V letadlech už taky necestují muži a ženy. Naposled už nás obrazovka při bezpečnostním školení oslovovala jen jako drahé pasažéry.

Pokrok nezastavíš, všechno tradiční musí pryč. Rudozelení khmérové makají ne plne pecky.

"Vymknuta z kloubů, doba šílí."

Na taneční mám hezké vzpomínky. Byla to hezká doba, kdy se o mě kluci prali :-). Tancování mi totiž šlo, protože jsem měla doma "nalejvárnu". (V té době už moje starší sestra tancovala závodně).

Ale k dnešní době a osobám, co se necítí být tím, čím se dle pohlavních znaků narodily : Práce a povinnosti jim chybí !
Ti, co vypadají jako muži, by potřebovali aspoň na pár měsíců vojenský výcvik, aby si uvědomili, že nejsou pupek světa. Navíc by se jim to mohlo do budoucna hodit.
A těm, co vypadají jako ženy, bych doporučila povinnou praxi v Hospicu, nebo nějakém zařízení sociálních služeb. To aby věděly/i, o čem je život/smrt.

Mám pocit, že čím je člověk normálnější, tím víc se musí klanět různým menšinám u úchylkam. Tim padem se kazdy blb snaží být nenormální, aby z toho poblbleho systému vytřískal maximum výhod pro sebe na úkor normálních.

Do tanečních jsem chodil v Praze na Střelecký ostrov. Učitel tance byl Dr. Chrastil se svou půvabnou ženou. Prošel jsem základním i pokročilým kurzem. Odkud vedla cesta na Václavák do Koruny na koktejl. Těch druhů tanců bylo hodně. Snad 15 a více. Rád bych se mýlil ale věřím že až na pár vesnických děvčat a kluků dnes mládež neumí valčík, polku, tango, foxtrot aj. Jiná doba jiný mrav. Znal jsem se dobře se třemi diskžokeji. Pošta, Zelinger a Blohoň.  Měli soudruhy nařízeno že smí hrát pouze 40% zahraničních skladeb. Ale již tenkrát se měnil způsob zábavy. Lidová zábava zůstala jen na vesnici. Co se týče těch jimž to příroda zamotala,  znal jen 2-3. Nyní jsou snad klonování. 
https://youtu.be/qE3p3LYugQY Jedna z oblíbených.

To už je let co jsem chodila do tanečních na Smíchov k p. Chrastilovi. My v krásných šatičkách a chlaci v oblecích, který měli poprvé na sobě a bylo vidět, že jsou lehce nervozní. A což teprve chlapci co se přihlásili sem k nám. Protože! Představte si to naše holčičí překvapení, když jsme se všechny nahrnuly do jedné poloviny sálu a rozhlédly se...na druhé polovině sálu na židličkách podél zdi seděli dva - opravdu dva hošíci. Jestli my byly překvapeny, tak oni vyděšeni. Ale po 10 minutách dveřmi nastoupila jednotka z vojenského gymnázia v pěkněm dvojstupu a problém s nedostatkem tanečníků se vyřešil. Maminkám sedícím na balkonu se to moc nelíbilo, ale stálý přísun chlapců, kteří utíkají z kasáren za holkama byl super i pro nás

Taneční jsem si užil ve dvou cyklech. Nejdřív coby žák (stejně jsem se nenaučil nic). A pak, asi po deseti letech, už dlouhou, předlouhou dobu jako muzikant. Prvně v Obecňáku u mistra Broučka staršího, pak u Poula, taky v Metru u Kleinbergové, to byly tehdá skutečný legendy. Pak byla spousta dalších mladejch mistrů, celkem neznámejch, jen občas, při záskoku v Dopravním podniku, Brouček mladší.
Co jsme jako muzikanti úplně nenáviděli, byla čača. Děti ovšem při každý prodloužený i plesech chodily a žebraly o čaču. Proč, to nevim; blbej rytmus, celkem i blbý melodie a o tanci by se dalo s úspěchem pochybovat. Srandovní taky byli hošíci asistenti, tzv. asáci, dost z nich převážně velmi podezřelý orientace, v šatně si vzájemně obdivující slipečky. Další sorta byli zapařenci, kterejm by se mimo taneční sál každá holka vyhnula obloukem. Takhle si aspoň šáhli.
Já sám jsem se nikdy nenaučil ani ten blbej valčík. Možná proto, že jsem tanec nikdy k ničemu nepotřeboval a vlastně ani k němu neměl příležitost, protože při vesnickejch tancovačkách i pražskejch plesech jsem vždycky seděl nebo stál na pódiu.
Ale něco trvalýho mi z tý mý 40ti letý muzikantský éry dodneška přecijen zbylo: tinnitus.

Josef : Muzikanti to měli vůbec těžký. Jejich děvčata v sále vytáčeli cizí kluci, a oni se na to museli z pódia dívat. Taky jsem chodila na čaje a vesnické zábavy, jako "Muzikantská Liduška".
Pamatuju, jak se ke mně (dle názoru mého tehdejšího partnera) jeden tanečník přehnaně tisknul, a jak můj "tehdejší muzikant" praštil baskytarou a s dotyčným se poprali.
Jó, vesnické zábavy měly říz ! Kam se hrabou taneční !

Generace mých synů viděla nezbytnost tanečních jinak. Nejstarší syn chodil i do pokračovaček. Když jsem se ho jako 15ti letého zeptala, jestli chce do chodit tanečních, tak zajásal, a slovy "Konečně budu moct beztrestně otlapkávat holky", se sám přihlásil.
Dvojčata to viděla jinak : Vyhandlovali sumu potřebnou na taneční, raději na řidičák.

Za mě byly taneční čímsi "dobrovolně povinným", tedy samozřejmě ač nepovinné, všichni kolem předpokládali, že chodit budu. Z intru tedy chodil celý ročník, holky i kluci, a tenkrát se člověk fakt nechtěl stavět do role asociála, který nejde s davem. V městě byla naše zemědělka, gympl, zdrávka a naštěstí také velký zemědělský učňák, takže kurzy byly víceméně naplněné správným poměrem tanečníků a tanečnic.
Máma mi šaty neušila, ale využila své mnohé známé a šaty pro mne kdesi vypůjčila. S holkama z intru jsme si vzájemně nakulmovali vlasy (mě to vydrželo sotva jeden tanec), a pak jsme kolektivně vyrazily k sálu. U šatny nastalo nejen odložení přebytečného oděvu (kabáty, svetry), ale také přezutí z kozaček do tanečních bot. Pánové si odložili pouze svrchníky a začali se houfovat v jedné části sálu, my holky v druhé. Na povel: "pánové, zadejte se", následoval sprint chlapců k naší dívčí řadě. Dívek bylo dostatek, ale chápu, že si chlapci vyhlédli svou kořist a o tu je potřeba zabojovat. My holky jsme svou roli kořisti respektovaly, ač být to na nás, zvolíme si jiného tanečníka. První večery to byly jakési pětiminutové seznamky, později už vytvářely stálé dvojice, které ale taneční mistr pravidelně narušovat pokyny - a teď si vyměňte partnerku!
Kurs jsme nedokončili. Bohužel přišly uhelné prázdniny a tak nám další lekce odpadly, stejně jako několik týdnů vyučování...

U nas doma se nikdy na toto tema nemluvilo. Ja jsem odesla z Tabora na internat do Prahy, vim, ze z nasi tridy vetsinou chodili kluci, nas divek bylo ve tride jen 5 a snad jen jedna, protoze byla prazska, tanecni absolvovala. Nikdy me tanecni nelakaly, ani jsem je nikomu nezavidela a dodnes mi nevadi, ze umim jen zakladni polku, valcik, waltz a mazurku. Ale kdy naposledy jsem neco podobneho tancila si ani nevzpomenu, to uz je tak straaasne davno,ted, kdyz prijde na tanec, je to vetsinou plouzak.....

Taneční...
Tenkrát chodili do tanečních snad všichni. Bydlela jsem kousek od Prahy a maminka mě přihlásila k panu Broučkovi do Obecního domu (říkalo se REPRE). Myslím, že bylo obtížné se tam dostat. Mamka byla dámská krejčová a šila v prestižním salónu v Praze. Snad na všechny lekce jsem měla nové šaty, a to jsme byli nic moc. Ale maminka šila zázraky a to vám řeknu, měla jsem modely. A myslím opravdu krásné. Jen jsem to tenkrát nedokázala úplně ocenit. Toužila jsem například po puntíkovaných šatech, co mělo hodně holek. Nakonec i mamka povolila a měla jsem i puntíkaté. Bílé s modrými.
A ještě jedna historka.
Mamka mi ušila z takového krásného vyšívaného brokátu rovné pouzdrové šaty. Byl to totiž původně babičky župan. A na to jsem měla monofilový kabátek. Bylo to jedinečné, krásné. Ty šaty jsem si schovala. A potom, když dcera chodila do tanečních jsem je trochu upravila) odpárala krátké rukávy a zabrala v prsou). Byly pořád moc hezké. Jakmile jsem vyprávěla synovi historii šatů, tak se chechtal: "To si mami děláš srandu, že jsi se do tohohle někdy vešla?".
Tancovala jsem ráda ale vzala jsem si netanečníka a všechno jsem zapomněla.
I když vnuk měl kdysi v 5. třídě místo tělocviku taneční. A na závěr nám předvedli, co všechno se naučili. A nakonec, když jsme spolu tancovali "jave", já byla nervózní, jak u maturity. A on říkal: Babi, ty umíš i tancovat.

A ještě jsem si vzpomněla "dámská volenka". Strašně jsem se styděla a vyrazila někam rovně a někoho oslovila. Všechno blbě.

Jó, doby se meni. Kdysi byla ucast na tanecnich temer automaticky cast dospivani. To se zacalo menit uz za mych casu (v druhe polovine 70 let). Kdy jsem mamince vysvetloval, ze je me spolecensky oblek (v Brne "šolna") pomerne odporny a ze na diskotekach foxtrot ani valcik nepotrebuji a potrebovat nebudu. Nakonec jsem se (castecne ze zvedavosti) podvolil a nebylo to zase tak hrozne.
Zdejsi damy by mohly po vsech tech letech odhodit panensky stud a napsat jak jim bylo, kdyz se jejich partner pri tanci vzrusil a ony to pocitily.
----------------------------
Skoda, ze nemohl ani v teto diskusi odhodit Pepa NČ svou nechutnou, oplzlou homofobii a psat jen k veci. Protoze jinak byl jeho komentar zajimavy.
Mikin

Nechutnou oplzlou homofóbii jsem psal naprosto k věci. V Savarinu jsme měli v malý šatničce uklizený
bicí, basovou bednu se zesilovačem a věšák na kabáty. Takže uplně přesně vim, o čem píšu a čeho jsem byl, bohužel, očitym svědkem (nejen očitym, ale i nosnim a sluchovym). A nebylo to jen v Savarinu, taky v Obecňáku v salonku, propojenym zadníma dveřma z pódia s Grégrákem, kde mistroval Vašek Brouček, zatimco v sále Sladkovskýho mistroval Otta Poul. Oba skvělí chlapi i kamarádi, můžu si i dovolit psát o nich křestníma jménama, tykali jsme si úplně samozřejmě, což byla pro mě skutečná čest.
A jestli se mý autentický postřehy někomu nelíběj, tak zjevně proto, že se ve svý naprosto, ale naprosto, vypatlaný palici utápí ve svejch přiblblejch bludech. A hlavně, je mi to úplně jedno.

Nojo, zrejme to na tobe Josefe zanechalo celozivotni nasledky, jinak by ses se svymi frustracemi nesveroval i v diskusich o tanecnich, ci o vareni knedliku.
Podle psychologu si prave homofobove nejsou jisti svou vlastni orientaci, ujistuji se urazkami gayu o tom ze jsou "normalni" a cely zivot diky tomu zbytecne trpi.
Mikin

Následky ne. Ale zvošklivení určitě jo. A závěrem ti dám ještě krátkou otázku: Víš, co mi můžeš?

Tušim to, ale s takovou touhou se budeš muset obrátit jinam. Sorry jako.

K zážitku Daniely,
učil jsem se jezdcem dostihových koní ve V. Chuchli. Taneční mistr pan Chrastil byl velkým fanouškem dostihů. V 17 letech z naší třídy kde nás bylo 12 jsme se přihlásili jen 3. Pepa Kouba výška 165 cm-váha 55 kg. Vlasta Smolík výška 155 cm-váha 49 kg (v pozdějších letech nejlepší žokej) Honza Košťál 150-váha 45 kg (také výborný žokej a známí trenér)
Je úsměvná představa že by kterýkoliv z nás tančil s Danielou výšky 175 cm. Taneční mistr nás spároval s děvčaty přiměřené výšky. Ale po pár lekcích to Honza i Vlasta vzdali. Já absolvoval i pokročilé taneční a musel jsem je zaplatit. Bylo málo tanečníků.

Že se umění tančit vyplatí tak na závěr příběh:
Já a moji dva kamarádi studenti, věk 19 let jsme jednu sobotu Prahu nechali Prahou a vlakem dojeli do Černošic, o kterých kamarád Petr N. tvrdil, že je tam tancovačka a přebuchtíno. Opak byl pravdou.
Netrvalo dlouho abychom zjistili příčinu. Nedaleko byl internát plný chlapců. Do sálu jsme přišli včas, usedli na strategické místo s dokonalým přehledem. I mezi muž existuje měřítko na kolik jako lovec žen má. Když vedle mě bude sedět Delon, žádná mě neuvidí.

V naší trojce jsem měl dvojku na zádech, výška nic moc, blonďák, prý neskutečně modré oči, široká ramena a v navazování známosti ukecaný. Petr s číslem jedna, měl dokonalou výšku, pohledný, tmavé vlasy, plynně mluvili německy a bez jakékoliv nervozity navazoval s děvčaty inteligentní hovor, ale v tanci nic moc. Petr N. měl trojku. Byl v navazování známosti nervózní, chyběla mu stejně jako mě výška klasického muže, momentálně chodil s děvčetem jež studovala jazykovou školu a bral to moc vážně. Přesto, že jeho maminka byla bývalá baletka, tak s tancem také nic moc. Jeho sestra Milina naopak zdědila maminky talent a procestovala celý svět.

Nádherné děvče jsem zaznamenal okamžitě a potěšilo mě, že opakovaně si naši trojici prohlíží. Lovec č.1 Petr L. seděl zády. Jakmile muzikanti vzali hudební nástroje do ruky, využil jsem momentu kdy si nás opět prohlížela, sepnul ruce jako svatý Antonín, vycenil zuby v úsměv a pravou rukou dělal ukazováčkem kroužky. Kývla. Vystartoval jsem okamžitě, když jsem jí podával ruku měl jsem několik "vlčáků" za zády a hudba spustila naplno.

Po skončení taneční série mě přivedla do rozpaků otázkou, zdali bych pro ni znovu přišel. Od krásné dívky v bílých šatech s velkými modrými puntíky to byla překvapující nabídka.
Zmohl jsem se jen na otázku, pokud s tím hodláš dráždit svého milého tak ne. Prát se nechci. Odpověď mě uklidnila.
"Milého nemám".

Hudba hraje, čas letí, schylovalo ke konci. Ozval se vysoký hlas trubky a sálem letí oznámení, vyhlašujeme sólo nejhezčí dívce dnešního večera. Je to dívka v bílých šatech s mnoha modrými puntíky, informuje mikrofon. Taneční páry se rozestoupili do kruhu. Místo radosti, že je nejhezčí dívka dnešního tanečního večera se jí podlomily kolena. Já kritické situace řeším jako chlap. Ví že se to nesluší, ale plácl jsem ji lehounce po zadečku a upozornil že mám školu tanečního mistra Chrastila: Vzpamatovala se a kroužili jsme dlouhými kroky volným prostorem v rytmu valčíku.

Jak to skončilo, na malém nedalekém nádraží naše trojice odjížděl vlakem vpravo a kráska s pár děvčata vlevo. Dostal jsem pusu a příslib že v měsíci červenci v dnešních šatech přijde některou neděli na dostihy. Poznal bych ji oblečenou i v teplácích.
Nepřišla.