Je to měsíc, co jsem byla na semináři slovenského ekologa Michala Kravčíka. „Máme čtyři roky do kolapsu“, říká. „A nemá smysl řešit uhlíkovou stopu, ale jedině koloběhy vody v krajině“. Michal Kravčík je původem vodní projektant, a na Slovensku i v Čechách proslul svými rozsáhlými realizacemi lokálních projektů na zadržování dešťové vody v krajině. Tyto programy vrcholily v letech 2010-2011 za podpory tehdejší premiérky Ivety Radičové; dnes se Kravčík ocitl stranou hlavního proudu realizací opatření proti povodním a suchu.

Snad proto – jak se domnívá – že jeho řešení jsou velmi levná, opírají se o místní komunity a nekynou z nich velké možnosti přivýdělků do vlastních kapes, česky řečeno „vejvaru“.

O jeho snahách se víc dočtete na webech www.ludiaavoda.sk a www.waterparadigm.org, v zásadě prosazuje posilování takzvaného malého vodního cyklu na úkor velkého. Staré vodní paradigma znělo „Vodu je třeba co nejrychleji odvést pryč, protože jí máme nadbytek“, takže všechna dešťová voda ze střech a městských ulic šla rovnou do kanalizace, vlhká místa v krajině se meliorovala a vodní toky se napřimovaly a svíraly betonovými koryty.

Michal Kravčík uvádí zajímavý údaj, že za posledních 70 let se planetárně ztratilo 30 000 miliard (čili 30 trilionů) kubíků vody z koloběhu sladké vody do moře, a hladina světových moří přitom stoupla o víc než 10 centimetrů. Tento proces můžeme zvrátit, kdybychom v krajině udržovali víc vlhkosti, tedy podporovali malý vodní cyklus.

Bohužel děláme pravý opak, odlesňování pevniny v planetárním měřítku stále postupuje, a i u nás v Evropě, kde už lesy do jisté míry chráníme, stejně zabíráme stále víc ploch pro stavby, silnice a vybetonované plochy.