|
 Ahoj všichni, vidím, že nejvíce problemů mezi námi tvoří partnerské/manželské vztahy a jejich Achillova pata - nevěry. Mám pocit, že současný standard společnosti je mít rodinu a v průběhu života si sem tam švihnout nějakého milence/milenku, protože jeden/jedna (stále stejně 100krát jinak) v sexu během našeho dlouhého života prostě nestačí.
Zároveň je trend to tutlat, neboť protějšek (ve své touze někoho vlastnit) neunese skutečnost, že není TEN JEDINÝ a nestačí mu, že je TEN NEJDůLEŽITĚJŠÍ. A dost často se pak kvůli pár minutám/hodinám čistého času bourají letitá manželství... a to i s dětmi. Tímto směrem se společnost vyvinula za posledních pár generací, takže model nejspíš ještě není "ustálený", stále jsme v tomhle ohledu poměrně "mladá a nevyvinutá" společnost. Proč, když jeden z partnerů nemá potřebu si užívat s jinými, vyžaduje toto omezení i po partnerovi? Kdo v nás Vybudoval pocit, že je to špatně? Bojíme se, že ten „nový" bude pro partnera lepší a proto ho ztratíme? Myslíte, že je správné umělé držení vztahu různými omezeními? Copak to neumíme jinak? Proč nevěru tolerujeme sousedovi/sousedce a manželovi/manželce ne? Ten čas stejně investoval jinam a ne do nás; většinou ani nevíme, kde je a často se to nedozvíme (a vědět to nepotřebujeme). Mj., vím, že v tomhle ohledu bych asi také nedokázal být plně tolerantní, když bych byl nucen zaujmout stanovisko, ale pracuji na sobě :-) Ale věřím, že právě tolerance a minimální omezování osobní svobody partnera může vést ke spokojenějšímu soužití. Protože: s kým zůstanete radši? S tím, co si nevynucuje žádná omezení nebo s tím, co omezuje? Nebo s tím, co když si na vás udělá čas, tak ne pod tlakem, ale proto, že prostě chce? Přece když víte, že partner má absolutní volnost a přesto je s vámi: to je přece to nejkrásnější, ne?
Proč nám není jedno, zda je v práci na squashi, či někde šou*tá? Ohledně námitek typu „obavy z nemoci" apod. si myslím, že jsou stejně irelevantní, protože nad nimi většina společnosti mává rukou. A když jsme u toho - proč, když si dva lidi chtejí užít, musí nejdříve muž zvát ženu na večeři a ve chvíli, když řekne na rovinu, o co mu jde - se dočká odmítnutí, i když často by si oslovená žena dala říci? Proč není normální to říct na rovinu?
Není na čase si tohle vyjasnit a tím zvýšit vlastní sebevědomí, a tím vyrovnanost a tím přitažlivost? A změnou každého z nás změnit celkovou vyrovnanost společnosti? Proč pořád nemáme sílu to změnit a nastavit to jinak? Zajímá mě názor vás všech na ona vyslovená "PROČ". david
|
