si pro určité typy operací vybírají ty nejlepší odborníky a tam se prostě čeká, protože k nim chce každý - to za komančů taky nešlo.
Tím ale neomlouvám mnohdy hrubé jednání nemocničního personálu s nemohoucími.. a oslovení "mozek" by mne taky zarazilo a urazilo

maminkou jsem byla pro svoje děti, ne pro cizího staršího chlapa, nebo sestru v letech, co si při kontaktu s pacientem chtějí ulehčit práci a nepodívat se do karty na jméno :-)
Oslovování maminkou v porodnici není rozhodně dehonestující, ale oni to nepoužívají proto, že by tím rodička byla nějak povznesena, uctěna, ale aby to měli jednodušší. Mně přišlo divné, že mi cizí starší ženská nebo cizí starší chlap říkají Maminko, a ještě mi mykají :-) "tak, mamino, tady si lehneme, teď se posadíme.."

Někteří staří praktici to mívali v repertoáru i ve svých ambulancích, i pro starší dámy - to bylo "matko", "tak matko, uklidněte se, všechno bude v pořádku", "tak, babi, jdeme na to", "nebojte, tetá, to se srovná".. Nevím, jestli chlapům taky říkali otče, dědo, mně tyhle způsoby přišly vždycky divné, doma mě naučili používat paní, pane, a příjmení.

Ale mění se to, aspoň někde. Táta si před pár lety užil trochu nemocnice, jeden delší a dva kratší pobyty, a ačkoli mu bylo 70 a víc, byl to pan xy a nikdo mu neříkal Tak dědo, jak jsme se vyspali? V ambulancích taky tak, a když jsem ho loni vozila, protože byl po zákroku na oku a kvůli kapkám nemohl řídit, tak na očním byly zrovna žákyňky na praxi, sestra (asi staniční, nevím) si je rovnala pěkně do latě a to i v oslovování pacienta.
Stejně tak primářka oddělení, paní docentka, která si vzala tátu na starosti. Neumím si představit, že by z těch inteligentních vzdělaných a kultivovaných úst vylezlo něco jako Tak dědo (matko...), jak se dnes máme?

V nemocnicích se dbá na tituly, což jsem poznala, když mi ani v porodnici neříkali maminko, ale "paní inženýrko" (asi se do těch papírů nebyli líní kouknout, měla jsem titul taky v občance). Na nové občance titul už nemám, takže už jsem u doktorů zase "jen" paní Nováková...

S tím ostatním je to tak, jak napsali přede mnou. Záleží jen na lidech. V létě jsem byla na dvou chirurgiích, na jedné jako pacient, na druhé jako doprovod, přístup byl zhruba stejný, slušný, profesionální, ovšem na nějaké vybavování není čas, je to tam jak na běžícím pásu ve fabrice.
Obzvlášť v té jedné ambulanci. Chodili tam pacienti na doporučení, bez doporučení, pacienti z nemocnice po zákrorích na kontrolu, sloužila zároveň jako pohotovost a sanitky tam vozily lidi s úrazy, ti měli přednost. Takže fofry.
Stalo se jednou, že přivezl saniťák na vozíku-lehátku starou paní, k nohám položil dokumentaci a nechal ji stát uprostřed čekárny, obklopenou lavičkami s čekajícími pacienty, nebylo jich moc, ale několik lidí ano a ona, chudák, uprostřed, bezmocná.
Přitom hned za lavičkami byl prostor oddělený plentou, se stojanem s časopisy ve výšce pacienta na vozíku, a s televizí, kterou mu bylo možné pustit. Ale to už by obsluha vozíku musela udělat pár kroků navíc a taky upozornit v ambulanci, že za plentou mají ležícího pacienta.
Paní chvíli ležela a zazvonil jí mobil, snažila se došmátrat do tašky, nezvládla to. Chvíli jsme všichni koukali a nic, tak jsem vstala, zeptala se jestli ho chce vyndat, podala jsem jí ho, ale neměla brýle, nemohla přečíst kdo volá. Tak zase dotaz, jestli jí to můžu přečíst - ano, prosím. Přečetla jsem jméno - jo, to je Jára, synovec, on neví kde jsem, měli přijet. A chcete s ním teď mluvit? ano, prosím. Mobil jí padal z rukou, tak zase - mám to vzít já a dát vám to k uchu? ano, prosím. Jára jí ale nerozuměl, paní mluvila zmateně a hůř vyslovovala. Jára byl vyděšen, paní nešťastná, vymáčkla hovor a měla skoro na krajíčku pláč, že se to ztratilo a Jára nic neví. Tak jsem se zase vetřela :-) Mám Járovi zavolat a povědět, kde jste a co se stalo? Ano, prosím. Co mu mám tedy říct, co se vám stalo? Nevím. Tak jsem zaklepala na ambulanci, doufala, že mi nevrazí pár facek, jelikož tam fakt měli fofr, ukázala jsem na paní a stručně oč jde, naštěstí jsou tam pohotoví, hned pochopili, řekli co mám říct Járovi :-) Pohovořila jsem tedy s Járou - jeho teta doma upadla, našla ji sousedka, má zlomené žebro, takže ji na pár dní hospitalizují. Jára se mírně uklidnil a konstatoval, že se teda domluví s Věrkou (paní dcera), ta že už bude vědět co a jak. Tlumočila jsem všechno paní. Paní se uklidnila, za chvíli se začala vrtět a o něco se snažit. Tak zase dotaz, co potřebuje - zvednout. Ale to zlomené žebro - tak jsem zase klepala na ambulanci, s omluvou že zdržuju, ale nechci paní zvednout bez ujištění, že ji tím zlomené žebro nevratím do plic. Tak mírně zvednout bylo povoleno.
Pak jsem šla ještě pro pití, paní byla tak žíznivá, že se jí doslova už lepil jazyk na patro, a zvedla jsem další hovor v mobilu, tentokrát volala Věrka.. ;-)
Pak došlo na nevyhnutelné, paní potřebovala čůrat, tak jsem šla zase zaklepat na ambulanci. Tentokrát vyšel zdravotní bratr, co tam byl na jen na kafe, a na vteřinu to vypadalo, že mi vrazí mísu do ruky, ale brzy ho ten pohled přešel, naštěstí :-) Doufala jsem, že paní odvezou aspoň za plentu, že to snad neodbaví tam, uprostřed čekárny, ale bylo to ještě lepší, odvezli ji na tu chvilku dovnitř, do ambulance, a pak ji zase vyvezli zpátky.
Takže - shrnuto - přístup personálu ordinace naprosto v pořádku, lidi ze sanitky taky odvedli svoje, zdá se, ale v tom mezičase, tam byla paní nechaná napospas náhodným kolemjdoucím, kdo se ustrne.. Což od pacientů, kteří tam jdou sami s nějakým problémem, nelze čekat. Pak by tam tedy paní ležela dehydratovaná, promočená, vystresovaná a ještě se zvonícím mobilem, pochopitelně daným na maximální hlasitost, aby nepřeslechla hovor.

...opět si nevymýšlím, ale vážně mám opsat: tywoe..? Kudlanka se pěkně rozjíždí, teda:-)

odvážela z domu sanirtka, choval se saniťák tak nechutně, že jsem mu už na achodech spílala a nabádala ho k ohledům, a pak jsem si na něj telefonicky i písemně stěžovala. Výsledek - my ho napomeneme, ale to víte, máme málo personálu..když si promítnu ty další lidičky, ke kterým se bude zase podobně chovat, je mi úzko.
Jinak zdravotníci si určitě nemohou připouštět každého pacienta, litovat a rozněžňovat se nad ním, to je fakt, to by nic neudělal. Musí být spíš neosobní, ale všeho s mírou a jak kde. Mezi sebou ať si říkají mozky a 211. Mezi sebou.
Každý to známe - stačí, když sestřička u zubaře nebo na mamologii je milá a usmívá se - hned je nám trochu líp na duši..!♥♥

sidone, exekutoři, to je případ sám pro sebe. A jak si troufají na ty slabé a bezbranné, ale to nejen oni. Jde se vždycky nejdřív ceslou nejmenšího odporu, že.

nojo, burana nepředěláš, hlupák zůstane hlupákem. Až si lidi budou vážit, že tu práci mají, bude možné je potrestat a tím pádem i vychovat, on se i hlupák dá vycvičit, ale musí být na něj páky.

kdyby ho jednou vyhodli. Někdy se až divím, že si lidi práce nevážej.

vedení špitálu, jaké nastaví standardy. Naše spádová jilemnická nemocnice je velmi "patient-friendly" díky řediteli, který velmi dbá na chování personálu od primářů po uklízečky. Oslovování pane/paní XY je naprostou samozřejmostí. Nedávno jsem byla na neurologické ambulanci, sloužící primářka se mi ze všeho nejdřív představila a podala ruku. Když jdete po chodbě, každý ať lékař, sestřička či zřízenec vás pozdraví. Nic to nestojí a navozuje to neporovnatelně lepší atmosféru.

ano, tak nejak jsem to s tou "maminkou" myslel.

Máma i její brácha se dožili hodně vysokého věku a já si nemohu na péči o ně v nemocnicích stěžovat, nejspíš jsme měli kliku. Horší to ale bylo u strejdova obvoďáka a u lékařů specialistů. Oba dva až do smrti dobře slyšeli, dobře viděli a v hlavě jim to pálilo tak, že by zahanbili i mladší, ale problémy byly s tím,že už se oba špatně pohybovali. Sanitku nám odmítali předepsat, do taxíku se možná ještě složili, ale já je už z auta vyndat nedokázala a sami to také nezvládli.
A jsme u těch "bezva" lékařů specialistů. Vidí starého člověka s doprovodem a automaticky předpokládají, že je naprosto dementní a místo, aby hovořili s ním, ignorují ho a mluví pouze s doprovodem a to i po upozornění, že doprovod není pacient.

ve špitále jsem byl naposled v 15, tak mám samozřejmě úchylnej pohled na věc. Ale mně prostě připadá, že v nemocnici chci, aby mě dal vopravdu do pořádku vopravdu šikovnej(á) doktor(ka), a jestli mě u toho bude titulovat mozkem, játrem, číslem, nebo třeba "vaše blahorodí" je mi úplně šumafuk. A navíc, zrovna bejt nazvanej mozkem, to může leckterýho pacienta nebetyčně potěšit - je to vobvykle poprvý a naposledy v životě, kdy se mu něco takovýho stane.

(Úplně jiná situace je ten domov důchodců - tam člověk nepřišel "do servisu" se svým porouchaným tělem, tam přišel žít a patrně i dožít. Takže tam by to mělo bejt přecejen trochu jinak.)

ve špitále taky vadilo oslovení "maminko", jakápak já jsem maminka toho pana doktora nebo sestřičky?

která spolu se svým mužem slyšela v polovině těhotenství nepříjemnou zprávu "vaše dítě není v pořádku". Společně se rozhodli na ukončení těhotenství. Čekalo jí hormonální vyvolání porodu a bohužel i jí při porodu již nežijícího syna jí lékařka oslovila, " tak ještě jednou,maminko". Chápu, že je to zvyk, ale tohle už je opravdu dost mimo

Faktem je, že nemocný člověk vyslaný na mnohdy nepříjemné vyšetření, je poněkud citlivější na chování zdravotnického personálu.
I já si dodnes pamatuju, že když mě zřízenec vezl na vozíku na rentgen s lumbální punkcí, že mu lékařka dosi důrazně řekla : "Už mi TO sem nevozte, už tady mám tři hlavy a dvoje záda". Já jsem byla ty "jedny záda", a moc klidu na duši mi to nepřidalo, zvlášť, když jsem věděla co mě čeká.
Při odběru mozkomíšního moku se pí. MUDr. "trefila" až na třetí pokus...

chápu, kdyby mi šlo o život, tak nějaké zkratky jako "tady jeden malej mozek" (= jakési menší vyšetření, nebo menší snímek, nevím) ani nevnímám a doktor, co mi zachraŇuje život, mi určitě nemusí říkat paní bb, ale jinak bych to vnímala při standardním, ne akutním, život zachraňujícím, vyšetření, zákroku.

I na té chirurgické ambulanci s pohotovostí, kde byl fakt fofr a doktor nechodil, on snad poletoval, říkaly sestry doktorovi "to je pan nn, pooperační tohle a tamto", ne "tady jeden hnisák"

Domov duchodcu mel poeticke jmeno, lezel v krasnem parku a pani doktorka ho doporucila. Maminka byla zpocatku k domovu duchodcu skepticka, ale po prochazce parkem a navsteve knihovny, kde stalo i piano, se trochu uklidnila.Maminka byla ve velmi dobrem stavu.Vesela,zajimala se o vsechno, cetla noviny a casopisy, poslouchala radio divala se na tv, diskutovala politickou scenu. Denne, kaazde rano cvicila 20-30 minut s cinkami a brisni svaly. Mluvily jsme spolu 2x denne,aby se necitila opustena. Do dd nastoupila 1. zari.Prvni zklamani prislo hned pri veceri.Maminka byla zvykla na teple vecere a tady byl k veceri stary rohlik od snidane a trojuhelnicek taveneho syra. Maminka si nikdy nestezovala. Snazila se vysvetlit personalu, ze se ji rohlik lepi na zubni protezu a poprosila,zda by nemohla dostavat chleba.Samozrejme byla odpoved, ale to take bylo vse.Dalsi zklamani se odehralo vecer. Sestricka prisla na pokoj, hodila na postel 1 plenu a vysvetlila "ta ja na noc" a odesla.Maminka nemela zadne potize s inkontinenci a tak plenu odlozila na stolek.Z domova byla zvykla chodit na zachod a ne lezet v posteli s plenou. Vecer se vse opakovalo ackoliv jsme se snazili personalu vysvetlit danou situaci, tak to vyresili tim, ze na noc zamkli zachod,Zkratka maminka si ma prestat vymyslet.Na noc jsou pleny a dost.To vsechno se opakovalo, vzdy s usmevem ale nic se nezmenilo..Maminka mela predepsane leky z nemocnice, ktere musela brat: . Jen nahodou jsem se zeptele jak je bere a ona mi odpovedela, ze zadne leky nedostava /to mi potvrdila i jeji spolubydlici/Sehnala jsem nocni sestru a ptala jsem se na leky.Ne ona zadne leky nema a pani dr. prijde az v pondeli /byl patek vecer/Maminka to okomentovala , ze do pondelka uz muze natahnout backory.V nedeli rano cvicila jako obvykle,ale pak se ji udelalo spatne a zacla zvracet, zvracela cely den.Sehnala jsem sestru a prosla ji o infusi odpovedela, ze to neni zadna nemocnice, ale domov pro seniory a pani dr. prijde az v pondeli. Prevoz do nemocnice namitla jsem. a odpoved uz jsem znala dr prijde v pondeli. Sedela jsem 1100km od maminky a nemohla jsem ji nijak pomoct. V noci maminka zemrela BYlo ji 101a½ roku a za pobyt v domove zaplatila 16000 kc.

A proč zcela soběstačná vitální maminka do toho DD šla? Vůbec tomu příběhu nerozumim. Proč nezůstala doma. Nebo nešla do nějaký "měkčí" formy - dům s pečovatelskou službou?

Mamince bylo 101 let a stale se osebe dokazala postarat. Chodila nakupovat,varila si obedy i vecere, Preprala si drobne pradlo.Denne ½ hodiny cvicila. Letos bylo extremni horko a maminka malo pila. Diky tomu se dostala do nemocnce,kde ji infuzemi doplnili tekutiny, dostala leky proti srdecni arytmii a leky na snizeni krevni srazlivosti.
Domov pro seniory (za meho mladi se tomu rikalo domov duchodcu)doporucila pani dr z LDn.
Bylo ji zrejme jasne, ze dokud nekdo nedohlidne na pitny rezim a medikaci, tak se obe znovu potkaji. Sehnat vuec nejake misto nekde, je obrovsky problem. Ten, kdo umre udela misto nekomu jinemu.Cekaci doba se pocita na mesice.Bez leku to jde samozrejme mnohem rychleji.Nechci nikoho z niceho podezrivat.Asi se jednalo o souhru nahod,ale nikdo nemuze omlouvat nezajem a nonsalanci personalu. Rada vysvetlim dalsi okolnosti.

ani nechci bejt generál po bitvě, jen mě to zarazilo - proč dávat zdravýho soběstačnýho seniora do DD. Paní doktorka z LDN je blbá, protože kdyby nebyla, věděla by, že je spousta dalších alternativ. Vždyť stačilo třeba jenom zaplatit nějakou pečovatelku, která by na pitnej režim dohlídla, nevim, existujou i při církvích a řádech. Do domů s pečovatelskou službou zatím každej z mýho vokolí, kdo vo to stál, svý seniory dostal, ano po nějaký čekací době, to je normální. Já tam svoje tchány mám taky, jsou tam hrozně spokojený, žijou si svůj život v bytě, kde jim nikdo do ničeho nekecá, ale přitom mají nějakej dohled.
Chápu, že když píšeš vo 1100 km, asi jsi v zahraničí a nemělas moc možností, jak tyhle věci vychytat a vohlídat, tak to prosím neber jako nějakou výčitku, jen mě to zajímalo. Každopádně děkuju za vodpověď.

Mily Krakonosi,maminka mela zaplacenou pecovateku kdyz se vratila z nemocnice.Maminka chtela delat vse sama. S tezkym srdcem ji prenechala luxovani a ostatni uklid. Ja osobne jsem si myslela, ze by u ni nasla nejake zamestnani kazdy den alespon na hodinu.Ale maminka byla rozhodnuta - 2x v tydnu na uklid a dost.Pani, ktera tam dochazela byla sice asi o 50 let mladsi,ale v tech vedrech byla dusna a samozrejme nechtela chodit ven.
Co se tyce domova pro seniory, tak o bytech nevim, ze by tam nejake byly.Meli tam 2-3 luzka v jednom pokoji.Maminka byla na dvojce s cilou 96letou pani.Dobre si spolu rozumely a spolecne vzpominaly na prvni republiku. Delily se o jidlo a smaly se, ze zadna z nich nesmi pribrat na vaze, tak maly byl prostor kolem posteli. Maminka byla jedina, ktera si platila vse sama, ostatnim na to prispivaly deti(.pravdepodobne)Maminka tam mela hlad a svagrova ji tam nosila jidlo.Personal byl zdvorily, na vschno prikyvl, ale nic neudelal.Ja jsem mluvila se socialnim pracovnikem ohledne rohliku, ale neuspela sem.Dnes jsem rada, ze tam maminka nemusela bydlet douho- necely tyden.Moc mi schazi.

Je to smutné. Ale asi jsi měla bohužel smůlu ve výběru, protože jste potřebovali umístění hned. Ono se na místo v domově čeká. Já jsem měla například štěstí. Tatínek byl v domově seniorů několik let. A bylo o něj moc dobře postaráno. A to nejenom péčí, jídlem ale i vstřícným a příjemným personálem. Tím myslím nejenom sestřičky. Zato když byl v LDN, tak to bylo strašné. Vždy záleží jen a jen na lidech a jejich přístupu.

z naseho zdravotnictvi. Blokla zada, kdy se ani nemohl obleci, si muz strednich let zavolal sanitu do Vinohrad. Tam byl servan, ze pri bolesti zad si nema pravo volat sanitu, on si teda predevcirem v kratasech a naboso pockal na taxi, a nechal se prevezt na Bulovku - pan doktor asi nemel den, takovy klidne muze odejit, myslim tedy....Jak ja mam poznat, kdy mam narok a kdy ne na sanitu???

asi jste volali 155, záchrannou službu? přiznám se, že pokud by nešlo o úraz nebo komplikaci těžkého stavu, tak mně by s bloklými zády nenapadlo volat sanitku. Vždycky jsem to brala tak, že do špitálu záchranka vozí lidi v akutním ohrožení života a zdraví.
Že když sanita poveze bb s houserem, tak na sanitu zatím bude čekat těhotná - rodící, nebo lidi po havárce.

Nevolal zachranku, ale nejdrive se ptal, pod kterou nemocnici patri a pak tam oznamil jaky ma problem a oni poslali sanitu, - nemohl se ani oblect, jinak by jel autem...

asi nerozumím. Psala jsi, že ho seřvali, že nemá na sanitku nárok, tak si zavolal taxíka. Teď píšeš, že mu sanitu poslali.

Pokud jde o dopravu do nemocnice, tak placenou z pojištění znám jen ZZS - linku 155. Ostatní způsoby dopravy do nemocnice, pokud vím a nemám mezery, jsou čistě soukromou záležitostí a platí si je pacient - ať už taxi, nějakou tu osobní přepravu pacientů s.r.o., atd.
Vždycky jsem to brala tak, že ZZS se volá v akutním případě, kdy je potřeba zásah zdravotníka, ošetření apod. Tak proto jsem se ptala.
Samozřejmě chápu, že člověk v předklonu se zaseklými zády nemůže sám řídit. Tátu, když se mu to stalo, odvezl soused na pohotovost a tam mu to nějak ošetřili, píchli mu injekci a soused ho zase odvezl domů, na hospitalizaci to nebylo.

Řvát nemá nikdo na nikoho a už vůbec ne na pacienta, co se jen zeptá, do které nemocnice patří. A pokud to byl hovor se ZZS, je nahraný, tak bych si stěžovala a nenechala se odbýt. Jinak si to bude ten dotyčný dovolovat pořád, když mu to projde. Nebo spíš dotyčná, operátorky jsou většinou ženy.

Tedy, vím, že existují odvozy sanitkou do nemocnice na plánované zákroky, vyšetření, pokud lékař vypíše poukaz. Ale myslím takové náhlé příhody, co se během cesty asi obejdou bez zásahu zdravotníka, ale sami se dopravit nemohou. To by možná věděla Iris.

promin, nevsimla jsem si dotazu. Takze: Volal dotaz pod koho patri, kam ma vlastne vubec jet. Bylo mu receno, ze mu poslou sanitu, stalo se a byl odvezen, servan - ale on sam si sanitu nevolal. Zda to byla zachranka a nebo jaka sanita to byla, nepitval. A po servani, kdy pry i sestra se snazila doktora mirnit a vysvetlovat mu, se nastval a nechal se taxikem odvezt tusim na Bulovku... Takze asi tak - jak mi bylo vypraveno, tak predavam...:-)

dík za doplnění :-) Takže je to z doslechu a ne tvá osobní zkušenost, ok, pak teda nebudu doporučovat, abyste si stěžovali a na řvoucího doktora si došlápli :-)

Počítám, že mu poslali sanitu ZZS, protože soukromý převoz do špitálu se platí, tudíž by klienta asi neseřvali.