Nějak jsem poslední dobou pauzírovala, jo, to nezapřu. Ale moji pappenheimští mne už dobře znají... Holt život není peříčko, občas člověk dostane šutrem, občas na někoho spadne z osmého patra balkón, ale my lidé holt vydržíme skoro všechno. A tak jsem dnes u paní doktorky a její sestřičky, se kterými jsem si nádherně popovídala, jim poradila, že nejlepší je, když si člověk v tom marastu, který nás občas obklopuje, najde něco pozitivního. No a průser. Fakt to nejde jinak napsat... Obě se na mne zadívaly a pak se ozvala ta krásná Liška Ryška, sestřička: "No, paní Danielo, jak například vy objevujete něco milého, pozitivního?" A já zůstala paf, stife, jednoznačně jak praštěná... 

Zhruba takhle by se dala charakterizovat výborná komunikace ministra Výborného s prodejními řetězci. A výsledek jednání? Zdražení všeho pro příští rok nejméně o deset procent. Ministr je sice výborný, ale taky je smutný, takhle si výsledek své výborné ponížené prosby nepředstavoval. Vždyť jim přeci vláda snížila daň z přidaný hodnoty o celý tři procenta! Něco tak úžasnýho měl s patřičnou vděčností k moudrý vládě při nákupu potravin pocítit zákazník. Že díky výborný vládě od příštího roku za 4 mlíka namísto 100,- Kč zaplatí jen 97,- Kč. A tohle bombastický zjištění úspory tří korun přivede občana do stavu doposud nepoznanýho štěstí a k nikdy nekončící lásce k vládě..

Jsem sladkožrout, takže jsem za celý život těch sladkých laskominek spořádala jistě velehodně. Ale přišla bída na kozáka, a já teď musím kila sádla, do kterého se sladkosti přetransformovaly, odhodit do dáli. Stejně jako ten známý pán, co odhazoval svůj širák (mj. víte, jak se jmenoval?). Ale stejně se neubráním tesknému pohledu do míst, kde jsou v sámoškách vystaveny čokolády, bonbony, a další podobné lahody.  Podívám, zasmutím si a zrak odvrátím. Jenže - dnes se mi oči téměř přilepily na cedulku, která označuje cenu jedné té lahody:

V Dubaji, ve Spojených arabských emirátech, právě začíná 28. světový klimatický summit COP28. Koná se v roce, který velmi pravděpodobně bude opět nejteplejším v historii měření, protože navzdory všem přijatým závazkům globální emise skleníkových plynů dále rostou. Této veleakce se má zúčastnit asi 70 000 lidí z 200 zemí. Bude to opravdu super zážitek s úžasnými rauty a bankety, monstrózní a rozhodně nedůvěryhodný podnik.

Dostaly jsme tenkrát dohromady knížku Deník Niny Kostěrinové. Psal se rok 1966. Jsme jednovaječná dvojčata, narozená s pětiminutovým odstupem. Jana a Hana. SESTRY.  Nina nám to pěkně zavařila, obě jsme jí absolutně propadly. Deník válečné hrdinky a následný poválečný stalinský teror. Sám její příběh, vydaný v uvolněné době šedesátých let byl zajímavý, ale nás inspiroval k deníčkovému šílenství. Skoro každý den jsme seděly na širokém okenním parapetu a tužkou nebo propiskou zapisovaly historii naší rodiny, školy, národa...