Studenti vysokých škol, co absolvovali studia v dobách, kdy svět spěl nezadržitelně k vítězství „míru a socialismu“, se učili o Marxově ekonomicko-sociální poučce o „ekonomických maskách“. Najdete ji třeba v Kapitálu I: „Kritika politické ekonomie“, věnované „nezapomenutelnému příteli, odvážnému, oddanému a šlechetnému bojovníku za proletariát Wilhelmu Wolfovi, který zemřel v Manchesteru 9. května 1864“.

     Ta teorie není tak hloupá, říká totiž, že podle našeho postavení z hlediska kapitálu a kontaktu s formou ekonomické a společenské hodnoty vystupujeme, bez ohledu na své skutečné „já“, jako nositelé ekonomické masky. Profesor Machovec, pokud si dobře pamatuji, říkal, že jde také o masku sociální. Tak existuje třeba maska „kapitalisty“, ale zároveň také maska „otce rodiny“, u žen „vědkyně“, ale také „matky“, všichni v mládí vystupujeme v masce „syna či dcery“ a podobně. Ty masky jsou determinovány ekonomikou a společenským postavením a řídí se nepsanými, ale i psanými zákony a jednotlivými zvyky zvanými „úzus“. Úzus je „užití, dovednost, zvyk“, tedy uzanci, která je jedním z hlavních zdrojů norem chování.

      Marx, vycházeje z Hegela, nás tedy učí o různých společenských a ekonomických maskách. Ale masku dnes mimořádně frekventovanou, kterou jsem si pojmenoval jako „masku nabubřelé přemoudřelosti“, nějak nepopsal. Přestože už v jeho době se dosti často vyskytovala. No, možná proto, že právě Marx a Engels byli jejími reprezentanty, když se domnívali, že jejich teorie jsou dokonalé a závěry z nich jedině správné. Což se ukázalo jako omyl, který stál desetimiliony lidských životů.

       Zanechme však divokých dějinných zvratů, v médiích je jich jak máku, a věnujme se nižším a běžnějším patrům lidského života. Přivedla mne k tomuto zamyšlení informace o dalším vývoji žabomyší intelektuální války o divadlo v zahradě Krumlovského zámku.

      Toto jinde ve světě nevídané otočné hlediště uprostřed barokního zámeckého parku z nějakého důvodu nesmírně dráždí skupinu „vysokých estétů“. Snad proto, že nějak ruší jejich učebnicovou představu, co by měla společnost činit a co si myslet. Tedy přesvědčení tak podobné blouznění Marxe a jeho následovníků.

      Divadlo v Krumlovském zámku má staletou tradici. Uvnitř zámku naleznete od dob druhé poloviny 16. století jedno z mála světově zachovaných barokních divadel, které nechali zřídit Rožmberkové a Eggenbergové. Celá ta krása vznikla při celkové přestavbě původního hradu, založeného před rokem 1240, na barokní zámek. Jedno je jasné: pokud by byli v té době ve společnosti zahnízděni dnešní pachatelé dobra, zvaní lidově „dobroserové“, zvláště různí „estéti“ a „památkáři“, kteří vědí, co se nám má líbit, byl by tam dodnes nějaký hrad s „reteráty“ na stěnách. Odkud by padaly výkaly dolů ke stěnám hradů.

     A žádný turistický a kulturní poklad zvaný Český Krumlov by nebyl. Zbytky spadlého hradu by opečovávali úředníci a nebyly by ani žádné barokní zahrady.

    To, že barokní zahrady jsou, že je navštěvují statitisíce nadšených návštěvníků a tisíce jich tam zhlédlo - v prostoru jinde na světě nevídaném - úžasná divadelní představení, zřejmě strašlivě vadí právě „vysokým estétům“. Kteří jsou pevně přesvědčeni, že barokní zahrada má zůstat už navěky neporušená. Čert ví, proč. Snad proto, aby tam mohli jednou za několik let dovézt dva anebo i pět „vysokých odborníků“ a ti by se pět minut kochali krásou „neporušeného baroka“ a pak… pak už nic. Vy se na tu údajnou „hrůzu“ můžete podívat zde.

     Mimochodem, připadá vám jako trefné použít titulek k článku o otočném hledišti na MfD slova: „Nový skandál ´krumlovské obludy´“?!?

    To, že - byť v poněkud dobou poznamenaným způsobem - bylo v parku postaveno otáčivé hlediště, tuhle partu egoistů nesmírně rozčiluje. Oni jsou zde totiž proto, aby určovali, co má být a co je správné. Oni na to mají „papíry“. Že se v parku hrají například i barokní hry, je „nepodstatné“. I to, že tam divadelní hry ročně zhlédne v neuvěřitelně inspirativním prostředí víc než 50 000 lidí, je nezajímá.

Hraje se tam nejen baroko, ale třeba i lehčí kus, jakým je „Pes Baskervilský“, ale zní tam i operní árie Bizetovy Carmen. Lidé nadšeně tleskají výkonům a prostředí při zhlédnutí Labutího jezera od Čajkovského. Pod překrásnými stromy tam zní Dvořákova světová Rusalka. Což je nabubřelcům jedno. Oni požadují, aby tam nic nebylo. Nejlépe tedy aby tam lidi vůbec nelezli. Aby se vše uchovalo v „neporušeném stavu“.

     Egoismus, nafoukanost, to, čemu Němci říkají fachidiotismus, zde tryská všemi směry.

    Dnes, v okamžiku, kdy probíhá soutěž na řešení modernějšího otáčivého hlediště, parta přemoudřelých estétů požaduje, aby se divadlo zrušilo, případně přeneslo někam jinam. Logiku tohoto nápadu lze porovnat třeba s nápadem, kdyby se parta podobných estétů rozhodla, že ta negotická věž na chrámu svatého Víta ruší. A že by se měla zbourat, páč není originální, případně postavit ji třeba v Podolí. Že miliony lidí považují pohled na Hradčany za geniální právě díky tomu, jaký je, nepovažují za směrodatné. Oni vědí, co je pro „plebs“ dobré. (Doufám, že jsem jim nedal inspiraci.) Více informací o „boji proti točně“ naleznete zde.

     Divadlo s otáčivým hlediště, postavené v roce 1958, navštívilo již jeden milion sedm set tisíc spokojených a většinou dokonce nadšených diváků. To je aktivistické skupince požadující jeho zrušení úplně fuk. Oni jsou elita, oni rozhodují. Anebo by chtěli. Nebo si to myslí. Dokazuje to úryvek z dopisu uveřejněný v MfD: „Vypsání mezinárodní architektonické soutěže na návrh nového otáčivého hlediště uvnitř historické českokrumlovské zahrady by bylo fatálním omylem, potvrzením dřívějších špatných rozhodnutí, výrazem pohrdání názory nejvyšších odborných autorit,“ píše architekt Emil Přikryl, profesor na Akademii výtvarných umění v Praze.