Předesílám, že modernímu umění moc nerozumím. Ustrnula jsem někde na konci devatenáctého a začátku dvacátého století. Mám ráda impresionisty, také fauvisty a i expresionisty. Secese, tak tu  v malířství nemusím, je moc placatá a kudrlinková. Ale v užitém umění to je jiná, zvláště u šperků.

     Surrealismus většinou nechápu a když si mám vybrat, jestli půjdu na výstavu tajemné Toyen, anebo pochmurného Jakuba Schikanedera, dám určitě přednost výstavě ve Valdštejnském paláci.
U Schikanedera mně ta tajemnost a pochmurnost nevadí, protože vím, o čem ty obrazy jsou. Kubistické obrazy se mi nelíbí a abstrakci nerozumím už vůbec.

      V současnosti nad některými výtvory už jenom žasnu. Možná to tak má být, prostě za každou cenu šokovat, to asi je krédo dnešní  umělecké tvorby. A tak, když jedu kolem Veletržního paláce a vidím svařené lešenářské trubky , které za nějaký ten milion zakoupila Národní galerie, ještě  pod vedením ředitele Milana Knížáka, tak se ani moc tomu výplodu nedivím, udivující byla jenom cena. A nakonec autor "veledíla" přinejmenším prokázal řemeslnou zručnost.

      A že se to líbilo panu Knížákovi? Tak na tom také není nic divného, co čekat od autora prsatých, zelených a modrých trpajzlíků. S vášní pro trpaslíky není sám. A tak   mimo expozici vykukuje na kolemjdoucí za sklem z jedné z chodeb Veletržního paláce také Kuncův obří trpaslík, z plastu, provedený v barvách.