Nemám partnera, jen přítele. A vím, čím bych mu udělala radost...kdybych s ním chovala cvrčky, aby měl stálý přísun krmení pro gekony a kudlanky. Abych s ním chodila na ostružiny, aby měl stálý přísun krmení pro strašilky. Abych s ním chodila na jeho čtverec, kde monitoruje výskyt žab a hadů. Kdy bych sis sním povídala o životě a nechala ho uvařit něco dobrého. Pět věcí jsem našla ihned, a že by jich bylo! Je to nenáročný, zvířátka milující človíček.
A naštvat ho nelze.

Ale najednou bum, zemětřesení, a bolestné poznání, že ho vůbec neznám, že žiju s cizím člověkem. Byl to šok, rána palicí, cítila jsem hroznou bezmoc a zbytečnost se pokoušet o záchranu vztahu, naší rodiny. Přesto jsem překousla mnoho a pokusila se zachránit dětem úplnou rodinu. Ale jen jsem se zesměšňovala a klesala v jeho očích tou svou snahou. Věděla jsem to, ale nechtěla si to připustit. Nakonec odkvačil za svobodným životem, za sebou zanechávaje plačící a nechápající kluky. Nikdy mu to neodpustím. Ne kvůli sobě, ale kvůli nim.

Jak dalece znáte svého partnera? Jeho myšlenky, přání, touhy... Jeho chutě, nálady i nenálady, jeho zvyky. Víte přesně, čím mu udělat radost? Víte nejmíň pět věcí, kvůli kterým by se rozzářil, co by ho potěšilo? Bohužel, většina lidí ovládá perfektně to, jak druhého naštvat, doběhnout, rozčílit. Ale nad tím, jak mu udělat dobře, se musí velmi velice rozmýšlet.

Čím svému partnerovi udělám zaručeně radost, to vím zcela přesně. Ale vyjmenovat nejmíň pět takových podnětů? Uff, kouří se mi z hlavy...
Ovšem, čím ho rozčílit, to bych tu mohla jmenovat dalekosáhle

Dobrý, nasadila jsi mi brouka do hlavy. Dík.

Za prvé - vyjet si někam na kole...
Za druhé - vyfotit nějakou hezkou krajinku, zvíře či hmyzouna, zdolaný kopec, rozhlednu atd...
Za třetí - některý z dílů Zeměplochy, co ještě doma nemáme...
Za čtvrté - zdolat nějaký kopec, horu, vrchol...
Za páté - pozorovat jeho zručné ruce při práci, když pájí, frézuje, šroubuje a tak podobně, prostě projevit zájem o jeho koníčka a jet s ním na radioamatérské závody, samozřejmě i s Gabčou...
Za šesté - mít v lednici hrozny nebo vychlazený meloun...
Za sedmé - dívat se spolu na nějaký geografický, biologický nebo podobně zaměřený pořad...
Za osmé - koupit mu knihu nebo časopis o fotografování, přírodě, Koktejl magazín...
Za deváté - vyrazit si spolu naším Drobkem...
Za desáté - úspěšně zdolat brod (ať už na kole či autem)

A víš, proč je to tak jednoduché? Protože tohle všechno baví i mě... až na to brodění na kole... vždycky jsem z toho měla akorát tak vodu v botaskách
Tak si říkám, když se někdo drží hesla, že protiklady se přitahují a že vlastně nemusí mít s partnerem vůbec žádné společné zájmy, jak to pro ně musí být těžké, protože vlastně každé takové to společné potěšení musí být velkým přemáháním a kompromisem ze strany toho druhého... a nikdy to nejspíš nebude takové to pravé uvolněné radování se a těšení se ze společného díla...

my ublížené, plné bolesti a zrady se v tom máme máchat dál celý život? Ne, můžeme si poradit, postesknout, vypsat tady co se nám stalo, ale když se časem naše dušičky uzdraví, pak se musíme radovat po svém a se stejně smýšlejícíma lidma jako jsme my. Musíme si držet tu radost za každou cenu. A když děti, kterým bylo ublíženo s náma vidí, že je maminka šťastná, jsou šťastné taky. Tím jsme hodně vysoko. A Ti zrádci ať jdou za svým štěstím, přejme jim ho. Jen my už věřit nebudem. víru v partnerství nám vzali. Ale neva, je spousta lidiček, kteří nám dají víc, ikdyž my jim toho moc dát nemůžem. Vím v čem žiju teď, cítím se chtěná, milovaná a cítím se jako královna, jsou starosti, strašné starosti, ale když je člověk v pohodě, vyřeší je. A proto radujme se s lidma, kteří nás mají rádi, odmítněme lidi, kteří nám ubližují.

člověk se s tím jaksi smíří, srovná, i když to není lehké, ale ty děti k tomu přijdou jak slepý k houslím...

Ale naštěstí je na světě spousta toho hezkého, co nás všechny čeká, takže je přímo naší povinností problémy řešit, vyřešit a začít žít v klidu a pohodě... jak píše Eny...

A Eny, neboj, čas to všechno srovná a zase se naučíš věřit... protože to dobré v životě existuje... buď milovaná, buď královna, vím dobře, jaký je to fajn pocit, a že ta víra časem taky přijde, to vím taky...

svému partnerovi udělám radost hned několika věcmi - oblíbeným jídlem, pochválím-li ho že se mu něco povedlo, zájmem o jeho práci a problémy v zaměstnání. Dál už mne toho moc nenapadá. Spíš tedy o tom nechci psát. Znám ho dokonale, vím přesně, co kdy řekne. Je to jako ve filmu se Sašou Rašilovem Trampoty oficiála Tříšky - děti přesně věděly, co bude u táty následovat. Skoro si dovolím říci, že už mě u něj nic nedokáže překvapit.

Víš, Daní, já si myslím, že ta otázka je položená špatně. Že každá má pocit, že toho svého má prokouknutého- vem si proslov paní Paroubkové první: "Znám Jirku tak dobře, jako nikdo druhý. Je to přímý a férový muž. Odvážný a lidský." a paní Paroubkové druhé:
"Ale kdo jiný ho zná líp než já… Můj muž je nesmírně pozorný a galantní. Můj muž je prostě báječný. Báječný muž, nejen manžel."
Obě dvě měli v době proslovování pocit, že ho znají nejlépe. Myslíš, že si to Zuzana myslí i teď?
Samozřejmě člověk svého partnera zná, pokud s ním leta žije- zná jeho chyby a zlozvyky, ví, co má rád k jídlu, i na to, čím ho potěšit, by jistě s trochou snahy přišel. Nikdy ho ale nezná dokonale. Můj manžel mi třeba do hlavy vidí- tuhle jsme se hádali a já, protože vím, že je cholerik, tak mám ve zvyku spíše mlčet, abych nepřilévala olej do ohně a vyříkat si to až poté, co vychladne- a on mi pak říkal, já vím, že mlčíš a myslíš si při tom... a do písmene řekl to, co se mi honilo hlavou, jako by si to tam přečetl. Takhle je to předpokládám u všech dvojic, co jsou spolu nějaký ten pátek.
Potíž je, že nikdo nemůže znát druhého dokonale- on třeba ví, že mám nejraději vanilkovou zmrzlinu. Neví ale, že by mi k smrti chutnala pistáciová, protože to třeba nevím ani já, protože jsem si vždycky kupovala vanilkovou. No a pak jednoho dne ochutnám pistáciovou a řeknu si, sakra, vždyť ta pistáciová je výborná, je to úplně něco jiného, než pořád dokola vanilková. A začnu si kupovat pistáciovou. A chlap se diví- jak je to možné, vždyť přeci vždycky chtěla vanilkovou...
Člověk kolikrát dokáže překvapit i sám sebe...
P.S. tyto znaky opište- qrize- skoro:-)

chceš říci, že tvůj manžel se nadšeně rozzáří, když uvidí v lednici hrozny nebo meloun? Tak to ti gratuluju k nenáročnému choti

chybí i takové ty bohulibé činnosti, o kterých se tu může psát až po dvaadvacáté hodině, že jo... hahaha...

jo, stejně tak jak já, když vidím, jak ty malé zelené kuličky či velkou zelenou kouli nese z auta... ale většinou je to spíš tak, že nakupujeme společně a jak jsme u zeleniny, tak jen kukne k regálu a mrkneme na sebe a jeden z nás řekne: tak tam nějaký vyber...
No a mě zase udělá radost, když mi řekne, že pro mě něco má a že se to už chladí - Frisco... mňam... asi jsme nenároční oba... hahaha...

protože ono to zas není až tak na úplně prvním místě, spíš se to tak vzájemně doplňuje a patří to k nám, neberu to jako činnosti dělající druhému radost, jako spíš vyjádření sounáležitosti nebo soucítění nebo sakryš čeho vlastně... prostě jako že to ke vztahu patří, ale úplně jinak, než třeba to výletování, focení, spíš jako třeba ten pocit, když jsme stáli na Vysoké Holi, pod námi dole oblaka jako nějaký sněžný oceán a my jsme skoro současně vydechli: No, není tu krásně? A bylo...
Jenže kdyby ty činnosti byly na prvním místě a za nimi třeba dlouho nic, tak by to znamenalo, že když z nějakého důvodu budou muset být omezeny, nepraktikovány a nebo velmi umírněny, tak dál to bude o ničem a půjde to do kytek... snad jsem to vyjádřila srozumitelně...

hodně příspěvků na Kudle je o tom, že láska brzy vyhasne a partneři hledají potěšení jinde. Co naprosto nechápu, že tolik lidí dokáže odejít od svých dětí. Jak se díváte na tohle?

Můj ex odešel, jak zdůrazňoval, ode mne, pro kluky se prý nic nemění. Do určité míry měl pravdu - tak jako dosud se nezajímal o jejich záliby, o jejich prospěch, o to, co chtějí. Měl jen plnou pusu řečí, jak je má rád. Ale když jel mladší syn na hory, nedal nad rámec výživného ani kačku. Když jel starší na tábor, tak taky ne. Ani pár korun kapesného jim nestrčil. A tak to pokračovalo - na jedné straně řeči o lásce, na druhé straně nezájem o to, čím kluci žili a žijí, co je zajímá. Bral si je na víkend jednou za 14 dní - veškerá činnost bylo sledování TV. Nešli ven, nešli do kina, netrávili čas společnou činností. Klukům je 23 a 19 let, už dávno s ním netráví víkendy, jen se s ním občas vidí.
S výživným byl taky problém - jako by zapomněl, co co stojí, a co všechno kluci potřebují. Jen díky dobré chápající soudkyni jsem měla pro kluky celkem ucházející výživné, řekněme, mohlo to dopadnout hůř (ale taky líp).

ale vždyť právě tohle já mám na mysli. Dokážu pochopit, že láska přejde a partner o mě ztratí zájem. City se nedají vynutit a v tomhle opravdu někdy nechápu některé příspěvky na Kudle, nesoudnost pisatelů, když po partnerovi chtějí věci které on jim při své povaze a založení není schopen dát. Ale jde mi o to, že hodně příspěvků je o tom, jak lidé si pořídí děti a pak si jdou tvrdě za svým. Přeci je v životě období, kdy by rodina měla mít přednost. Jestliže jsem někomu dal život, tak jsem za něj také zodpovědný, jakého z něj vychovám člověka, jak ho postavím do života. A tady nechápu bezohlednost těch dotyčných.

že se vykašlal na mne snad už pomaloučku pobírám, že kašle na dítě, byť velké, mi vadí hodně. Slýchám na každém kroku , že to tak chlapi mají - zapomenou na své odrostlé děti, nebo spíše nemají pro ně najednou ve svém srdci místo.

Ale co bolí - a je to pro mne nová zkušenost - jsou řeči mého stále ještě manžela o tom, jak touží mít nové děti s novou partnerkou. Závisí "kvalita" dětí a láska k nim na vztahu chlapa k jejich matce, nebo eventuelní matce? Je možné, že když chlap přestane mít rád svou ženu, přestane mít rád i její - jejich společné děti? Co to je??
Zatímco prvorozeného ve své sobeckosti zanedbával, pro své nové, zatím imaginární děti má už předem skvělý plán, budou báječné, jiné, lepší, on po nich touží, budou vychovanější a povedenější, nežli náš společný syn.
Tohle jsou tedy slova jeho nové partnerky musím dodat, nikoliv přímo manžela. Ale - bolí to zatraceně. Ne bolí, drásá srdce.

K čertu s nevěrou těch chlapů, dá se přežít i jejich úžasně odvážný a přelomový odchod ze stereotypu manželství do nového života s mladou , čerstvou a atraktivní jalůvkou, ale o čem probůh svědčí to, že na svoje dosavadní děti se vykašlou jak finančně, tak citově? O čem to je? Co to znamená? Bylo to vždycky, nebo to svědčí o neuvěřitelném marasmu morálky a lidské slušnosti obecně?

Trošku jsem ujela o původního Danielina námětu - za sebe musím říct, že jsem si skoro 20 let myslela, že přesně vím, co má rád můj muž, co mu dělá radost, čím žije, co mu udělá třeba radost v lednici, abych to zlehčila.
Pak stačí půl roku , a je to naprosto cizí člověk. Že touží po dalších dětech, to je tedy to poslední, nejposlednější, co by mě kdy napadlo. Tak možná to bylo to zásadní - předem se zeptat, kolik dětí chce, kolik je jich ochoten mít a milovat....no zamotala jsem se.
Myslím zkrátka, že i když se domníváš, že partnera dokonale znáš, vždy Tě může překvapit, protože on najednou nezná ani sám sebe - a kdoví, třeba je to všechno "vis maior", jak ráda končívám..Pa

sem mezi nás přišla paní Zuzana Paroubková, ráda bych jí virtuálně objala, ačkoliv jsem jí dříve nemusela. Protože to, co musí zažívat teď kolem chvástání novomanželů Paroubkových s jejich novým, vyjímečným potomkem, musí pro ni být nesmírná trýzeň, dovedu si to představit, ale je to tisíckrát horší, než zažíváme my, obyčejné holky opuštěné obyčejnými chlapy..
Abych denně někde četla o barvě kočárku pro Paroubkovic holčičku, o tom, jak můj bývalý balvan skáče kvůli nové těhotné ženě 10 metrů vzduchem a podobné kydy....ježíši fuj. Já si jen představím, jak nechtíc potkám svého muže s kočárkem a hrdou novou manželkou a je mi zle, opravdu fyzicky slábnu, svírá se mi srdce a všechny věnčité tepny kolem dokola....no jo, zase jsem trošku odbočila.

Ano, například paní Zuzana jistě přesně věděla, čím svému chlapovi udělá radost - a také mu ji tím nepochybně dělala, věřte tomu. Ale co naplat...

No tak to ani omylem!!! ON MUSÍ DĚLAT RADOST MNĚ!!!!!! Sem tasm trochu radosti ukápnout, to jo, ale žádný moc rozmazlování, nebo si na to šmejd zvykne a bude to považovat za samozřejmost a vyžadovat to pořád....a běda vám, když bhudete unavená, nemocná, nebo nenaložená. Naopak, když s ním zacházíte jako se zaměstnancem /co taky jinýho je/ - s dobrým dobře, se špatným zle, tak je pak za každou malou radost setsakra vděčnej a domnívá se, cože to nemá doma za poklad. Vždyť se podívejte kolem sebe, čím větší mrcha, tím okolo ní ten její skáče. Takže zaměstnat, dobře nakrmit a semtam chválit a bejt milá. Sama jsem nechtěla věřit, že to funguje...a funguje!!!! Kdyby se mnou takhle zacházel chlap, tak s ním vyběhnu...on si naopak myslí, kdovíjakej nemá doma poklad. Zítra mu upeču muffinky s meruňkama a udělám mu jeho oblíbenej segedínn a řeknu mu, že by bylo úžasný, kdyby třeba našel nějaký houby, že bych mu třeba udělala kotletky na houbách, nebo francouzský brambory s houbama, von veme Fidfinku a košík a celý dopoledne o něm nevim. Pak se nacpe, padne do postele - a zas je klid. Nikdo mi nestojí za zadkem a nesleduje, co dělám a zda to dělám správně. Máme dvě twelevize, takže je vyřešenej i fotbal, já jsem tak strašně hodná a chápavá, že ho na to nechám dívat v obýváku, kde je velká obrazovka a sama zalezu v klídku do postele v ložnici a tam si třeba čtu, a von je tak vděčnej, že ho nerušim, že neotravuje a když něco chce, tak si to podá sám.Jinak jak říkám, mám hodného muže, kterého mám ráda a dobře s ním vycházím - ale nic yse nemá přehánět - ANI LASKAVOSTI NE!!!!

a čím Ti vlastně imponoval, když jsi ho poznala?

nejenom, že se nesmí laskavost přehánět, ale získávám pocit, že skoro škodí. Alespoň tak to teď u nás je. Mrcha ho uchvátila a uchvacuje stále. Eny mi jednou napsala, že si musí zřejmě můj chlap neustále hryzat nehty v pochybách, jestli ona mu neuteče, neprovede mu něco hnusného, nezahne.....kdepak věrnost, laskavost a manželská jistota, to nudí a otravuje. A víš co, ani tím jídlem jsem to nespravila (mimo jiné..). Klidně buď nežere, stačí mu láska a sex. Anebo se se slečinkou chodí po restaruracích, skvělá bašta, no anebo v nejhorším případě sám nakoupí a uvaří JÍ.
Příště budu mrcha a bestie, žádné dělání radostí a čtení z očí !!!!
A jestli Ty to takhle nějak děláš, gratuluji, děláš nejspíše správně. Ale určitě to také nebylo napoprvé, že?

tak to je fakt des a taky ji to nezavidim. A tobe Iris moc preju aby ty Bozi mlejny zase zamlely, aby tvuj ex nakonec jednou zustal sam. Neni to hezky nekomu prat zlo...ale jak se z lesa ozyva... Citim, jak porad jeste bolis a snad pomuze cas?
Nevim, nikdy jsem v takove situaci nebyla, mohu rict diky bohu. .Nejak si nedovedu predstavit, ze by mne opustil muj manzel. A to kdyz jsem si ho brala tak mi vsichni rikali, ze nikdy nebude dobrej manzel....prilis rozbehanej po svete. No a pak prisly deti, moje nemoc....a on by se pro nas rozkrajel na kousicky. Jo to cestovani mu chybi, ale snad jeste nekam vyjedem....

spíš mě dojal. Právě tím, že se nesnažil zaimponovat, nestříkal kolem sebe testosteron a byl milej a byla s ním normální řeč.

nedělej si iluze, že příště budeš jiná - nebudeš, nejsi na to stavěná. Buď potvora jsi nebo ne - nepřekročíš svůj stín. Nebo ano, pokud se nezamiluješ. Ale to bys nechtěla... takže řešení je najít si hodnýho chlapa, kterej bude blaženej, že má takovou vzácnou ženskou. Ale aspoň se o to být potvora pokus, chlapi nemaj rádi, když se jim ženská naservíruje. No a Danielino moudro nakonec - chováš-li se jako lednička, nediv se, že s tebou jako takovou bude zacházeno. Danielo promiň, zkomolila jsem to, já vim

..tak možná v jiném životě. No to ale zase nebudu vědět, že jsem to já, tak si to neužiju

Ne ale vážně - proč jsem si dvacet let myslela, že ten můj to má rád a oceňuje to, že jsem spolehlivá a nekonfliktní? Vždyť to i říkal, srovnával to s jinými, třeba debaklovými vztahy, pochvaloval si, že jsme v pohodě. Asi iluze, no jo, byla to moje představa.
Jak pak ale má člověk znát svého partnera a jeho touhy a sny, když ten druhý buď nemluví pravdu, nebo nemluví upřímně,nevyjadřuje se jasně nebo sám neví, co chce....?

S tou ledničkou je to vtipné.
Pa I.

moc děkuji za tvá slova, pořád ještě mi zaplaťbůh pomáhají už jen účastná slova, zejména od vás, milých Kudlanek.

Píšeš správně, že není hezké přát někomu zlo - také si dělám výčitky, že v sobě nosím touhu po satisfakci.Ale zatímco já o zlu nebo spíše odplatě a božích mlýnech jen mluvím a přemýšlím, ti druzí to zlo ve skutečnosti opravdu páchají.

A říkají tomu všelijak vzletně - osudová láska, životní a podobně. Jak tak čtu vše možné, dostala se mi do rukou i kniha dokonce snad z nějakého křesťanského nakladatelství, kde se píše, že ano, odpouštět se má. Ale nelze to hned a bezpodmínečně - tak jako se těžko zahojí rána, pokud v ní ještě vězí zapíchnutý nůž, se kterým se navíc kroutí.Tak jsem se uklidnila.Je to možná lekce - pro něj či pro tu dnes zatím bezcitnou slečnu. Snad se opravdu vše děje podle nějakého spravedlivého a dobrého řádu. Pak ti chlapi i ty slečny třeba skrze své vlastní trápení pochopí, co udělali druhým, jaké bolesti svým nejbližším způsobili.

Ty Polárko máš nebo jsi měla zdravotní problémy - já jsem zdravotní sestra a vidím kolem sebe spoustu utrpení. A to mě opravdu nejvíce štve - že si lidé neumí vážit toho daru zdraví - svého a dětí. Zdraví a síly k normálnímu plnohodnotnému životu - ne adrenalin a šíleně vzrušující zážitky donekonečna. Ale klid pro život, normální čestný život, který má svůj vývoj, který nemusí být nutně nudný dokonce i pokud jsou si lidé věrní a věnují maximum pozornosti svým dětem, které chtěli a mají..

Jsem ráda, že Tvůj manžel nakonec příjemně všechny překvapil a je fajn parťák. To se někdy tak stává. Já bych zase dala ruku do ohně za to, že můj chlap není schopen podrazu.
Ať se Vám daří Polárko, všem. A k tomu cestování také dojde, když k němu bude vhodná konstelace a pravá chvíle. A když ne, je pořád ještě spousta jiných "disciplin" pro lidi, kterým je spolu dobře, aby se jim žilo fajn.

No a vidím, abych se držela tématu, že Ty například znáš sen a touhu Tvého muže - cestovat. Ale život to zařídil složitěji - tak uvaž sama - má se kvůli touhám a přáním lidí bezpodmínečně podřídit vše, anebo je výrazem lásky, když své touhy a sny podřídíme naopak možnostem a přáním partnera, kterého máme rádi a stojí nám za to?

Polárko ahoj, I.

...životní vývoj a podobně..

- no, ono je pro ně lehčí než pro ženy "udělat si nové" - nejsou těhotní, nerodí, nekojí, nejsou omezeni věkem... Ale to bych zařadila spíš mezi nějaké nevědomé rozmnožovací strategie (Podle podobné strategie máme prý zas my tendenci mít děti s atraktivním nevěrníkem a nechat si je vychovat neatraktivním, leč zodpovědným samečkem.) No, nejsme přece zvířátka, abychom jednali jen podle instinktů.
Druhá věc je, že u nás pořád panuje přesvědčení, že dítě spadá plně do kompetence matky. Před nějakými 15-20 lety byl tatínek s kočárkem nebo na pískovišti raritou, OČR, třídní schůzky, příprava do školy - všechno dělá máma. A je to tak správně, protože to tak dělají všichni . Věřím, že v některých případech by byl i nekrkavčí otec zaskočený, kdyby dostal dítě z ničeho nic na starost.
Navíc je při rozvodech v naprosté většině případů dítě svěřené do péče matky, takže otec má do určité míry oprávněný dojem, že může balíček "nechtěná žena plus chtěné dítě" buď opustit nebo neopustit, ale opustit ženu a zůstat v intenzivnějším kontaktu s dítětem se mu podaří dost těžko. Akceptuje, že střídavá péče pro dítě není vhodná, mělo by citový zmatek, bylo by to moc složité, musel by se domlouvat s partnerkou, na kterou se ve chvíli rozvodu nemůže ani podívat - a jde.
Když se rozvedený otec nestará - je lump; když se stará, chce mít dítě co nejvíc u sebe, chce ho matce "sebrat" střídavou péčí - tak je taky lump.
A pro vyrovnanost dodávám, že někteří otcové opouštějí své děti prostě proto, že jsou asociální lumpové (tedy ti otcové). Akorát nevěřím, že by to bylo 100 % případů.

Dámy,
vyjmenujte si svůj žebříček priorit a seznam oblastí ve kterých byste nebyly schopny kompromisu a tolerance.
Od každé budou seznamy trochu jiné, ale některé body budou společné - alespoň ve většině.
Tyto společné body lze považovat za jakési zobecnění pohledu ženy.

Totéž udělejme v určitém netriviálním vzorku i my muži.

Vyjdou tedy do jisté míry zobecněné 4 seznamy, (Tyto seznamy pak můžeme brát jako vzorce chování jednotlivců [konkrétní seznamy] a skupin [společná báze většiny seznamů]).

V ideálním případě by prioritní měly být stejné a nekompromisní prázdné.

V reálu ale IMHO nebudou téměř v žádném případě vzniklé dvojice. Dokonce si myslím, že
_skutečné_ priority jedné skupiny padnou do nekompromisního seznamu skupiny druhé.

Problémy a důvody proč to nefunguje:
1) Většina z nás si uvědomuje neprůchodnost seznamů a proto presentuje seznamy náhradní, takové u nichž očekává, že projdou.
Realita(třeba dlouhodobá) pak ukáže rozdílnost skutečných a náhradních(presentovaných) seznamů.

2) Seznamy se můžou během soužití měnit a to dost radikálně. (Např. myslím, že ženě narození dítěte přeskládá prioritní seznam mnohem více než muži - soudím jen ze zprostředkovaných zkušeností a vjemů z okolí, sám dítě nemám).
Pak se lehce priorita může dostat do nekompromisního seznamu protějšku, ačkoli oba byli před změnou priorit (nemusí být událostí zrovna narození dítěte) přesvědčeni o opaku a vstupovali tak do soužití v dobré víře. (Často si ani neřeknou, že se něco změnilo a ačkoli by změnu priorit partnera ustáli, neustojí reakce kvůli špatné komunikaci)

3) Přeceňování vlastního přínosu a nezastupitelnosti v takovém soužití. Pro soužití totiž svůj přínos a nezastupitelnost nemůžete posuzovat podle svých seznamů priorit, ale podle partnerových.

Shrnutí, aneb jak to může fungovat:
Sdělme si co nejpřesněji, co je naše priorita a naopak co nejsme schopni tolerovat. Diskutujme s partnerem každou _zásadní_ změnu v našem seznamu priorit i netolerancí. Dbejme na to, abychom byli přínosem a nezastupitelní v jeho očích(v jeho seznamu priorit). Zamysleme se, zda on je také přínosem pro nás - pak můžeme nejprve zkusit postupovat podle věty Disuktujme...(ačkoli si myslíme, že to on se změnil a ne naše priority...) a následně pak jedině vystoupit.
Doufejme, že do konce života nepřijde žádná zásadní změna, která by porušila soulad těch výše uvedených seznamů :-)

Zdá se mi, že každý ten příběh z těch posledních, ze ktrých vzešla tahle diskuse troskotá na 2 posledních bodech.
1) Priority obou partnerů se rozcházejí a partneři si to navíc nesdělují.
2) Partner, v tomto případě ta žena, přeceňuje svůj přínos a nezastupitelnost v očích(prioritním seznamu) svého partnera. Zřejmě vůbec - ale vůbec - nezná jeho priority.
Málokdo si je uvědomuje včas a až je hooodně hoooodně pozdě tak, brečí, že ho partner opouští. Proč asi? Protože přínos oné osoby v partnerových prioritách oslabil a stal se zastupitelným.

Spousta vztahů vzniká ze sladké nevědomosti a nikdy by vzniknout neměly.
Soulad výše uvedených seznamů je v současnosti pro muže a ženy dosažitelný ve velmi málo případech a když už - tak na velmi krátkou dobu.

Z tohoto pohledu mi přijde situace ve společnosti značně neuspokojivá a upřímně řečeno - nenapadá mě jiný způsob, jak z toho ven než docílit toho, aby nekompromisní seznam byl skutečně prázdný (a reálně ne pouze "na oko"). Aby byl prázdný alespoň u nějaké vzniklé dvojice. Často můžou mít lidi rozdílné seznamy vůči různým protějškům "...tomu předchozímu partnerovi bych tohle a tohle třeba netoleroval/a, ale současnému ano...".
Stýskáte si tady, že chlapů jako Krakonoš je málo... Jenom jestli to nebude taky druhou stranou... Jestli ty vaše seznamy nejsou náhodou většinově nedosažitelný...

Nejvíc mě mrzí to, že jsem k životu doteď přistupoval férově a ačkoli žádný seznamy sepsaný nemám ;-) chovám se podle nich, ženský radši zvolí někoho jiného, kdo má pro ně přijatelnější seznamy a pak se diví, když časem zjistí, že jsou v nesouladu.
U mě to zjistí férově rovnou. A až si nabijou, pak třeba zjistí, že bylo lepší vzít tvrdou realitu, než růžový brýle, který se stejně promnění na tvrdou realitu.
Pro mě z toho čím dál víc plyne to, že je lepší používat "white lies" a nasazovat ty růžové brýle a nehrát si na hrdinu a aspoň něco z toho života mít. Těm druhejm to zjevně prochází, takže asi jiný způsob soužití v současné době není možný. A je mi z toho smutno....:-(

dexxi, nerada tě zklamu, ale zastupitelný a nahraditelný je každý a ve všem, s výjimkou dvou věcí: otec/matka mého konkrétního potomstva a společně odžité konkrétní období života.
Jinak můžeš klidně cestovat, stavět, milovat se, smát se s někým jiným- lidí je na světě mraky. Jen v těhle dvou věcech je člověk nenahraditelný. Pro někoho je to mnoho, pro někoho to neznamená skoro nic.

No, já kdysi taky bejvala hodná holka. A dá se to odnaučit, akorát to trvá a někdy to dost bolí.
Doporučuji ke studiu "Proč muži milují potvory" od Sherry Agrovové. Nebudu se tu nějak rozepisovat, stejně by to byly jen jakési volné citace z té knížky, která je docela známá. Být potvora znamená ochotu kopnout v případě potřeby chlapa do zadku a odejít středem. A pak si poradit sama a nepřiplazit se za deset minut se vzlykáním "já bez tebe nemůžu být". Bohužel se to nedá jen předstírat. To chlapi poznají. Byť někdy až v okamžiku, kdy najdou na dveřích vyměněný zámek a lístek "kufry máš u maminky". Které z vás by se zamlouval hadr na podlahu, co mu vynadáte a on se pak připlazí a omluví? A chlapům by se to líbit mělo?
Jen tak pro informaci, potvory to nemají obecně lehčí než nepotvory. Jak já někdy prahnu po tom, aby za mě někdo rozhodnul, abych za nic nemohla ("až co řekne Pépa") a byla ta politováníhodná chudinka, co ji nikdo nemá dost rád! Ale takhle vím, že si můžu dělat, co uznám za vhodné. A jaký si to udělám, takový to mám.

což je pokud jsou muž i žena normálně v soužití spokojeni, nemají ani jeden milence či milenku, tak by tam mělo být vždy v rovnováze:

umění o všem diskutovat - stejně tak jako - umění mlčet s partnerem a cítit se dobře
umění empatie vcítění se do druhého - stejně tak jako - nenechat na sobě štípat dříví
umět udělat partnerovi radost - ale zároveň - umět i nahlas říci co by udělalo radost mně
umět prosadit si určité věci - stejně tak - jako umět v některých věcech ustoupit
umět dát najevo svou lásku - stejně tak - jako umět dát najevo, že přes tohle vlaky nejedou
umět hezky prožívat společný čas - stejně jako - dát mu prostor jen pro něj
srovnat si v hlavě prioriy co je opravdu pro život důležité a co opravdu není

ale to je jen velký ideál, protože každý jsme vyrostli v něčem jiném, máme jiné zvyky z rodiny a jiné genetické předpoklady, jiné ideály, jiné životní zkušenosti, jiné kamarády, jinou rodinu .... nejde na to udělat manuál, protože někdo je přístupný a jiný ne, někdo cítí a potřebuje pro život aby byli spokojení oba jinému je to šumák, hlavně že on je spokojený ...

já bych to shrnula jednodušeji: "koukejme na to co nás spojuje a ne na to co nás rozděluje"

a pokud je nestandartní situace, tak se lidé k sobě i nestandartně chovají, nedá se předpokládat žádný standartní výsledek, protože je všechno prostě jinak.

video se zrodem potvory a text (dole video z jiné verze). Bohužel jsem nenašla český text

to přece vím. Myslím, že je z celého příspěvku patrné(dokonce uvedené), že se jedná o přínosnost a nenahraditelnost z pohledu priorit partnera. Myslí se tím, že má stále důvod setrvat ve vztahu, nevím, jak výstižněji bych to napsal.
Doufal jsem, že takto je to zřejmé.
Možná by bylo vhodnější slovo výjimečný?
;-)

je to náročné čtení, půjdu znovu od začátku. Ale tohle mě zaujalo.

Stýskáte si tady, že chlapů jako Krakonoš je málo... Jenom jestli to nebude taky druhou stranou... Jestli ty vaše seznamy nejsou náhodou většinově nedosažitelný...

Mám dojem, že je to už hodně dlouho, co jsme tohle (některé)při nějaké příležitosti napsaly...a přesto se Ti to nesmazatelně vrylo. Není to jen Krakonoš, je spousta jiných fajn chlapů - alespoň tady se tak jeví.

Ale vážně dexxi - život je proměnná, skutečně nic není napořád. A samozřejmě, že se mění priority, mění se celý člověk, mění se vzhled a touhy, mění se každá buňka.
Nelze asi do života vstupovat s nějakými seznamy. Jde spíše asi o priority a bazální morální kritéria. Jako je třeba desatero pro nezanedbatelnou část lidstva.

Pro každou ženskou je asi na prvním místě blaho a štěstí dětí, tak to je. Vše ostatní se může měnit. U chlapů tohle zřejmě neplatí a z toho je smutno mně.

Nejvíc mě mrzí to, že jsem k životu doteď přistupoval férově a ačkoli žádný seznamy sepsaný nemám ;-) chovám se podle nich, ženský radši zvolí někoho jiného, kdo má pro ně přijatelnější seznamy a pak se diví, když časem zjistí, že jsou v nesouladu.

ja se spis obavam, jestli takovyhle vycty, jako jsi tady zplodil, tluces do hlavy svejm parnerkam, tak spis v pudu sebezachovy zdrhnou uz v polovine.

matne si vzpominam na minulou disertacni praci na tema "rodinne finance". s takovymihle seznami priorit fakt budes hledat kompatibilni protejsek tezko. ale bejt singl urcite neni k zahozeni.

seznamy myslím nějaké žebříčky hodnot a hranic. Z toho pak vyplývají vzorce chování. Nějakým pojmem jsem to v tak rozsáhlém příspěvku uchopit musel... ;-)

Možná, že většině chlapů může jít také v první řadě o blaho a štěstí dětí (a taky nemusí, to teď vůbec nechci rozvíjet, to je asi na samostatnou diskusi), ale jsem si dost jistý, že představa o způsobu jakým takové blaho dětí dosáhnout, se od ženy může značně lišit :-).

omlouvam se, za takovymihle seznami evidentne jsem byla este ponekud rozhozena z dexxova prispevku

muro, tak si to tak neber:-)

...takovéhle chibi svědčí o emocích, mám pro to pochopení, protože když se nas..u, dělám to stejně.Navíc Tě známe, takže si to fakt neber, je to roztomilé

ano, ja vím, že tězko.
Radši půjdou za někým jiným, který je zklame až někdy později, protože bude tvrdit z vidiny neúspěchu něco jiného, ale časem přestane jeho chování být konzistentní s počátečním a proste to "nepůjde dál". A vůbec to nemusí být v oblasti financí.
A že je takových případů opravdu velmi mnoho a nejsou mnou smyšlené vídíme i zde na Kudlance velmi dobře.

Ženy mnohem radši slyší hezké věci než realitu. Až na skutečnou realitu přijdou, jsou zoufalé a píšou na Kudlanku.
Jen si ty a klidně i další trochu promítněte důvody vašich rozchodů a rozvodů a tyhle všechny příběhy zde, co se s nimi roztrhl pytel...

V tom dávám za pravdu kolemjdoucímu - je strašně snadný říkat ty věci, co chtějí ženy slyšet. A může to mít i úspěch.
Jen stále jestě doufám, že to v životě nebudu muset dělat, když to tak nebudu cítit. A že ty hezký věci pak budou jaksi uvěřitelnější a opravdovější, i když někdy mezitím budou i nějaký nepříjemný...

Je dobrý nesoudit z pár článků... Člověk je nějaký soubor vlastností a chování, který se navíc pořád mění s pribývajícím časem. Což platí i pro mě a to je skělý :-).

....
Možná zdrhnou, možná ne, možná je pro ně dobře jedno, možná to druhý... kdo ví...

ja jsem tim jen chtela rict: zij docela normalni zivot, delej veci, co te bavi a raduj se. a nesepisuj disertacni prace. moc se ve vsem pitvas.
jinak je lepsi v peti vetach rict vse podstatne a vypichnout problem, ne na peti stranach a kazdou vetu zopakovat trikrat trosku jinymi slovy a na zaver to jeste jednou shrnout. kdyz si chci pocist, vezmu si knihu a neroluju na monitoru.

dexxi, já ti fandim. Kdyby si lidé mohli říct na začátku vztahu všechno narovinu, ubylo by pak komplikací- kdyby např. chlap přišel na začátku vztahu s tím, že by řekl: víš, s největší pravděpodobností ti neodkážu být celý život věrný a ženská mu na to řekla buď- fyzická nevěra pro mne nedělá rozvod...a nebo také- no tak to jsi upadl, když si myslíš, že s tebou za těchto okolností budu! našel by si tu, které by to nevadilo a bylo by po problému. Stejně tak se dá vyříkat i spousta ostatních věcí předem- potíž ale je, že nikdy nevíš, co budeš chtít/potřebovat/myslet/cítit za 10, 20, 30 let a pak se tvůj protějšek může cítit podvedený, protože jste si to dohodli na začátku trochu jinak.

taky si myslím, že by těch komplikací spíš ubylo než přibylo ;-)

A musím říct, že tohle mám zrovna velmi individuální. Ačkoli jsem nikdy nevěrný nebyl a u předposlední partnerky jsem na to takřka ani nepomyslel během poměrně dlouhého vztahu, u poslední to bylo ke konci úplně jinak a asi bych to i udělal kdyby byla příležitost. A dokonce to vůbec nesouviselo s tím, jak nám to klapalo v sexu - to výborně. Spíš to souviselo s jinýma věcma v tom vztahu...

Jó, každej to má nastavený nejen jinak než druhej, ale i jinak k různým protějškům....

...právě proto, že se měníme, to se předem nedá nalinkovat, i když by to bylo fajn.

u toho Tvého výčtu kompromisů a tolerancí vidím zásadní problém v tom, že by sis chtěl vyjasňovat něco, co vlastně ani nemůžeš znát dopředu. Jak jsi správně podotkl, priority se v průběhu života mění, někdy docela zásadně.

Já považuji za nejdůležitější umění - a ochotu - OBOU partnerů "jít s tím druhým" - být vzájemně otevření vůči preferencím a změnám priorit toho druhého, nebát se jít do debaty a na druhé straně tu debatu neodmítat. Nedopustit, aby se ve mně nebo v tom druhém nashromáždilo a nastřádalo něco, o čem partner nebude vědět.

Já vlastně ty priority mám dané poměrně vágně, a ve většině věcí mám dost velký manévrovací prostor. Je tam pár věcí "přes které nejede vlak", ale není to nic takového, co by se vymykalo obecnému standardu (třeba vím, že kdyby na mě partner vztáhnul ruku, byl by konec). Myslím, že děláš trochu chybu, když se to snažíš kategorizovat a "zvědečtět", v tomhle je na místě spíš otevřenost a citlivost na pohyb

ani bych nemusel, ale většinou s tím přijde ten potějšek. Trochu to zestručním, ale smysl snad zůstane.

Chceš mi být věrný?
Ano.
A budeš?
Nevím.
Konec diskuse. Odchod její.
Nebo kratší varianta:

Chceš mi být věrný?
Ano.
Kdybych zjistila, že nejsi, opustila bych Tě okamžitě.
Konec diskuse. Odchod můj. Z toho nekouká tolerance ani kompromis, to je ultimátum.

Iris:

Chceš mi být věrný?
Ano.
Kdybych zjistila, že nejsi, opustila bych Tě okamžitě.
Konec diskuse. Odchod můj. Z toho nekouká tolerance ani kompromis, to je ultimátum.

je to urcite ultimatum? neni to jen jeji seznam priorit?

první scénář OK. Ale co zásadního máš proti té druhé variantě? Měla by Ti partnerka raději říct, že v tom případě jí selže pistole?

takže když to vyjde od tebe, je to seznam priorit, když od ženy, je to ultimátum? Nebo bys čekal jako jedinou možnou variantu jen její odpověď, že kvůli tobě a tvé osobnosti by ti odpustila všechny nevěry, a vůbec by jí to nevadilo, ba naopak? Copak ona nesmí říct, že pro ni je věrnost na prvním místě v prioritách? A nemyslím teď jen věrnost, tento příklad vyšel od tebe, myslím tím cokoliv, co by prostě odmítla zkousávat a rozcházet...

tak zvlásť... omylem jsem to odklepl...
reakce na to tvoje smutno z priorit chlapů:

Je dost pravděpodobný, že spousta chlapů chce taky provořadě to blaho těch dětí. A možná následující tvrzení může znít odvážně a tvrdě, ale taky právě proto můžou být dost často nevěrní(reakce na tu spoustu nevěr popsaných zde v příspěvcích a komentářích za poslední dobu). Protože jinak by jim hráblo a tatam by byla jejich hravost, velkorysost a pohoda...

Tím nechci říct, že to všichni takto rozhodují vědomě nebo že nejsou tací, kteří mají na prvním místě něco úplně jiného...

Ale nedá se to prostě generalizovat.
Většinou čteme vyjádření nešťastné a vysílené ženy, ale jaký je ten pohled z druhé strany, to se většinou nedozvíme...
Málokdy, ale opravdu málokdy, vzniká taková situace černobíle, tedy že jeden dělá ty špatné věci a ten druhý ty dobré.

Co když pohled z druhé strany je např.:
Už 2 roky je sex v našem manželství nic moc. Většinou nemá sama náladu a dělá to jen kvůli mě a to je k ničemu. Navíc už mě zdaleka tolik nepřitahuje a já ji určitě taky ne. Nejde s tím nic udělat, tady proste poručit nejde. Ale přece ji tímhle nebudu trápit? Co s utrápenou manželkou? Přece tu rodinu neopustím, máme 2 malé děti a mám je i ji moc rád...
Ale už je to takhle 2 roky a s kolegyní Gertrudou nám to tak jiskří. Snad mám taky nárok si život užít i v téhle oblasti a nestrádat...

Soudím, že tohle může být dost standardní model v malých obměnách se vyskytující ve většině manekstvích s nevěrou...

Já jsem tam ale žádné ultimátum přece nevyslovil.

Přijde mi, že v otevřené verzi, jak ji popisuje Petronila, by se první varianta měla přijmout jako vhodná a nerozcházet se a na druhou by nikdy nemělo dojít.

A souhlasím, že nemusí jít o nevěru, je to jen velmi výstižný příklad aktuálních společenských problémů a řekl bych největší třecí plocha svazků.

kdyby ta situace v prvním případě byla opačná, já bych na její "nevím" s velmi vysokou pravděpobností nereagoval svým odchodem tedy způsbením rozchodu, abychom si rozuměli. Myslím si, že záleží na okolnostech a to "nevím" je dost přesné vyjádření. Takže proti tomu nic.

Ty si pripad

teď tomu moc nerozumím, jak to myslíš. A to ultimátum z Tvé strany tam vidím taky.

Pokud jde o oba ty fiktivní rozhovory, tak IMHO mají vypovídací hodnotu jen v tom, kde přibližně mají dané osoby své preference, nevypovídají o tom, jak se v dané situaci SKUTEČNĚ zachovají.

Myslím, že většina otázek i odpovědí, které jsi nanesl, jsou zcela legitimní (i když já osobně bych otázku "budeš mi věrný" asi nikdy nepoložila - z více důvodů, z nichž jedním je ten, že se na ni nedá poctivě odpovědět, protože jak můžeme jeden či druhý vědět, co budeme dělat v budoucnu.).

Takže - "chceš mi být věrný" (taky bych ji nepoložila, ale budiž) beru tak, že se vlastně ptám na to, kde u partnera stojí věrnost v žebříčku priorit. Odpověď "ano" beru pro sebe jako jedinou přijatelnou. Odpověď "ne" by měla za následek můj odchod, ale s tím, že bych byla partnerovi (asi ne hned, ale až bych si to přebrala) vděčná za upřímnost, kterou by mi ušetřil pozdější zklamání.

"Kdybys mi byl nevěrný, odcházím" naproti tomu považuji za zcela legitimní vyjádření mých vlastních priorit (kde věrnost stojí dost vysoko), a pokud ji má partner přibližně stejně vysoko, nevidím důvod, proč by ho mělo partnera odradit.

jak popisuješ pohled "z druhé strany", nejsem v zásadě proti. Jsem už zkušená ženská a tyhle aspekty dlouhodobých vztahů znám a pozoruji.

Napadla mě Krakonošem popisovaná "nevinná, nedestruktivní" terapeutická a manželství nakonec utužující nevěra - nelíbí se mi to, mám-li být já ta podváděná, na druhou stranu uznávám důvody, které k ní vedou a nemusela bych o ní nakonec nikdy vědět, jako Krakonošova babička.A jak uvádějí dokonce vědecké studie - někteří chlapi mají dokonce geny nevěry a nic s tím neudělají.Přesto chtějí rodinu a děti.

Tak až tak daleko jsem došla od nekompromisního odmítání jakékoliv nevěry, ano, člověk se životem učí a utváří. No ale i když už se nevěra vymkne, člověk - tedy většinou hravý muž se zamiluje a musí odfrčet, proč zapomíná na děti, proč je odvrhuje? Jen tohle nechápu.
Můj to tedy zatím takhle nedělá, ale od spousty ženských, nejen zde, ale i privátně se dozvídám, že to tak chodí, skutečně natvrdo a hnusně.

Jako by se ta děcka provinila tím, že jejich máma je okoukaná, nemá chuť na sex a s Gertrudou to jiskří. A také privátně poslouchám příběhy o tom, jak se pánům nezřídka po nějaké době rozsvítí v hlavě a vysloveně škemrají o přízeň těchto už dospělých lidí. A mnohdy neúspěšně, což je tedy hořké. I když člověk je tak trochu rád za ty boží mlýny, ale nemůže být rád za definitivně rozbité rodinné a lidské vazby. Je to přeci smutné.

Není to u všech stejné, to je jasné. Když se podívám na nejkřiklavější příklad - zrovna u Paroubků a Topolánků se průběh myslím celkem liší. Ale nechci to posouvat do takových výšin To je asi tím, že melu z posledního, víka se mi klíží, zatím dobrou dexxi

No ale i když už se nevěra vymkne, člověk - tedy většinou hravý muž se zamiluje a musí odfrčet, proč zapomíná na děti, proč je odvrhuje? Jen tohle nechápu.

Tak to nechapu taky.

Na druhou stranu proti skupině takových muzů stojí nemalá skupipna žen, které nemají tak osvícenský pohled na věc, jak jsi uvedla v tomto příspěvku - a často se jedná i o jiné věci než nevěru - a nekompromisně vztah ukončují. A vysoudí si spoustu majetku - na část z něj jistě mají nárok (podíleli se nemalou měrou na společném soužití), ale často to dopadá tak, že vysoudí spoustu navíc a ještě minimum času otce pro dítě, přičemž na něj chtějí co nejvyší alimenty. To zase nechápu já.

A k tomu jsou navíc případy, kdy se zblázní žena a uteče - v takovém případě však vždy s dětmi. To taky nechápu.

Mělo by se to brát tak nějak konzistentně.
Buď tedy ať je dítě pevně spjaté s matkou a otec je také vázán - ale volněji a práva a povinnosti mají rozdílné nebo ať je spjatý s oběma pevně a oba mají stejná práva a povinnosti.
Jelikož druhá varianta u nás jaksi nefunguje(střídavá péče jistě není precedens - zatím), měla by fungovat se vším všudy ta první.

Já se tak nějak intuitivně přikláním k první variantě, přece jen mám pocit, že vazba na matku a především matky je silnější. S těmito riziky se ale po otci nemůže chtít stejný přístup, to ať se na mě nikdo nezlobí. Ještě tak v době první republiky, kdy měl jakžtakž zajištěno společenským pohledem na status manželství a nemanželství, že mu rodina vydrží a s jeho přínosem nebude manipulováno, tam to chápu. (zase byla ale hodně umělá manelství)

dobrou noc

P.S.
Ze svého okolí vidím, že muži mají příležtostný mimovztahový sex poměrně často a nijak to neohrožuje jejich citový přínos (ani jiný pochopitelně, citový je v takovém případě nejvíce v ohrožení) do vztahu.
Naopak ženy v takovém případě většinou rozpoltí svůj cit a mají s tím mnohem větší problémy.
Ale je to jen zkušenost z mého okolí, byť zřejmě nemalého. I ženy samotné jsou takového tvrzení leckdy zastánci. Tím se ovšem nijak nemění pohled na mužskou nevěru, pokud jsou osobně zainteresované ;-)

s tvým příspěvkem se ztotožňuji, až na to ultimátum ;-).
Pokud někoho uspokojí dobrá víra partnera být věrný a psychicky unáší jeho odpověď "Nevím" na otázku zda tedy bude věrný, pak nejsme řekl bych v žádném rozporu.

OK, ale myslím, že trochu ve při jsme. Tys řekl, že bys odešel, pokud by Ti partnerka řekla, že tě v případě Tvé (hypotetické) nevěry opustí. Proč?

Ptám se proto, že to (odejít v případě, že je mi partner nevěrný) považuji za naprosto přirozenou reakci.

je dost možný, že neodešel, to můžeme ponechat stranou, rozhovory byly umělé, jak oba chápeme.
Ale chtěl jsem tím vyjádřit to, že pokud je partnerka o takových věcech přesvědčená, tj. nedokáže si představit situaci, za které by se zachovala jinak, pak má dosti kategorické soudy a hledat u ní kompromisy nebude snadné.

Kdyby řekla "nevím dopředu, jak bych se zachovala."
Nebo "dokážu si představit okolnosti, za kterých bych to ustála, ale jsou neběžné", tak to považuju za mnohem lepší a méně extrémní přístup.

dovedete si představit jak takový zamilovaný muž říká své jiskřící milence:" Pusinko teď nemůžu, kluk má teplotu as je nějakej osypanej, tak s ním jedu na pohotovost.", Zítra dorazím pozdějc - nemůžeme na tu večeři - jsou třídní schůzky", "Hele vydrž, teď nemám, musel jsou koupit klukovi kvádro a boty do tanečních","Večer příjdu pozdějc, musím se s holkou učit goniometrické funkce, vona je po mý starý a ta z matiky propadala." "V neděli - ježiš, to nemůžu, slíbil jsem dětem, že s nima půjdu do zoologický - ale jestli chceš, pojď s náma!", "Hele pusinko, nevíš, jak se dělá kávová šlehačka? Děti milujou rakvičky s kávovou šlehačkou - rakvičky jsem koupil, ale s tou šlehačkou si nevim rady a ony by měly takovou radost, kdybych jim je přines." a tak dále a tak podobně,. Máma tohle dělá naprosto běžně a plynule, takže jí "známosti" moc dlouho nevydržej.Chlapi totiž nemají rádi, když věnujete pozornost někomu jinému než jim.No a s milenkama je to podobné, ona chce muže pro sebe a ne spolupracovat na výchově cizích dětí. Což mu dá nepokryt ě najevo a chlap - protože myslí pytlíkem.....

se dělá tak, že do studené tekuté šlehačky dáte ztužovač a trochu instantní kávy a vyšleháte, čokoládová tak, že do tekuté šlehačky dáte granko,

už jsem na ní upozorňovala u jiného článku. Dala bych jí jako povinnou literaturu pro všechny ženy, protože 90% z nás (možná i víc) je vychovávaných v "hodné holky" a možná pár procent se životními držkopády dostane až k "potvoře". Aleno puntíkovaná, Tvoje příspěvky bych tesala do zlata - byť se nestotožním s některými "drobnostmi", tak v základu je to přesně ten "zdravý přístup" k mužům, který žena potřebuje. Ale přesně jak píše Dexx - asi máme radši ty růžové brýle a promítáme si do mužů neuvěřitelně romantické fantazie o naší společné budoucnosti, než abychom se na ně podívaly realisticky a podle tohoto nepřikrášlena se řídily

s příspěvkem od Saffron,...moc hezké
Byla to těžká debata a byla jsem schopna si ji jen až dnes přečíst. Každý názor v ní vyslovený má v sobě pravdu. A po přečtení jsem zjistila, že už tyhle situace a nevěry a říkání pravd a lží...že se mi to už vlastně v partnerství nechce řešit. Nechci už řešit a hlídat se zda jsem hodná holka a nebo potvora. Já chci ve vztahu jednoduchost a lehkost, žádné podezírání, podvádění, špehování, pláč a smutek. A singl život tohle vše řeší. Strašně mne vysílila jen tahle debata a byla velmi trefná a dobrá v tom, že mi potvrdila mé přesvědčení, mít přítele ne telefon a doma, být sama. Děkuji Vám za tohle povídání. Jdu dobrým směrem, Eny

knihu jsem četla, něco bylo poučné, s něčím nesouhlasím. Ale jak - řekněte mi jak - se můžete změnit? Chci říct, když vám na chlapovi až tak moc nesejde, lze to aplikovat. Ve chvíli kdy se zamiluju prostě potvora být nedokážu. I když si pokaždé slibuju, že budu

Add dexx: přestaň pitvat a začni žít, tohle nikam nevede. Proč? No hlavně proto, že jak tu už bylo řečeno, priority se stejně během života mění (ve dvaceti bych pro jakoukoliv nevěru partnera opustila, dnes by záleželo na tom, oč přesně by šlo) plus to, co jsem ochotna tolerovat jednomu, nemusím být ochotna tolerovat druhému. Seznamy jsou na houby!

já si naopak myslím, že je na jednu stranu nezbytné dělat kompromisy v běžných životních situacích, na druhou stranu ale existuje pár zásadních věcí, ve kterých to vůbec není dobré. A myslím, že je naprosto fér dát partnerovi najevo, které věci za tak zásadní považuji.

Souhlasím s Tebou, že ty rozhovory jsou umělé, já jsem nikdy žádný takový nevedla a považovala bych ho za absurdní, stejně tak jako považuji za absurdní sliby věrnosti na celý život. V normálním životě si myslím, že jsem schopná kompromisů velmi dobře, ale nevěru bych s největší pravděpodobností schopná překousnout nebyla a vím to o sobě. Samozřejmě to nemohu vědět s jistotou, ale myslím, že to mohu dost důvodně předpokládat. Myslíš, že by nebylo fér, aby toto partner věděl? Tj. něco ve stylu - samozřejmě neovlivním, jestli mi budeš nevěrný nebo ne, ale pokud ano a dovím se to, velmi pravděpodobně bych s tebou už nemohla být.

když já mám pocit, že mluvíte o "hodných holkách" a "potvorách", ale ve skutečnosti "hodnou holkou" myslíte "trubku, která na sobě nechá dříví štípat" a potvorou normální ženskou, která naprosto přirozeně myslí TAKÉ (to znamená NEJEN) na sebe.

ke komentáři v 05:13: Třeba já to tak mám. Až na drobnou modifikaci "Nemohla by ses s klukem naučit tu chemii? Von je po mně..." A místo šlehačky tam byly myslím fritátový nudle. Děti jsou pochopitelně v péči matky, jak jinak.

Kamilo, ta knížka popisuje celkem extrém a sama autorka někde tvrdí, že se tak stačí chovat asi 1 % celkového času. Mně přijde, že je fakt základem myšlenka, že chlap je sice skvělý, úžasný a miluji ho, ale když se rozejdem, tak to přežiju. A že násilné přizpůsobování (nemyslím tím, že si nikdy nevyjdem vstříc, spíš požadavky na "změnu povahy a základního nastavení") je na houby. Pokud jsem bruneta, nikdy nebudu blondýna - maximálně tak odbarvená bruneta.

Petronilo, ano, ta Tvoje definice je přesnější, akorát je to dlouhé na psaní nebo vyslovování

že pro mámu jsou její děti vším a žádnej chlap na světě je nemůže nahradit. Pro chlapa jsou jeho děti na úrovni hodnot, kterou má jeho manželka. Je-li ona minulostí, jsou i ony. Navíc on zatraceně dobře ví, že se ona máma vždycky postará i kdyby ji to mělo zabít.Co jsem udělala zkušenost, muž se intenzivně věnuje svým "bývalým" dětem jedině tehdy, chce-li nějak poškodit svou bývalou ženu /např. je-li ve hře návrh na zvýšení výživného/ - jinak hodí děti na krk babičce, popř. nové milence/manželce.

ne každý :-)

koukám, že naše zkušenosti se dost výrazně liší a s generalizací bych i na Tvém místě dost váhala. Máma Honzíka Rokose byla taky máma - a postarala se fakt nejlíp, jak mohla. Pak ještě existuje dost široká škála od mám, co mají děti v domovech a 1 x za rok jim pošlou koresponďák až po mámy, které zajistí, aby děti byly umyté a najedené - co by chtěl kdo víc, že?
Ale chápu, že je jednodušší černobílý svět. Člověk má pak fajn pocit, že dokonale ví, jak všechno funguje. Proč já si jen nemyslím, že každá ženská vytlačí s placentou i mozek, když znám tolik případů...

- ne o psychopatkách a lemrách

[cite]
Jak udělat svému muži radost??? : alena puntíkovaná
No tak to ani omylem!!! ON MUSÍ DĚLAT RADOST MNĚ!!!!!!
[/cite]

Tohle mám brát s rezervou nebo ne? Jestli ne, tak to snad ani nejde rozdejchat...
To mi připomíná Alenu Vránovou z jedné nejmenované pohádky...

1) Když něco musím z něčí umíněnosti, velmi pravděpodobně to dělat nebudu.
2) K čemu ta ženská tomu chlapovi je, když ne k dělání radosti?

Když jsem chvíli sám, bez vztahu, tak přece všechno zvládám. Uklidit, obstarat si jídlo vyprat... bavím se ve společnosti, mám spoustu svých zájmů, které si stíhám...

Ale doma je smutno a chybí tam prvek citu, jemnosti a něžnosti. A to je ten největší přínos, který dodá žena.

(jen pro rýpaly: je samozřejmě jasný, že přínos musí být vzájemný a ne jednostranný. Taky pevně věřím, že přínosem můžu být - zase v oblastech, které schází ženě, když je sama)

i s citem a něžností se musí šetřit, jinak to chlap začně považovat za normální a začne se nudit a vzrůšo bude hledat jinde.Jasně že přínos musí být oboustranný...oboustranný znamená oboustranný...takže se musí snažit taky on!

Pro chlapa jsou jeho děti na úrovni hodnot, kterou má jeho manželka. Je-li ona minulostí, jsou i ony.

Tohle je konečně odpověď na moji otázku, ne že by mě to rozveselilo, ale přesně "vo tom to je".
Už se nebudu ničemu divit.
Ahoj a díky

že citovej mrzák, kterej citem šetří a na chlapa používá povely a metody vodkoukaný z výcviku psů, k sobě přitahuje zase jenom citový mrzáky, pro který jsou

děti na úrovni hodnot... (viz vejš)

.

nedivím se ti...momentálně mám podobné pocity...třeba časem názor změním,třeba ne,ale chápu,o čem mluvíš...

klidně budu dělat radost, ale nebudu vařit, prát, uklízet, starat se o děti, lítat po ouřadech, starat se, zařizovat různé věci....pak jo, sexy prádélko si koupím sama - samosebou, že za jeho prachy. /takhle to přece dělají milenky/ ... A HLAVNĚ!!!! živit rodinu!!! Dneska totiž žádnej chlap rodinu neuživí,. Dále chlap je pokud vím dospělej a svéprávnej a měl by se dokázat postarat jak o sebe, tak i o svou rodinu - a já rozhodně nemíním být milující lednička...sami vidíte jak bych dopadla. Svého muže mám velmi ráda, když byl nemocnej, postarala jsem se o něj a vycházím s ním výborně, ale nemíním se nechat citýrovat a nechávat na sobě štípat dříví. Chci rovnoprávný vztah - já pán, ty pán. Jinak děti na stejné úrovni - co se citů týče, tak to je specialita chlapů - jinak by ty děti nemohli tak snadno opouštět. Takže nhevím, kdfo je tu citový mrzák..no a s těmi povely ...sám jsi názorně předvedl, že jsou věci, které nikdy nepochopíš, prostě chlapi jsou v tomhle méněcenný a často není čas něco sáhodlouze vysvětlovat, když stejně víte, že vás dotyčný neposlouchá, nebo vůbec nechápe o čem je řeč.Jinak já jsem byla jak na své mže, tak na své psy vždycky strašně hodná. Ovšem ten první mi dal takovou školu, že už jsem nikdy nechtěla nic takovýho zažít.

Krakonoše. Kterej sám má máslo na hlavě.

ale Ivčo, taky si říkám, nikdy neříkej nikdy, ale čím dál více mi nervy s mužem doma nechybí. Za ten klid to asi fakt nikdy nevyměním.
Alenko, po Tvých zkušenostech Ti k Tvému chování k manželovi říkám, JO, skvělé, kdo se chce mít ve vztahu fajn, musí být o krok vpředu a nic neodpouštět a hlídat si všechno. Dobře děláš a jsi tak přímá a otevřená osůbka, že neber Krakonoše vážně, on se asi vyděsil, že by mohl být v kůži Tvého muže. Každému z nás se líbí něco jiného a každý potřebujeme něco jiného.

můj muž se přece nemá špatně. Akorát se od něj nenechávám honit a buzerovat,. Kdyby se mu život se mnou nelíbil, můřže kdykoli odejít - má kAm /barák v Kraluopech/, ale život se mnou mu viditelně vyhovuje - tak proč na tom něco měnit. Já rozhodně nejsem žádná satorie a myslím, že je se mnou legrace.Co je špatného na tom, jednat s chlapem jako rovný s rovným.

jen jak to tak pěkně všechno otevřeně, barvitě, popisuješ tak to chlapy děsí, chi...ale mně se to moc líbí, já to nezvládla. A nechce se mi to už zkoušet...

přesně tak, já Ti rozumím, máš takový styl vyjadřování a je to zábavné, já to vůbec neberu doslova. Máš prostě odvahu pěkně popsat příhodu s hadicí od vysavače, naférovku, myslím, že to semo tamo i trošičku přibarvíš, což já odhalím a bavím se tím. Ale někdo to bere vážně a doslova.
Napíšeš pravdu, zatímco my některé se bojíme napsat, jak jsme se také už někdy dokázaly třeskutě naprdnout a vrhat. Ne pohledy..Jen si to sdělujeme mezi sebou - a je to síla, ukrutná kruťárna
Nemám Tě za satorii, mám Tě za životem prošlou ženskou se spisovatelským střevem a schopností ironizovat a používat nadsázku i sarkasmus - a některé reakce mě tu překvapují.
Ale každý máme svůj náhled a tak je možné, že se neshodneme.Pak dochází k přestřelkám, které mě tu mrzí.
Ahoj,I.

taky mne pár rekcí překvapilo, ale když jsem se po čase k těmto reakcím vrátila, dovedla jsem to pochopit. Tak reagují lidé tvrdší nátury a mají vztahy vyrovnané, ať už první, či třetí. My, kterým se to nepovedlo reagujeme jinak. Někdo má odvahu o tom psaát, někdo ne.

Chci rovnoprávný vztah - já pán, ty pán.

A následuje:

prostě chlapi jsou v tomhle méněcenný

Jakpak se asi dělá rovnoprávnej vztah s méněcenným? To je asi něco jako kulatá krychle, žejo . Jejdanánku, já znám chlapů, co uživěj rodinu. Problém je jinde: Kdejaká nanynka chce živitele rodiny, kterej ale bude sedět doma u jejího lože a bude jí několik hodin denně naslouchat, protože takle to přece psali v Katce a tak to muší bejt správně. Jenže takhle dokážou vydělávat prachy jedině gauneři a to většinou nebejvaj zrovna rodinný a naslouchací typy, víme? Koukal jsem ráno na svou hlavu a hledal máslo, nenašel, bylo v lednici. Tak nevim, cos tím myslela.

Eny, neboj, já se nevyděsil, že bych mohl bejt v kůži Alenčinýho muže. Po mejch zkušenostech už se mi fakt nemůže stát, že bych si vzal někoho, kdo má vztah ke druhýmu pohlaví takhle zmrzačebej a pokřivenej, jako ona. Protože narozdíl vod ní, já dovopravdy chci rovnoprávnej vztah a taky ho žiju. Zaplaťpámbu za ty dary!

perfektních vztazích....to je moc dobře.

štěstí, že i po těch nemilých zkušenostech, které oba máte, tys uvěřil, že vztah dvou jedinců může být rovnoprávný, přímý, otevřený a příjemný i bez drezúry, bez výměnného obchodu, bez neustálé ostražitosti, a tak jsi mohl potkat stejně naladěný protějšek k životu. A Alča měla štěstí, že i když neuvěřila ve výše napsané, našla protějšek shovívavý, tolerantní a v klidu snášející tyhle jakože feministické výkřiky, protože ví, co má Alča za sebou a jiná už zkrátka nebude:-) A když si Alena povídá s kámoškami o tom, jací jsou ti chlapi hajzli, tak si jen myslí své.

taky by mě zajímalo, cos myslela máslem u Krakonoše. Protože co já vim, tak je jeden z mála /lidí, ne jen chlapů/, kterej na hlavě žádný máslo nemá. A jesli napíšeš, že je to tim, že nám to vlastně neřek, tak už se nebudu ptát nikdy na nic

já myslím, že problém je v tom, že těmihle misandrickými (nebo jak se to vlastně píše) postoji kompenzujete něco, co už bylo špatně od samého začátku - pokusím se to popsat, a pokud budu totálně mimo, tak mě netlučte.

Myslím tím přesvědčení, že žena má být tím, kdo se "obětuje", tím, kdo tmelí vztah, tím, kdo maká za dva, tím, kdo musí ve vztahu víc zapřít sama sebe, obětovat vlastní ambice, pocity, "přikrývat zástěrou", nechat si všechno nebo skoro všechno líbit... Myslím, že to je dost typické pro generaci našich rodičů (netvrdím, že pro všechny). A pokud tohle nevyjde, jako že to vyjít nemůže, protože jsme taky jen lidi a andělská křídla nám nerostou, tak se to otočí tak, jak je toho zářným příkladem Alenka - chlapi jsou hajzli a člověk musí myslet především na sebe.

Jenže já si myslím, že chyba je právě v tom počátečním nastavení. Že člověk musí od začátku myslet na sebe (což by spousta dam té rodičovské generace na začátku vztahu pravděpodobně považovala za nezdravé sobectví). A nedělat ani v zamilovanosti nic, co bych nechtěla udělat normálně. Protože si myslím (a jestli se pletu, přítomní pánové mě jistě opraví), že tak sebezničující oběti, o kterých tady řada z vás píše, většina chlapů, kteří nejsou psychopati, vůbec nevyžaduje, nestojí o ně a hlavně není připravena ani ochootna platit cenu, která se od nich za ty nevyžádané oběti očekává. A já jsem v tomhle na jejich straně.

Tak, a teď mě můžete sestřelit v oblacích dýmu