Jediný, kdo moje nadšení trochu zbrzdil, byla moje tchýně.

Myslím, že měla radost, že se její rozlítaný synek konečně usadí a doufala, že mu druhé manželství snad vyjde líp než to první.

Možná tu svou poznámku, že jsem na mateřství příliš mladá, nemyslela nijak zle.

Možná?

Já nevím. Nikdy jsem s ní nemluvila na tohle pro mě dost bolavé téma.

O tom, že díky ní a jejímu studu, blbosti a pokrytectví jsem prožila 3 poslední měsíce ve stresu a s minimem spánku? Tak to totiž může dopadnout, když vám z výše naznačených důvodů „někdo“ neřekne, že porodil v osmnácti, a dítě bylo natolik postižené, že pár hodin po porodu zemřelo. Mého muže měli až o šest let později. On o tomhle nevěděl celou tu dobu. I jemu s bývalou manželkou dítě v porodnici umřelo a manželka se k němu už nevrátila. No, a on se taky moc nesnažil, abych byla spravedlivá.

Byl to tenkrát velký případ a pochybení nemocnice, reportáž o tom natočená je stále k dohledání.

To, že kdysi měl a jakou starší sestru, jsme se oba dověděli, až když jsme přijeli za tchánem a ten se jen tak začal vyptávat, jak mi je, a obvyklé lehátko na zahradě, a pití a zvedni nohy… No, byla jsem hrozně oteklá.

A pak se zeptal, jak a co říkali na genetice a jestli je všechno v pořádku.

Postupně jsme tedy pochopili, proč se ptá. Vůbec ho nenapadlo, že bychom mohli nevědět. S mým drahým nežil od jeho tří let a sblížili se, až když už byl skoro dospělý, kdy se bavili o jiných věcech.

Navíc tak nějak předpokládal, že nám to jeho matka řekla, nebo minimálně jemu už při těhotenství jeho ex.

No - neřekla.

Takže si možná dokážete představit, jak mi bylo.

Některé noci naprosto příšerné. Naštěstí jsem vedle sebe měla chlapa, který mě pokaždé vzal do náruče se slovy, že ať se stane cokoliv, tak je a bude se mnou. Možná proto jsem až do konce těhotenství vyváděla všechno možné i nemožné, abych v sobě přehlušila ten strach. Nějaké pozdní nahlašování velkých vývojových vad svojí paní doktorce - takhle ex post - jsem považovala za vcelku zbytečné. A taky jsem se styděla, že ač mám tchyni ing.  s dvěma postgraduály, tak je kapánek debilní. (Mladá, blbá, co na to říct, ale donosit a porodit bych už stejně musela cokoliv.)

Naštěstí se Sim narodila naprosto zdravá, přestože mi ji sestra dávala se slovy: „Nebojte, maminko, je úplně v pořádku, ta boule na hlavě splaskne, než půjdete domů.“

Boule to z toho dlouhého tlačení byla opravdu parádní, navíc modročerná a očka měla Sim nateklá tak, že je ani pořádně nemohla otevřít. Kdyby mi to ona laskavá sestra neřekla, nejspíš bych se dost lekla.

Honza si ji choval a šišlal na ni, jak je krásná, a jeho, a já musím přiznat, že jediné, co mi letělo hlavou, bylo: Ten chlap je snad slepej.

Hlavně byl úžasnej, celých patnáct hodin se ode mě nehnul.

Vůbec to tehdy ještě nebylo zvykem, ale on si to vydupal a myslím, že stačilo jeho jméno, aby nám dali k dispozici samostatný sálek a nechali ho tam. Rodila jsem totiž ve stejné porodnici jako před pár lety jeho ex…