Že je na všechno sama a nemá nikde zastání. Dcery mají svoje rodiny a svého neuváženého slibu pomáhat matce s nemohoucím bratrem, zřejmě litují. Člověk není nikdy připraven na takto obtížnou péči, která nevede a nepovede ke zlepšení. Jenom likviduje fyzicky i psychicky toho pečujícího.
Existují "Odlehčovací služby", které by mohly aspoň trochu pomoci, aby si Petra mohla odpočinout od každodenního sebezničujícího pečování.
Je několik variant, od pobytových, přes terénní až po ambulantní. Z Příspěvku na péči je možné tyto služby hradit. (Podle místa bydliště se služby i ceny liší).
Petra by potřebovala dobrého psychologa, který by jí pomohl tu beznaděj nějak překonat a postupně se smířit s tím, že syna předá do ústavní péče, kde by ho mohla navštěvovat. Jiná možnost zřejmě není.

že můj dotaz není rada, co s tím. Ale zajímá mne - jak se k tomu staví otec, tedy bývalý manžel, pokud se nepletu.Nemyslím, že by převzal část té fyzické péče. Ale mám na mysli právě tu alespoň občasnou psychickou podporu, zájem o kluka...je hrozné, co se může stát a děsím se něčeho podobného. Vím z práce, že tohle se může stát komukoliv kdykoliv....

Petro, jsi obdivuhodná ženská, pokud jde o radu, myslím, že mamča to napsala správně.Existují služby, o kterých se zmiňuje.Už ses o ně zajímala? Kdyby šlo o oblast, ve které žiji(ústecký kraj), dala bych Ti konkrétní odkazy. Takhle musíš hledat sama nebo s pomocí rodiny a internetu.

syna někam do ústavu - určitě něco takového existuje - a chodit ho navštěvovat. Na to asi Petra nemá nervy, tak holt musí zmobilizovat síly a vypsat se tady z toho. Pomoc není a ta co je nepřichází v úvahu, že.

A ty bys dala své dítě do ústavu??

ale Petře nakonec nic jiného než ústav pro syna nezbyde. Sama je v důchodovém věku, síly jí budou postupně ubývat. Synovi je něco přes 35 - může tady v tomto stavu, při dobré péči, být ještě dalších 40 let. Ale máma tady do stovky nebude...

"nemyslím, že by převzal část té fyzické péče" - a proč by nemohl?

Je to přece také jeho otec, proč ho tak snadno vyvazuješ z jeho povinnosti, kterou má úplně stejnou jako matka?

měla jsem kamarádku, která onemocněla roztroušenou skerozou. Ve svých 25 létech byla ležák, odkázaný výhradně na pomoc okolí. Měla 2 starší sestry- svobodné, které bydlely ve vedlejším vchodě samy v bytě a má kamarádka bydlela s maminkou. Tady byl rozdíl oproti Petře ten, že sestry chtěly aby Klára byla umístěná do ústavu, maminka však né. Jednoho dne si maminka zlomila ruku a během 24 hodin se muselo vyřešit co s Klárou. Nakonec skončila v ústavu. Když maminka se zvetila, začala 3x týdně dojíždět za Klárou, vždy na celý den, přes svátky a léto si jí vzala i domů a tak jak se to zpočátku zdálo pro matku nepředstavitelné, že by dítě dala do ústavu, pak zjístila jak se jí vlastně ulevilo, neboť věděla že když se něco stane s ní, o Kláru bude postaráno. Také tam selhala taková ta rodinná soudržnost a výpomoc stran sester.
Proto Petro myslete i na to, že dnes se staráte a zítra můžete potřebovat pomoc vy, a nést to břímě že mám doma člověka, který beze mne je ztracen, Vám moc na psychice nepřidá. Možná by to chtělo, zkusit si připustit možnost nějaké ústavní péče, někde poblíž bydliště, kde by o syna bylo postaráno. Přeji hodně síly jak fyzické tak psychické k přijetí nějakého řešení.

Ty jsi s tou svou rovnoprávností až obtížná, promiň.
Samozřejmě,že by mohl, nikoho nevyvazuji.Úplně stejnou povinnost jako matka asi teoreticky má, prakticky může mít novou rodinu,třeba s dětmi, o které se stará podle Tvých představ na plný úvazek,také nemusí na tom být fyzicky lépe, než jeho žena, protože chlapi v tomhle věku kolikrát haprují víc, než jejich stejně staré ženy.
A navíc - matka - z titulu své ženské role je prostě schopna pro své dítě obětovat všechno, což u chlapů nebývá stoprocentně pravidlem, jak lze zaznamenat z mnoha životních příběhů, které se opravdu staly.
Jen jsem se ptala Petry,jak to skutečně je. Nechci zase zbytečně polemizovat s Tebou.

ale rovnoprávnost vůbec není obtížná, respektive tím, že ji nevyžaduješ, si nezískáš žádný respekt, ale pravý opak - budeš považována za nerovnoprávnou rohožku.

To s tou ženskou rolí zdaleka není pravda, zdaleka ne každá žena je toho schopna, naopak jsou toho schopni mnozí muži (jeden to udělal pro mě, tak to vím docela dobře).

Jak moc je k tomu kdo ochoten, to záleží jen na něm a jeho svědomí, já si myslím, že pomoct je fajn věc, ale pokud je na to člověk sám, tak nemůže zastat práci několika lidí a je jeho svaté právo najít nějaký ústav a dotyčného tam jezdit často navštěvovat.

Nebo se může také zničit, to je čistě jeho volba, akorát si myslím, že oběť až do sebezničení v této situaci je úplně zbytečná a nikdo ji neocení, a tak je potřeba k ní také přistupovat - tj. udělat to jen v takovém případě, že mám k tomu takové vnitřní puzení, že nemohu jinak.

Líbí se mi to, co říká Pola, sourozencům těžko vyčítat, že se nechtějí obětovat tolik, jako matka, otec na to patrně prdí úplně (pro mě špína chlap), a dělat to sama je evidentně nad matčiny síly. Pro mě jasné řešení - rozdělit se o práci s tím, kdo je k tomu ochoten, není-li nikdo jiný, pak tedy ústav.

třeba už nežije, šetři odouzením.

Nemyslím, že by se Petra měla zničit, to, co jí prakticky radíš - tedy nějakou formu sociální výpomoci či rovnou ústav - bych jí doporučovala také. Nevím, jestli s tím má nějaký problém, jestli to zkoušela a proč eventuelně nedokáže tuto pomoc zrealizovat - to by sem musela do diskuse psát.
Nepsala jsem, že rovnoprávnost je obtížná, psala jsem, že obtížné jsou reakce Tvoje a podobných feministek, které vyskakují jako čertík z krabičky na každou třeba jen nešikovně formulovanou myšlenku, která zavání nedostatkem respektu k emancipovaným ženám, kterým patří svět.Já naopak pozoruji kolem sebe velkou spoustu mužů, kteří se vedle svých respektovaných žen stali absolutními rohožkami a můj respekt ztratili, ale na tom nezáleží.

Ještě pro Petru - existuje také dobrovolnictví, zkoušelas?

já nevím, jestli jsem feministka a jestli mi patří svět, ale zastávám zásadu "respektovat a být respektován", přičemž kladu důraz na obě tyto složky. Nemám potřebu někoho utlačovat, ale také si nehodlám nechat foukat do polívky, a nevidím důvod, proč, když je potřeba zabrat, bych to měla být jen já (ale zase na druhou stranu bych nenechala "táhnout" toho druhého tu káru samotného.)

Nechci tím ale narušovat Petře diskusi, a věcně se spolu asi i my dvě v podstatě shodneme na řešení, že by bylo dobré "nechat si pomoci" od profesionálů, a myslím, že dcery i manžel by se na pomoci bratrovi mohli podílet finančně (že nechtějí časově, to docela chápu, čas je větší hodnota než peníze).

Obecně si myslím, že starat se o někoho bezmocného doma v jednom člověku se dlouhodobě nedá, a že pokud se nezapojí i někdo jiný, je to v podstatě jen otázka času, kdy se ten starající dlouhodobě oddělá a stejně to dopadne nějakou ústavní péčí.

A myslím, že by rodina Petře mohla poskytnout to, co jí chybí nejvíc - psychickou podporu - protože to je nevyčerpá tolik, jako péče o ležícího bratra (je to drsné, ale také bych dala přednost vlastnímu manželovi a dětem než osobní péči o bezmocného bratra, jehož stav je beznadějný).

no ano, v tom se shodneme.
Víc k tomu - pokud se Petra neozve s nějakým upřesněním - nemám co dodat.

Souhlas se všemi předřečníky, viděla bych ústav jako řešení. Dělala jsem takhle v Austrálii v jednom zařízení, tam byli umístěni různě ochrnutí lidé, jejich příbuzní (teda ne všichni, někteří se neukázali jak byl rok dlouhý, ale ti milující jo) přišli třeba ráno, poseděli u lůžka, něco povyprávěli, pak pomohli svého příbuzného nakrmit a po obědě šli domů. To mi přišlo jako rozumné řešení- není to tak, že by se na něj vykašlali, ale zároveň jim taky zbyl prostor pro nějaký osobní život.
Myslím, že cílem není se oddělat, že by to ten kluk ani neocenil, když vidí, jak to mámu ničí. Zároveň tu není jenom on, Petra má další dvě děti, další vnoučata- kolik jí na ně zbývá času? Není to náhodou tak, že se jejich kontakt omezil na organizační pokyny, kdy kdo pomůže s bratrem a co je k tomu potřeba? Píše se, že nejsou mámě oporou- ale asi i ony by potřebovaly mámu a jak moc zbývá Petře sil, aby tu pro ně byla? Jasně, slíbily, že budou pomáhat- já to celkem chápu, kdyby se mému bráchovi stalo něco takového, tak bych také v první chvíli měla pocit, že se musím rozkrájet, abych mu zajistila co nejlepší péči. Jenže to člověku, který nikdy o nikoho nepečoval nedojde, že to je závazek na dalších 50 let, den po dni- a do toho že musí žít své životy, chodit do práce, starat se o domácnost, o děti, o manžela... prostě to slíbily neuváženě a jistě v dobrém úmyslu bráchovi pomoct, akorát nevěděly, co slibují.
Petro, je toho teď na tebe hodně, ale nemusí být- jsou cesty, jak si ulevit, jen jich využít....

nenapsala bych to líp. Jen dodám, že pro chudáka ochrnutého bude lepší, když bude sice v ústavu, ale maminka tam za ním každý den na část dne (jen část dne) zajde, potěší ho, zčásti se o něj postará, ale nevysílí se a bude moci takto fungovat nejenom 5 let, kdy by jí síly stačily na celodenní péči doma, ale třebas dalších 20-30. Už jenom, že zajde, má kontrolu, jak je o syna pečováno profesionály.
Je možné, že do ústavu rády zavítají i sestry nebo jeho děti,protože někdo se může raději úplně vyhýbat kontaktu, když "hrozí" že bude zavalen povinnostmi péče, zatímco pokud půjde jen o to s bratrem či tátou pobývat, může to být pro ně přijatelné.

"bude lepší, když bude sice v ústavu, ale maminka tam za ním každý den na část dne (jen část dne) zajde, potěší ho, zčásti se o něj postará, ale nevysílí se a bude moci takto fungovat nejenom 5 let, kdy by jí síly stačily na celodenní péči doma, ale třebas dalších 20-30."

Přesně tak!

A i to s těmi ostatními si myslím, že tak je - že budou častěji chodit, když nebude hrozit, že je to zavalí.

nechci brát nikomu iluze. Ale někde v televizi byl pořad s mladou ženou. Měla krásné manželství, manžel rád jezdil na motorce. Ona to nerada viděla a tak slíbil, že bude poslední jízda. Jenže ta dopadla moc špatně, nevím jestli ho něco smetlo nebo dostal smyk, ale našli ho někde mimo silnici. Měl trvale poškozený mozek. Mladá paní s manželovo maminkou o něho pečovaly dvě a asi zhruba po roce, dvou už toho měly obě plné kecky. On se změnil, nebyl úplně v bezvědomí, ale v podstatě poškozený mozek a své ženě nadával vulgárními výrazy. Bylo to o to horší, že jejich syn přecházel do předškolního věku a tohle vnímal, slyšel, uvědomoval si.

Tak obě ženy hledaly pomoc , ale zjistily, že pro tuto věkovou kategorii je téměř nemožné najít ústav. Nikde toho muže nechtěly. Bylo hrozné slyšet matku, jak říká, že by pro něho bývalo bylo lepší kdyby hned zemřel. Říkala to, jako by se ostýchala, přece jen, je to matka.

Chci tím říct, že pokud rodina nemá na nějakou dražší soukromou léčebnu, může to trvat hezkou dobu než se toho muže podaří někam umístit. A do té doby si myslím, že by dcery měly pomoci častěji než jednou za dva měsíce. Však paní chce spíš psychickou podporu, pocit sounáležitosti. Ne , že si sestry přetrpí jednou za dva měsíce víkend pomocí o bratra a zase máme hurá dva měsíce pokoj. Včera mi sestra říkala krásný citát - neříkej, že něco nemůžeš, jednou přijde doba, že budeš chtít a nebudeš moct.

Souhlasím s tím, co napsala Sandra.
Pokud jde o ústav, mám za to, že syn Petry splňuje podmínky pro přijetí do LDN, protože není soběstačný a vyžaduje celodenní péči jiné osoby. Vyžaduje to trochu razantní přístup. Pokud se jen nesměle mluví o tom, jak je situace těžká, tak si nikdo nechce přidělávat práci a něco zařizovat, omezí se na chápavý soucitný výraz. Je dobré se nedat a spíš požadovat, než se zdvořile ptát na možnosti.. Na sociálním odboru MěÚ by měli poradit. Dala bych sem odkaz na stránky, kde by Petra možná mohla najít nějaké tipy na pomoc, nějaké rady. Navzdory temnému názvu je užitečný i pro lidi v situacích, jakou zažívá Petra. http://www.umirani.cz/prehled-zdravotne-socialnich-sluzeb.html

BB to napsala za mne. Kamarádce se osvědčila tzv.respitní péče. Má mámu 95let a už se o ní musí starat jako o malé zcela bezmocné dítě, při poslední hosptalizaci v nemocnici jí navíc matku zřejmě léky utlumili tak, že se jí domu vrátila dementní. Aby se z toho zcela nezbláznila, několikrát za rok jí předá na 14 dní do péče sociální služby, vyjede si na chatu, setká s přáteli.

sohlas s tvým názorem.