Občas si říkám, když mluvím s vyčerpanými lidmi, co mají seniory ve své rodinné péči, kam se nám poděl rozum a lidskost? Povím vám příběh. Mám kamarádku, je to rozumná, pracovitá, šikovná holka a má i manžela podobných kvalit, příjmy mají spíše trochu podprůměrné.  Před 8 lety se i v jejich rodině muselo začít uvažovat o tom, jak dopřát stárnoucím rodičům důstojné dožití na tomto světě.

     Oni sami žili v domku se starou tetou, od které domek koupili s tím, že se o ni ve stáří postarají. A v průběhu let postupně přistavěli část domu pro kamarádčiny rodiče, jedna jejich vdaná dcera si udělala byt v podkroví stejného domku a již ovdovělou tchýni si přistěhovali do stejné vsi, pár chalup vedle. A starali se, jak to jen šlo, v určitých obdobích na nich byla dokonce péče o čtyři seniory. Tedy záležitost nesmírně náročná a to nejenom po pracovní a organizační stránce (mne kolikrát napadlo, že to by byl námět na časosběrný snímek paní Třeštíkové). 

      Kamarádka proto před šesti lety musela přestat chodit do své práce, protože zdravotní situace seniorů to již neumožňovala, tak si vlastně „založila" takový vlastní mini domov důchodců. Když ti se stali nemohoucími, tak si zažádali o nějaký ten příspěvek. Protože skutečně to byl nepředstavitelný zápřah. Byli a jsou zvyklí i na různé extrémy, třeba, když revizní pan doktor požadoval osobně spatřit dědečka, zcela ležícího a dezorientovaného s Alzheimerem, tak tedy jeli 30 km ve dvou autech, aby do ordinace statného ale nemohoucího dědečka ve 3 chlapech vynesli....

     Dneska zbyla již jen 86 letá maminka kamarádky. Paní, která vychovala čtyři děti, celý život dřela v živočišné výrobě, přežila i totální nasazení a nikdy si nestěžovala, měla život ráda a donedávna s ní byla i občas velká legrace. A to i přesto, že asi před půl rokem prodělala třetí mrtvičku. Ale si představte, že jim přišlo 30. 12. 08 úřední oznámení, "že babička je schopná zcela samostatného života a s účinností od 1.1.09 naprosto nepotřebuje péči druhého člověka, tudíž že jí odebírají všechny příspěvky, kromě důchodu."

     S dokumentací se mohli seznámit ve lhůtě 5 dnů, leč tam se, když se dostavili pochopitelně bez babičky, dozvěděli, že nejsou vůbec účastníky řízení a navrch jim byla důrazně poskytnuta „odborná rada", aby se rozhodně neodvolávali, že je to zbytečné a neprůstřelné a navíc se v tom případě dostanou do patové situace, protože řízení trvá i rok a do té doby nemohou požádat o nové přezkoumání stavu.

     Kamarádka proto zašla na úřad práce, kam se přihlásila, aby jí bylo placeno aspoň zdravotní a sociální pojištění (za 1. 1. bude mít ale zřejmě dluh), protože maminku samotnou nemůže a ani nechce vůbec nechat. Viděli jsme zprávu ošetřující lékařky,  ta byla perfektní, nebyl vůbec žádný důvod k tomuto kroku. Všichni domácí zúčastnění si proto připadali jako největší asociálové a vyžírky státu.  Žádné „metály za zásluhy" rozhodně nikdy nečekali, ale toto?