Takhle nějak pobídne taneční mistr dvě proti sobě stojící řady - na jedné mládenci, na druhé dívky. Vzpomínám na to dnes s úsměvem, ale tenkrát jsem byla ztuhlá strachy, jak to dopadne, jestli se nebudu nějak trapně klátit (šlapala jsem zelí), jestli vůbec pro mne nějaký ten kluk přijde (někdy to byl děs-běs), jestli mi moc nepošlape nohy (vždycky pošlapal) a hlavně: co mi pak všechno cestou domů a doma vyčte máma, která spolu s ostatními maminkami seděla na židli kolem sálu.

Chození do tanečních je tradicí, která v dnešní době celkem upadá, přesto se ještě najde dost středoškoláků, kteří by chtěli zvládnout tradiční tance.

Myslím si, že dříve měli mladí ke společenskému tanci lepší vztah. Nevím, zda je to nezájmem, nebo jestli by raději tančili na jinou hudbu…

Taneční, která já pamatuju, byly děsně fajn, byla to úžasná zábava a nesmírně jsem se na každou lekci těšila. Chodily jsme skoro celá třída z naší ekonomky (tehdy jsme tam byly jen samé holky); přes týden jsme probíraly šaty, boty, kluky a plánovaly, co zas bude příště. Měla jsem tenkrát dokonce ve třídě bezva partu, říkaly jsme si „Pětka z Dušní ulice“, a nebylo snad nic, co bychom nevyváděly společně. Takže i ty taneční...

Vzpomínám, že i když byla ten „náš taneční rok“ docela fest zima, žádná z nás pěti cestou domů nenastydla - děsně rády jsme chodily přes park, kde byla ve svitu lamp zcela prázdná nádherná klouzačka. A my, půvabné tanečnice, tam vyváděly jak pětileté holky. Snad hodinu. Šaty ledem uklouzané…

Ale měly jsem jich několik a i ty provlhlé se vždy nějak vzpamatovaly.

Dnes to už tak není.

U pánů to bylo vždycky jednoduché, ti potřebují jen oblek, rukavičky, košili, kravatu. Děvčata jsou mladá, hezká, sluší jim to, ale co se týká oblečení, mají třeba jen jedny šaty na všechny lekce. Dříve jim je maminky a babičky šily, což nyní už tak běžné není.  Ještě větší rozdíl jsou šaty na prodlouženou nebo ples, kam se pořizují dlouhé. Jejich půjčení je velmi drahé. Ano, i v tomhle mají, jako vždy, výhodu pánové.