Když jsem včera ve zprávách sledovala šot o paní, které sdělili mylnou diagnózu, dokonce ji i na smrtelnou nemoc „léčili", vzpomněla jsem si na několik svých podobných zážitků, které člověku seberou pár let života. A vůbec jsem se nedivila, že se jí nikdo ani trochu neomluvil. To je u nás asi už „normálka". I když - mělo by se s tím něco dělat...

     Jako „samostaratelka a samoživitelka" jsem měla po manželově smrti dost frmol. Jednou jsem si zase něco uhnala, tenkrát se z toho nakonec vyklubal dost ošklivý zánět pohrudnic. Začalo to obyčejným kašlem, ovšem byl luxusní, téměř jsem otřásala panelákem... Ale to mě zas až tak moc nebralo, jako spíš to, že mě opravdu fest bolelo v podbřišku. Když už jsem bolestí sotva lezla, dohrabala jsem se na pohotovost (byla tady kousíček od nás). Zimní sobota odpoledne, děti spaly, tak jsem si tam odskočila. Snad mi něco dají...

     Pan doktor mě však po prohlídce vyděsil hned několika možnými případnými diagnózami; žádnou však nemohl potvrdit, nebyl z oboru, ale jedna byla hnusnější než druhá. Protržené mimoděložní těhotenství byla tak ta nejmenší a nejbanálnější ... A že ať se ani nepohnu, že už volal sanitku.

     Pochopitelně, že jsem z fleku podepsala reverz, slíbila, že půjdu opatrně a okamžitě se vrátím. Jen to, že mám doma dvě opuštěná spící mrňata mi pomohlo ho ukecat. Nebudila jsem je, ale zazvonila na sousedku, uprosila ji, ať u nich počká, že určitě brzo budu zase zpátky doma a kdyby něco, ať volá mou mámu. Ale jen v nejhorším případě (maminka byla po mrtvici, takže taky nic moc...). Nikoho jinýho jsem k dispozici neměla.

     Po příjezdu do Krče mne prohlédl gynekolog, ucedil několik nevybíravých slov na kolegu, který ho zdržuje takovou banalitou a když si během doby vyslechl i můj výkvětový kašel, tak jen „na odletu" z ordinace ucedil, že mám všechno otřesený kašlem, ať padám domů, do postele... A už jsem byla zase venku, před nemocnicí. Mezitím se docela fest smrklo, nikde ani živáčka, já v kapse ani korunu (v tom zmatku jsem si nevzala ani kapesník).  Mj. metro tehdy ještě neexistovalo, k nám jezdil občas kodrcavý autobus. Mobily jakbysmet nebyly.

     Nakonec jsem se dostala asi po dvou hodinách domů stopem, když jsem kus cesty na naše jihoměstské Panel City odšlapala po svých...