Bylo mi tehdy přesně čtyřicet, když jsem si připustila, že se pohybuji pořád v kruzích. Nic se nemění od mých dvaceti let, kdy jsem si uvědomila své hluboké smutky, sklony k depresi, sebepodceňování, nedůvěru v sebe a svůj svět. Jako ženská jinak energická, jsem začala šplhat po žebříčku úspěchu a kariéry a dělala věci, které se tak nějak očekávaly, že bych měla dělat.

     Některé jsem dělala opravdu ráda a s láskou, a některé jen z přesvědčení, že je to tak správné. Chvílemi jsem byla i šťastná, ale tyto periody byly vždy podmíněny nějakou velkou pozitivní změnou, úspěchem, novým vztahem… prostě čímkoliv, co mě vytrhlo ze zaběhnutého života.

     Vystudovala jsem vysokou školu, vdala se a narodil se mi syn. Našla jsem si dobrou práci. Pořád nic. Pořád ty špatné stereotypy. Pořád ten zbytečný sklon k sebepodceňování. Nepovedlo se mi něco – hroutila jsem se hluboce do sebe. Po letech kalamitního manželství jsem se rozvedla. Tvrdě jsem makala, abych uživila dobře svého puberťáka a sebe. Posunula jsem se v práci na dobré místo, našla jsem si přítele, prošla dalšími vztahy. Ale nic z toho mi nepřinášelo to uspokojení, klid a mír v hlavě. Pořád bylo moje sebevědomí podmíněno nějakým vnějším úspěchem. Vlastně byl můj dosavadní život jen honba za uznáním, kterého se mi jako dítěti tolik nedostávalo. Někdy jsem úspěch měla a bylo to opojné. Pokud jsem ovšem udělala chybu nebo pouze neměla dostatek toho vnějšího potlesku, začínala jsem se opět hroutit, nějak vnitřně.

     Potýkala jsem se neustále na hranici deprese. Prožila jsem poměrně dlouhé období, kdy jsem potřebovala antidepresiva. Zejména, když jsem po velmi vyčerpávajícím období soudů s bývalým manželem a současně déletrvajícím pracovním vypětí, skončila s úzkostnými ataky na psychiatrickém oddělení. Netušila jsem, co se mi to děje. Ta bolest uvnitř byla příšerná. Myslela jsem, že nepřežiji. Po nějaké době úzkost pomalu ustávala a potom najednou bez vysvětlení zase udeřila. Začínala jsem na pěti uklidňujících prášcích denně. Trvalo mi dva roky, než jsem mohla seriózně říct:  je to pryč.

     I když - pořád se někdy vrací. Hlavně v noci mě chytne a já se začínám ze spánku dusit. O to hezčí je potom mé probuzení. A jak se říká, nic není v životě náhoda a věci se dějí tak, jak mají. Ale mě, kdysi zarytému a přesvědčenému pragmatikovi, a člověku, který si vždy cenil nohou zabořených hluboko do marastu reality, se na nové myšlení přechází velmi těžko. Mohu-li to tak říct -  v potu, krvi a slzách. Našla jsem pro sebe nejdřív Eckharta Tolleho a poté Moojiho.  Čtu jejich články a sleduji videa (fajn se na nich piluje angličtina).

     Musím přiznat, že brečím daleko víc než kdy jindy a také daleko méně mluvím a nemám už takovou potřebu se prosazovat. Jsem do sebe hluboce zahloubaná a pozoruji svoje myšlenky a emoce. Někdy je hůř, někdy líp. Někdy mám dny růžové, naplněné láskou a krásou, někdy mě moje ego přepere a já se brodím bahnem svých nepěkných myšlenek. Už je neodháním jako dřív, ale snažím se je pozorovat. Jen tiše a mlčky pozorovat.

     Zatím nemůžu odhodit všechno hned, pár berliček jsem si ještě nechala, ale jsem bez AD a na to jsem nesmírně pyšná. Skončila jsem své nefunkční vztahy. Přestala jsem (nebo ubrala v tempu) hrnout svůj život před sebou. Pomalu se začínám probouzet a všímám si, jak je ten můj svět fajn. Mám před sebou ještě dlouhou cestu, ale konečně věřím, že je správná.

     Chtěla bych tímto svým článkem podpořit všechny, kteří hledají a nacházejí velmi těžce, nebo zatím ještě nenacházejí: nehažte flintou a zapamatujte si citát Marka Twaina: "Nejjistější místo, kde naleznete pomocnou ruku, je na konci vašeho ramene."

KATEŘINA

Jen

- přeci bych se vás ráda zeptala -

zažil či zažívá někdo z vás něco podobného?

Komentáře (53)

Zobrazit/Skrýt komentáře Zažil a zažívám. :-) : Krakonoš Ne teda depresi a AD, tomu jsem unikl, i když myslím, že jen vo fous. Ale to probouzení a probuzení, to votevření úplně novejch dveří a světů, to zažívám už 12 let, je to jízda! Jsi na dobrý cestě. Nikdy se neboj jít dál, votevřít další dveře, vodhodit další zbytečnej pytel písku. Je vobrovskou úlevou, když se člověk přestane bát bolesti a ztrát, protože pochopí, že to mu pomáhá růst. Bez tohodle strachu se život promění podobně, jako když vyměníš černobílej film za barevnej. Vztahy s lidma dostanou novou dimenzi, asi to už zažíváš, řekl bych. Držím ti palce, abys překonala všechny "zpětný rázy reality", který vobčas člověka prověřej a zkoušej ho srazit zpátky, vodkud se vyhrabal. Ale jsou to jenom takový zkoušky. Myslím, že máš před sebou krásnej život, když z tý cesty neuhneš. Tvůj dopis tady na Kudle mi udělal radost . květen 17, 2015 22:53 takového člověka, : Já bych nechtěla mít ve své blízkosti, ani jako kolegyni v práci..... těžce nevyrovnaná.... květen 18, 2015 07:49 ... : mia I pět prášků na uklidnění, to je docela síla. Určitě z těch depresí Kateřina venku není. Naopak, to nekonečné hloubání a přemítání, neustálé zaobírání se sama sebou, střídání nálad, to zveličování viz. krev, pot, slzy.., brodím se v bahně svých myšlenek.. Možná by to nějakou tu chemii přece jen maličko chtělo. Možná to nekonečné zaobírání se sama sebou může být i klíčem k tomu, proč má nefunkční vztahy. Partner přece jen potřebuje i ty běžné, praktické, všední věci než jen přemítání s hlavou v oblacích. Za mě - je dobrý si v sobě občas udělat pořádek, přehodnotit postoje, uvědomit si svoji cenu atd. Ale pokud to sklouzne až do bodu, kdy se toto stane věcí, na kterou člověk permanentně myslí, není schopen se soustředit na nic jiného, tak z toho bych měla obavy, že mi hrábne a skončím za zamřížovaným okénkem. Z toho důvodu bych taky takového člověka jako Kateřina nevyhledávala, nesedli bychom si. I když podobnou kamarádku z mládí mám. Ale, mám-li být upřímná, někdy je to náročné. Takoví lidé si své kamarády určitě ale najdou např. v různých náboženských společenstvích, kde si vzájemně sednou. Ale můj šálek kávy to není, byť samozřejmě k životu potřebuji taky něco víc než jen knedlovepřozelo. A nalézt lze i jinde a jinak. květen 18, 2015 08:58 Milá Kateřino, : Greta Ano, mám něco podobného. Pořád jsem se necítila dobře, a to překvapení, když mi nedávno došlo: nebudu mít nikdy hotovo, vyřešeno. Velké uspokojení mi přináší ta cesta, sebepoznání, naslouchání druhým, vývoj. Zkoušela jsi už vyplňovat Flow lístek? Výborná, jednoduchá technika, která byla vyvinuta pro snížení počtu pokusů o sebevraždu v americké armádě a osvědčuje se mnoha lidem, i mně. Zvyšuje pocit kvality života a tím pomáhá. květen 18, 2015 10:12 to se nedá ovlivnit : šídlo myslím si, že sklony k depresi, mindrákům a psychické labilitě jsou geneticky daná věc, a vůlí se dají ovlivnit jen málo. prostě to v člověku je jak v koze květen 18, 2015 10:31 Šídlo, : Iris tuhle v noci jsem nedopatřením natočila a podívala se na 13.komnatu Marka Brodského - tak tam je ta genetika jasná, bohužel... květen 18, 2015 10:48 Greto : Iris Flow lístek jsem tedy nikdy neznala, už jsem se zaregistrovala. Znám jen flow vyšetření u prostatiků To jsou věci...díky za tip. květen 18, 2015 10:50 ... : mia I chtělo by to trochu se aktivizovat. Místo hodin nekonečného dumání pročistit hlavu něčím sice méně povznášejícím , ale mnohonásobně ověřeným, účinným. Běh, fitko, květiny,.. Z vlastní zkušenosti , sekundární deprese k fyzické nemoci, vím, že čeho je moc, toho je příliš. Příliš hloubat taky škodí. Hodně pomáhá nebýt tak zaměřený do svého nitra, pokud nedokážu udělat radost sobě, udělat ji druhým. Přichází pak zpětná vazba. Nedávat si velké cíle. Hodně pomůže poslouchat druhé, nevidět tu svoji bolest jako tu největší. Každý si nějaké to břemeno neseme. Teď se hodně mluvilo o válce. Žádní psychologové tehdy nebyli. Kdo dal sílu těm ženám, které často přišly o partnery, o děti? Nikdo. Musely ji nalézt v sobě. Neměly čas dumat, byl to boj o holý život. Takoví houževnatí lidé a jejich osudy mne osobně nabíjí. Jen se člověk nesmí porovnávat. Taky nechtít být vždy tím, co všechno zvládne na sto procent. Umět přijmout sám sebe. Nedávám univerzální návod, ten není, každý jsme originál. květen 18, 2015 10:55 Průšvih je, když člověk dělá pořád jenom to "co se má" nebo "co se od něj očekává". : mamča Protože to chtějí ti druzí, ne já. Je dobré mít vzory, ale ne plnit očekávání a nesplněné sny svých rodičů. Nekopírovat starší sourozence, protože to pak nejsem "JÁ". Člověk je jedinečná osobnost, neopakovatelná, a tak by se měl každý sám k sobě chovat. Jinak promarní život napodobováním a posluhováním druhým a sám sebe ztrácí. Život máme jenom jeden a žádný reparát možný není. Je třeba na tom jednom životě hledat to pěkné a nežehrat na nepřízeň osudu. Stav k depresivním stavům sice může být dědičný, ale když to vím, tak je třeba udělat maximum pro to, aby se člověk v těch depresích neutopil. květen 18, 2015 10:59 toto nechápu : petriikoo je mi 64 let. Neznám deprese a ve 40 jsem byl vdovec a zůstaly mi 3 děti na krku. Během 5 let mi umřely rodiče,sestra a tragicky jediný syn.Musel jsem si v koutě pobrečet a jít dál. Neznám deprese,chce si to najít nějakou činnost aby člověk musel na ni myslet. Já depresím říkám skrytá hysterie-to jsou ty moderní nemoci dnes.Pokud budu mít stále starost a práci tak mi nezbude čas na takové uvažování-sebevražda ap. Tak a kamenujte mě. květen 18, 2015 11:16 petrikoo, souhlasím : Nona s Tebou, pokud člověk nemá čas se zabývat sám sebou, deprese nepozná. Také jsem měla "pohnutý" život, manžel odešel od rodiny ještě v mém těhotenství, zůstaly mi na krku 2 děti, odešli mi příbuzní, ale nestačila jsem se hroutit. Teprve až nyní, když děti odrostly, mívám období, kdy více přemýšlím. Snažím se však najít si nějaký cíl, za kterým jdu. Momentálně je to hubnutí, pro někoho blbost, pro mne cíl..... květen 18, 2015 11:26 petrikoo : mia I tak jste bezesporu silná osobnost. Někdo Vás takhle vychoval, něco geneticky dané. Ale každý prostě tak silný není. Navíc ve chvíli, kdy jste byl postaven před určitou situaci, byl jste něco jako dostihový kůň - ten ve chvíli startu taky napne síly a letí tryskem, únava přichází až po závodě. Deprese není taky jen smutek, jak se mylně veřejnost domnívá, je to celá řada jiných obtíží. Nona - to je hezký co říkáš. Jenže je to to samý jako by někdo říkal - jak může bejt Nona tak oplácaná. Kdyby měla pohyb nikdy by se nezakulatila. Jak bys to vnímala? Pomohlo by Ti takové sdělení? Že ne? Podstatné je s tím, co nám přišlo do cesty bojovat - ať je to tloušťka, deprese nebo cokoliv jiného. Neutopit se v tom, jak píše mamča. květen 18, 2015 11:42 Tentokrát : Ketrin bezvýhradně souhlasím s miou. Vždycky když slyším/čtu o depresi, která je tak strašná, že dotyčný ani nemůže vstát z postele, napadá mě, co by teda dělal, kdyby hořelo? Zažila jsem tyto stavy v (post)pubertě a veškeré skupinové i jiné terapie a léky a všemožné hňahňání se v problémech a pseudoproblémech nevedlo k ničemu. Trvalo to dlouho a obrat nastal, až když jsem se k němu sama vědomě rozhodla a dokopala. květen 18, 2015 11:48 mia I : Nona .... můj boj s nadváhou jsem zde zmínila jako příklad.... Kateřině radím najít si nějaký směr, cíl, kterého chci dosáhnout, nějakou činnost, aby neměla čas přemýlat co bylo a nebylo a jak by mohlo být. Já nevím, po čem by mohla toužit? Třeba si vymalovat byt, nakoupit nové vybavení, věnovat se rodičům, dětem, jít na výstavu..... květen 18, 2015 12:14 Nona : mia I jasně, tak to se shodneme. Být aktivní. Problém je, že Káťa asi tu aktivitu vidí v duchovnu - knihy, které tu zmiňuje. Nic proti tomu, ale přidala bych něco hmatatelnějšího co zmiňuješ byla třeba pro mne byla dobrá volba. Otázka je jestli jí to uspokojení přinese. Já si depresemi prošla a fakt to nebylo hezké období. Z aktivní osoby do ležáka, deprese se nabalily. To pak fakt člověk leží jak mršina, radost nepřináší zhola nic, dnes to nechápu. Ale nepoddala jsem se a vyplatilo se. Kamarádka byla holka jak vítr, aktivní. Zlom přišel v předčasném klimakteriu. Nepomáhá nic, už se v tom plácá cca 14 let. Snažím se ji podporovat, ale dochází mi nápady. Je mi jí líto, známe se léta. Nedokázala bych a hlavně nechci se na ni vyprdnout. Ale někdy je to fakt bezradnost. Na vánoce si sáhla podruhé na život. Ve chvíli, kdy jsem prožívala s nejbližšími ty nejhezčí chvilky vánoc, smska od ní z jipky, když se probrala. květen 18, 2015 12:34 Kateřinko : -doktor- Nic podobného nezažívám ani před tím nezažil.Život neberu na lehkou váhu,ale vyhledávám tvůrčí náplň.Katko,není to klišé,opravdu život naplňuji a cítím se velmi bohatý,Nikoliv penězi.Jak zpívá Walda(Matuška).."vše co jsem děla,dělal jsem rád.Nuda,deprese,různé splíny......v mém životě nebylo na ně místoA to říkám i když jsem jistě půl života potuloval po špitálech.Ale tam nebylo na deprese a nudu místo.Člověk může psát,kreslit,pomáhat druhým....atd.....proto nezoufej a mysl nenech zahálet a vracet se zpět.Zlom vaz..... květen 18, 2015 12:42 Kdyby : Iris kdokoliv z vás měl depresi, tak sem ani nenapíše.Nepodceňujte a nesuďte, co neznáte. květen 18, 2015 13:09 z komentářů je jasně vidět to rozdílné vnímání : šídlo někteří lidé mají dar odolné psychiky, jiní ne...je to jako rozdíl mezi čahounem a prckem..čahoun vidí, co leží na horní poličce bez potíží, prcek si musí povyskočit, přinést stoličku. Rozdíl je v tom, že dlouhán prckovi neřekne "jak je možný, že tam nevidíš", ale u psychických rozdílů lidi tu odlišnost nechápou. Protože "já žádný deprese nemám, tak co on blbne, vždyť nemá žádný pořádný problém"..nechápou, že i mentálně se lišíme a prckovi prostě dá práci "vidět na horní poličku", kam oni vidí bez potíží. Proto někteří potřebují flow list a někteří jsou spokojení i bez něj. květen 18, 2015 14:23 tak ale vždyť autorka se z toho hrabe ven, : Petronila tak nevidím důvod jí nadávat do labilů. Navíc si dovolím doporučit vaší ctěné pozornosti, že deprese (ta regulérní, ne "depka") je normální nemoc, nedostatek tuším serotoninu v mozku. "Chytré rady" stylu, že na depresi je nejlepší velkej bič a malej dvorek, jsou asi tak inteligentní, jako kdyby stejnou metodu chtěl dotyčný použít na zlomenou nohu - prostě je tam FYZIOLOGICKÁ překážka, ten člověk si to nevymyslel, fungovat s depresí prostě NEJDE, stejně tak jako nejde se postavit na zlomenou nohu. květen 18, 2015 18:18 ... : Wolfg Na deprese zabírá smysluplná fyzická práce, například na zahradě a příjemné zážitky, avšak sdílené s druhou osobou. Ani nemusí být drahé. Třeba procházky do přírody, kdy se posadíte na pařez, vytáhnete kus chleba, teplé kafe a povídáte si o čemkoli. Problém je, že nejsou lidi květen 18, 2015 20:11 WOlfgu, : Petronila DEPRESE je NEMOC, to nejsou takové ty běžné smutky, které se depresí často nesprávně nazývají. Na ty Tvůj recept asi platí, ale člověk ve skutečné DEPRESI není schopen vstát z postele, natož něco dělat, a ani prožívat příjemné zážitky, ať už sám nebo s kýmkoli. Je to jako bys vyzýval člověka se zlomenou nohou, že to musí rozchodit, a nevidomého, že prostě stačí se trochu víc snažit koukat a není možný, aby neviděl. Já vím, že to myslíš dobře, ale blbá nálada prostě NENÍ deprese. květen 18, 2015 23:10 No tak tyhle "rady" , : Krakonoš jako třeba "jdi si zaběhat", nebo "jdi něco dělat", dávaj lidi, který vůbec netušej, co to deprese je. Je hrozně jednoduchý říct - takovýho labila bych nechtěl mít na blízku. Zaplaťpánbu, že si to takhle neřekne každej a že i lidi s depresí nebo s úzkostnou poruchou maj pár kamarádů, vo který se můžou vopřít a který je nepošlou do háje jen proto, že jsou zrovna v akutní fázi a nejsou zrovna pohodovejma společníkama. květen 19, 2015 00:03 ... : bb. jak píše Petronila, problém je v tom, že dnes se chodí k lékařům i s těmi "smutky", co jdou rozchodit, a lékaři na ty smutky předepisují antidepresiva, a tak se kdekdo může "pochlubit" tím, že si léčí deprese a řadí se, nebo je přiřazen k těm, co skutečně trpí vážnou formou této nemoci. Takže má tak trochu pravdu i Wolfg. To, co na dřív měl člověk svoje lidi doma, v práci, v oddílu, v kapele, v osadě, u sousedů chalupářů, v zahrádkářské kolonii, na to by dnes skoro potřeboval terapeuta nebo psychologa, a na co stačila práce kolem rodiny a práce v práci, případně sport, hobby, na to dnes potřebuje pomalu terapii. Terapeutů a léčitelů duše je málo, času na soukromou terapii taky, rychlejší a jednodušší je zobat pilule určené těm vážně nemocným skutečnou depresí. Lehce zlehčuju, ale jen lehce :-) květen 19, 2015 00:05 ... : mia I taky to hlavně chce neuzavírat se do sebe, do nemoci. A to bohužel z Kateřiny příspěvku cítím. Je tam přímo napsané , že je hluboce ponořená do sebe, že má svůj svět. Pokud se tak cítí po cca 25 letech života s touto nemocí, jak zhruba z příspěvku vyplývá, dobře, nemá smysl ji asi přesvědčovat. Ale jako obecnou radu k nápravě deprese bych to neviděla. Spíš naopak. Pokud si člověk kolem sebe vytvoří bublinu, svůj svět, v podstatě se izoluje. Těžko se pak do reálného života vrací. květen 19, 2015 07:38 souhlasím, Mio : bb. Já navíc u těchto lidí vnímám spíš jejich rodinu a blízké lidi, protože oni musí zabrat o to víc, a tím nemyslím zdaleka jen praktické záležitosti, v těch třeba Kateřina, jak píše, funguje skvěle. Ale asi nemůže být plnohodnotnou partnerkou a mámou. Na vztazích partnerských i s dětmi se to odrazí. Ano, deprese je vážná a těžká nemoc. Kateřina píše "na hranici deprese", asi nešlo o lékařsky diagnostikovanou depresi. Že brala několik let antidepresiva je bohužel dneska spíš běžné. Já když řekla v kruhu 35-55 letých ženských při takovém tom polosvěřovacím ženském povídání, že už jsem taky jednou potřebovala prášky na uklidnění, abych se zklidnila a mohla se koncentrovat na práci, vyřešit problémy, tak jsem vyvolala údiv. Že jako jen jednorázově. Hlavně ty starší fasují nějaké prášky na psychiku jako vitamíny, bez toho by nezvládly pracovní stres, konkurenční boj v podnikání, manželovy zálety, blbnutí puberťáků, nepřijetí dětí na vysokou, nezaměstnanost dětí, nemoci rodičů... Prostě věci, co se lidem děly odjakživa a zvládali to bez pilulí. květen 19, 2015 11:55 obecně k tématu, ne ke Kateřině, : bb. všimla jsem si, že lidi, kteří najednou vnitřně tak trochu otočí, něco si načtou, procházejí podle svého mínění nějakou niterným přerodem, začnou být občas papežštější než papež a druhým tak nějak podvědomě, snad tedy nechtěně, dávají najevo, že jsou o pár duchovních úrovní výš, protože oni už "vědí" a tamti ne a kdoví, jestli se tam vůbec dostanou ;-)) květen 19, 2015 12:00 bibí : mia I o lékařsky diagnostikovanou depresi šlo - spíš tedy o nějakou kombinaci úzkostí a deprese, Katka byla hospitalizovaná opakovaně. květen 19, 2015 12:05 ... : bb. ano, četla jsem to. Nejsem doktor, tak se k tomu nemůžu nějak lékařsky vyjadřovat a taky nechci aby to vypadalo, že se snažím zpochybnit napsané a zlehčit Kateřiny potíže, to skutečně ne. Ale vnímám, že je to dnes skoro běžná věc a že to, co lidi před deseti dvaceti lety zvládali pomocí běžných relaxačních praktik, jako kontakt s rodinou a přáteli, pohyb, koníčky, aktivní odpočinek, dnes nezvládají bez psychofarmak. Nevím, jestli jsme méně odolní, nebo víc pohodlní, nebo je to obojím. Mé známé, která nemá diagnostikovanou depresi, ale má nějaké neurčité psychické potíže, přičemž je to jinak fyzicky poměrně zdatná paní a život nemá nijak komplikovaný, nabídl, zdůrazňuji to slovo nabídl...taky lékař antidepresiva i hospitalizaci na psychiatrii, aby se dala dohromady. K tomu by se asi fundovaně vyjádřila Iris, já ne. Já mám jen ty dojmy a pocity, že se s tím tak nějak plýtvá. Že když je nabídka, je poptávka a naopak. Že se časem dopracujeme k tomu, že kdo nezobe a nemá svého psychiatra, ten je divnej. květen 19, 2015 12:29 bibí : mia I je to hlavně kšeft. Zisky farmaceutických firem jsou obrovské. Nejvíc těží firmy z psychofarmak, antikoncepce, očních léků a pak samozřejmě cytostatik. To, že jsme méně odolnější jsem také zmiňovala výše. Vzít tabletu, přečíst si moudro v knize nestojí tolik námahy jako se obléct, zaběhat. Deprese je nemoc jako každá jiná, není to rozmar, to je bez debat. V akutní formě opravdu někteří lidé absolutně nefungují. Ale pak, po nástupu účinku antidepresiv už záleží na každým, aby si neulevoval. Jsou lidi jako třeba Miloš Kopecký, který byl vážně psychicky nemocný a nikdo to na jeho výkonu nepoznal. A že toho odehrál. A pak jsou takoví, kteří se cpou hrstmi prášků, rodina jim ulevuje, vytvoří jim skleníkové prostředí. Ti se nedostanou na snesitelnou úroveň nikdy a pak je to opravdu pro blízké zátěž. květen 19, 2015 12:40 já tam tedy : ivo že by šlo o lékařskou diagnozu nevyčetl.. Dneska se dávají AD na spoustu "blbostí.." Ale tuším, že s opravdovou depresí - nemocí by moc do práce asi chodit nešlo.. / viz "musela jsem makat"/ Každopádně takoví lidé mají problém žít sami se sebou natož s někým dalším.. Ale o tom by asi věděl své ten kalamitní manžel - protivník u rozvodových soudů..- A chudák ten malej kluk taky..- květen 19, 2015 13:36 těžko může : Míška někdo posuzovat něco, co nikdy nezažil. Každý jsme originál, každý unese jiný kus trápení. Nakonec během života často překvapíme i sami sebe. Ač žijeme v domnění, že to bychom zvládli, to zase ne. Ve chvíli, kdy situace nastane, reagujeme třeba úplně opačně. Jestli je to deprese, nebo prostě "jenom" nechuť jít dál, pochyby o životě jako takovém. Nevěřím, že je to prostě tím, že člověk má nebo nemá čas. Když máte depresi, tak prostě nemůžete jít běhat, nemůžete jít mezi lidi, nemůžete se postarat ani o sebe, ani o své děti. Je to nemoc, jako každá jiná (opravdu nedostatek serotoninu v mozku). A může to potkat každého z nás a i naprosto bez varování, třeba i bez zjevných příčin. květen 19, 2015 20:52 Já spíš nevyčetla : pilka že by Kateřina byla opakovaně hospitalizovaná..? Ale těžko soudit.. a už vůbec to nechci zlehčovat. Mně taky jedna známá kdysi tvrdila, jaké má hrozné stavy a deprese a jaké musí brát na to prášky, aby normálně fungovala. Tak jsem se na to jednou příležitostně zeptala jejího doktora, psychiatra a ten mi řekl, že od něho ty prášky rozhodně nemá..A taky že na hlavu sice je, ale určitě ne nemocná.. Tak si vyberte.. květen 20, 2015 10:42 ... : mia I .. skončila s opakovanými ataky na psychiatrickém oddělení.. Tak to Kateřina píše. Pochopila jsem to tak, že opakovaně ležela na psychiatrickém oddělení nemocnice. Jinak by napsala na ambulanci ne? Léky může psát psychiatr i obvodní lékař. Moje kamarádka (ne ta kterou zmiňuji v diskusi výše, že má deprese, ale jiná kamarádka) onemocněla rakovinou a po sdělení diagnozy byla ve špatném psychickém stavu. Antidepresiva jí pak pravidelně předepisoval obvodní lékař, ale je to omezené co může obvoďák předepsat. Ne všechna antidepresiva. květen 20, 2015 10:54 pilka : bb. Tak jsem se na to jednou příležitostně zeptala jejího doktora, psychiatra a ten mi řekl, že od něho ty prášky rozhodně nemá..A taky že na hlavu sice je, ale určitě ne nemocná. Pokud tohle není výmysl pro pobavení, pak ten, koho ses ptala, nebyl lékař, ale Hovado. S velkým H. Buď bych pana doktora pozeptala, zda mu něco říká lékařské tajemství, nebo bych poinformovala kamarádku o jeho nedůvěryhodnosti. Jenže to je jen kdyby, protože mě by ani nenapadlo se doktorů vyptávat na stav cizích lidí, i kdyby to byly kamarádky. Nanejvýš, když by mi na známé hodně záleželo, na to, jestli můžu, aniž by bylo poručeno lékařské tajemství, nějak pomoct a jak. květen 20, 2015 11:41 porušeno : bb. tajemství...budiž pánubohu poručeno :-)) květen 20, 2015 11:45 ... : mia I pak se nemůžeme divit, že spousta lidí se za svoje psychické onemocnění stydí. Léky si často nechávají psát lidé pod rukou tzn. aby lékař napsal více balení na člověka , který má psychiatrickou diagnozu v chorobopise . Že to může být nebezpečné v kombinaci třeba s volně prodejnými léky o tom snad není pochyb. Ono mít psychiatrickou diagnozu v chorobopise není nic záviděníhodného. I sami lékaři v některých případech, a není jich málo, koukají na tyhle lidi s despektem. Pak se stane, že takový člověk i třeba se zjevnou fyzickou nemocí je odbyt se slovy Jo vy léčíte na psychiatrii, tak to máte od nervů. Není o co stát. květen 20, 2015 11:53 zrovna : Iris jsem si v pracovní pauze otevřela regionální tisk, kde je rozhovor s předním psychiatrem. Podělím se, cituji: ...jak se farmaceutické firmy snaží namnožit své zisky, podařilo se jim již do amerického diagnostického systému protlačit diagnozu deprese i na truchlení po smrti blízké osoby, které trvá déle než dva týdny!!!! Tomu se doufám v Evropě ubráníme. Deprese není jen pokles nálady, ale především ztráta potěšení, zpomalení tempa, včetně myšlenkové aktivity a to vše je podloženo rozvratem řídících systémů a rozpadem vnitřních biorytmů.......... Tohle vše musí trvat několik týdnů, ne tedy jen pár dnů, kdy nás něco zklamalo, rozhodilo nebo otrávilo a na to reagujeme. Deprese naopak se nedá "ukecat", ani silná vůle tu nic nezmůže. Radim Honzák Jinak souhlas s bb - co píše pilka je nehorázné, i když nikoliv,bohužel, nemožné. květen 20, 2015 11:57 myslím, že každý se vyrovnáváme s těžkými situacemi jinak : mila1 mně jen zarazilo, že když jsem zašla k psychiatrovi a potřebovala jsem si jen popovídat, odcházela jsem s několika baleními antidepresiv, protože bez nich to prý nemohu zvládnout.. (jednalo se o následky nezaviněné těžké dopravní nehody). Mám pocit, že doktoři a speciálné psychiatři si tím práci velmi usnadňují - tady máš léky a běž květen 21, 2015 15:14 milo1 : kim k psychiatrovi se nechodí jen tak popovídat, protože na to máme přátelé. Pokud ovšem máme problém, který nám doslova nedá spát a polknout něco k jídlu tak nastupují antidepresiva. Všechny problémy co nás drtí, tak jak je vypsala bb a nedokážem se s něma srovnat nejsou deprese, ale nedostatek přátel a HLAVNĚ LÁSKY, proto je zastoupila antidepresiva. Pokud miluješ a jsi milovaná tak dostaneš oporu a zázemí. Jenže dnes kolektiv v práci je rozhádaný, sousedí se soudí, manžel je na záletech, děti v zahraničí, nebo zrovna v průseru a jinou smečku na vybrečení nemám tak musím k tomu psychiatrovi, protože když někdo spí dvě hodiny denně a ubral na váze třeba 10kg, tak má nakročeno na ž.vředy, cukrovku a vysoký k.tlak, migrénu a jiné zdravotní problémy. Pominu fakt, že po neprospané noci v práci nic neuděláš. Takže závěrem, pokud se nesrovnám s věcma co jak vypsala bb celé generace podkávají tak mám špatné vztahy, nebo jsem nervově labilní. Kateřino u tebe je to nedostatek sebelásky to víš, tu ti dodá partnér, který tě bude milovat, ty budeš milovat jeho a u tebe to bude i tak trochu hystérie. Píšeš, žes dělala věci, které se od tebe očekávaly, myslím, žes je od sebe očekávala hlavně ty. Přišel i úspěch, který potěšil, ale ne na dlouho. Bylo ti to málo a hystericky sis přála větší přísun adrenalinu. Rada zní nauč se mít ráda obyčejné situace, věci, vůně, květiny, vnímej zabarvení lidského hlasu, pozoruj přírodu jak se každým dnem mění, obdivuj chutě, všimni si co ti příde sexi a po čem toužíš¨. Každý by měl někam patřit, najdi si ještě nějakou jinou smečku než je kudlanka. Kudlanka je tvůj první úspěch jsi prostě naše a my za tebou stojíme. Příjemné situace se snaž opakovat. Měj na paměti, že člověk většinou první jedná a pak si teprve utváří žebříček hodnot. Denně ráno, když se podívaš do zrcadla tak si řekni, mám dvě možností budu dnes smutná, nebo veselá? No a protože dnes jsi mladší než budeš zítra tak veselá a usměj se na sebe. Používej ve svém slovníku slova jako jsou například: to je úžasné, no to mě pobavilo, mám z toho radost, nemůžu se dočkat, dnes se těším na....., je to vyníkající, milují to. Nejdříve budeš mít pocit, že hraješ divadlo a neboj emoce samy naskočí a všechno bude jak má být. Měj se a směj se. květen 21, 2015 16:57 Mio, : magdalenka moje babička spáchala sebevraždu až po válce, když jí umřela dcera na neléčený slepák. Přitom můj děda byl předtím v zavřenej v Terezíně a to zvládla, sama, ve válce, se třemi dětmi v jednom pokoji. Bála jsem se té dědičné zátěže, a mluvila o tom s psycholožkou. Vysvětlila mi, že duše se hroutí později. Po válce bylo hodně lidí zklamáno. Z lidí kolem, z minulosti i přítomnosti. Byla to velmi složitá doba, kterou znám jen z vyprávění. Poškodila celou generaci. Lidé, kteří přežili koncentrák, to třeba zvládli, ale další generace si tu zátěž nesly s sebou. Podobné je to u přistěhovalců. První generace maká, má ideály, dělá to pro děti, ale ta další to už neumí a třetí se začne bouřit, protestovat, střílet... Souhlasím s Miou, že nejlepším lékem je láskyplný vztah. Nicméně, když deprese udeří, není spásonosný a nezbývá než lékař. květen 21, 2015 20:09 Pan doktor naopak, bb, : pilka odjinud myslím, byl velmi taktní.. Samozřejmě mi to neřekl těmito slovy, to já to tak pochopila a myslím, že chtěl, abych to tak pochopila. Že jeho pacientka bere AD, se podivoval, ale mohl blafovat..co já vím? Vlastně mi naznačil, že si starost dělat nemám já, ale spíš on..-Což mi od něho přišlo velmi fér. Já si prostě jen myslím, že člověk opravdu nemocný depresí by toto nenapsal a když, tak někam jinam..? U Kateřiny to bude spíš, jak to vidí i Kim, ta hysterie.. :- květen 21, 2015 21:45 ... : mia I no nevím, jak by ses cítila Ty, kdyby se Tvoje známá za Tvými zády vyptávala na Tvůj zdravotní stav. květen 21, 2015 22:08 ne, pilka, pan doktor nebyl taktní, : bb. jakmile se o zdravotním stavu své pacientky jakkoli vyjádřil před někým jiným, tak rozhodně nebyl taktní. Tím, že se vyjádřil tak, aby to vyznělo nelichotivě, byl navíc i sprostý. květen 22, 2015 12:12 ... : bb. a ovšem, stejně tak netaktně, neslušně až sprostě, ses zachovala ty. Ale to se nám lidem občas stává, že se chováme jak blbci :-) květen 22, 2015 12:13 tak,tak..stává : pilka a někteří na to ještě zobou prášky.. U kamarádky v práci ženská skončila na kapačkách, když na ni prasklo, že spí se šéfem..ženatým No nebud´pak v depresi.. květen 24, 2015 13:27 ... : bb. to asi nebyla deprese,ne? spíš nějaká náhlá příhoda, záchvat paniky. Můžeš se smát, když jsi detailně obeznámena a víš přesně všechny souvislosti a možnosti. Já ne, pro mě je to jen ženská, co skončila na kapačkách a to mi zas tak srandovní nepřijde, abych se jí posmívala. květen 24, 2015 20:09 já se taky nesměju tomu : pilka že někdo skončí na kapačkách.. úsměvné mi přijde to, jak stejná věc/být hospitalizovaná/ může mít úplně jiné "vyznění" jen podle toho jak to podáš.. /papír snese všelicos /A jak to my dotyční/né chceme chápat, resp, jak je nám to předloženo, abysme chápaly/i..popř se pak i bily v prsa za to naše správné pochopení..-- No, není deprese jako deprese.. Ona Káča nahoře taky psala něco o nefunkčních vztazích, no ne?- květen 25, 2015 11:18 ... : bb Jo, ale tak je to vždycky se vším, ne? Lidi nejsou objektivní, člověk v "depresi" sděluje subjektivní pocity a my máme subjektivní postoje. Jasněže není deprese jako deprese, jenže my nejsme schopni posoudit míru depresivnosti a určitě ne přiměřenost tazatelky subjektivních pocitů. Bolest taky vnímá každý jinak, co je pro jednoho prkotina je pro druhého nesnesitelné, to neznamená, že první je pořádnej hrdina a druhý bolístko. Stejně tak ty nefunkční vztahy, to tu taky bývá v reakcích krásně vidět rozdílnost, co je pro mě nesnesitelné je pro druhého přijatelné, hlavně, když chlap neodejde a ona nezůstane sama, i když i teď se s tím chlapem cítí sama a není jí dobře, ale on tam bydlí a ona "je vdaná" o to jde..:-) Ze smajlíku vidíš, že mi takový postoj přijde nesmyslný a kdyby nešlo o kvalitu života tak až směšný, ale současně si uvědomuju, že podobně vnímají druzí mě. Bylo by zajímavé číst vyjádření těch partnerů, otců, rodičů o kterých píšou tazatelky na Kudlanku jak jim ničí život, zatímco ony jen trpěly, pilně pracovaly, vzorně se staraly a moudře nedávaly podněty ke špatnému chování těch druhých Tak to prostě je, že většinou nic není jak se zdá, ale když se tím budu zabývat, tak se v tom utopím, a tak, když nejde o život, o zdraví a o prachy ;-), tak beru věci jak mi jsou předkládány a s tím ""pracuju"". Nač si to komplikovat pochybnostmi, které třeba vůbec nebudou na místě, což se nikdy nedozvím, ale někoho se můžu dotknout. No, a s tím koresponduje i to, že bych si kontrolně neověřovala u doktora to, co by mi o svém zdravotním stavu pověděla známá. Na co nachytávat lidi na švestkách, to není moje hobby :-) květen 26, 2015 11:03 teda, abych byla : bb. krapet upřímnější..občas někoho nachytat na malé švestičce potěší ;-) ale na tu občasnou choutku mi stačí plkárna tady :-), u lidí co znám mi to nejde přes pusu, když znám jejich příběhy a cizí, co by zasloužili, mi za to většinou nestojí, nebo si taky představím nějakou polehčující okolnost.. květen 26, 2015 16:55 No jo : pilka jasně, že Káča by sem asi nepřiznala "chodím/la jsem s otcem od rodiny a z toho mám ty depky.." A tak, jak píšeš, z pohledu oněch "partnerů" pisatelek by to kolikrát bylo úúplně jinak. Jenže já myslím, a bojím se toho, že když se sem nějaká vypíše,patričně barvitě vykreslí jak "ona nic" to "všechno on" kolikrát se do toho i zamotá, že nevíš čemu věřit/viz kterýsi jiný článek../ a my /většina zdejších/ ji v tom jen utvrzujeme a podporujeme a radíme, tak se taková chudinka jen dál utvrzuje v tom, že to ona má přece pravdu a určitě je to všechno správně, co dělala, dělá a blablabla.. Však jí to říkala spousta lidí, kamarádů.. Hmhm..A v tom já vidím velké nebezpečí. Třeba u této Káči nahoře je jisté jen, že "těžce nevyrovnaná" a dlouho sama.." To bych jí věřila. A tipla bych si, že i dlouho bude pokud se bude řídit jen radami tady.. květen 27, 2015 12:51 ... : bb. Jak už jsem napsala, nechci zpochybňovat něčí pocity a vnímání sebe sama tím, že stanovím diagnozu, nejsem psychiatr. Stejně tak si netroufám odhadovat, že bude Kateřina dlouho sama, když poslechne zdejší rady. Mně se třeba, na rozdíl od tebe, nezdají vůbec špatné - pokračovat v práci na sobě zevnitř i zvnějšku, aby to nesklouzlo do trvalého sebepitvání, ale přitom ji nikdo neodrazuje od léčení s pomocí odborníků. Je fakt, že poslední roky přibylo lidí, co se sypou, ale ona je taky životní situace mnoha lidí mnohem tvrdší než kdy dřív, a zdaleka nejde o týpky, co si to přivodili sami patologickým jednáním, a lidi jsou méně odolní jak vůči fyzické, tak k psychické slabosti. My asi těžko rozklíčujeme kdo je kdo. květen 27, 2015 23:08 popravdě, : bb. mně víc než tihle ""slabší"" vadí lidi, co druhé neustále posuzují, zkoumají, definují, diagnostikují, přezkoumávají pravdivost jejich sdělení, hodnotí jejich pocity, postoje, život, vztahy a samozřejmě to vše vnímají svou optikou, která je pochopitelně ta správná a normální, čímž pádem z toho ti posuzovaní nikdy nemůžou vyjít tak úplně dobře :-)) květen 27, 2015 23:11 to musí být : Petrz k naštvání, že Danííí.. - Po tolika letech tvých "rad", manipulací, protelefonovaných a proskypovaných večerů, s.aní se do cizích životů, vztahů, rodin a postelí, které stejně vedlo nakonec zase jen k těm depresím a práškům, se dozvíš, byt´ je jasné, že je to lež nebo spíš další sebeklam, že nejlepší je vždy pomoct si sám..- Jestli není potom lepší, a hlavně férovější!! říct takové zoufalce/ takovým zoufalkám/ hele, můžu ti radit, ale sama si svůj život, resp svoje vztahy ukočírovat slušně nedokážu, jsem nedokázala, a taky si nemyslím, že montování se kohokoli třetího do života, vztahu jiného člověka, jiných lidí, někdy někomu skutečně pomohlo.. Viz příklad nahoře. Ale ta férovost ti právě moc neříká, že..?- a to je to nejsmutnější. srpen 31, 2015 11:49

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment