 Dobrej den vespolek. Tedy - vespolek asi není to správné slovo, prý jste spíš každý sám za sebe, každý máte svou výjimečnou pravdu, ale jinak jste prý děsně fajn. Jo, a já jsem tu fakt jen na záskok, než se paní šéfová trochu sberchá, začne se dívat oběma očima najednou, a vnímat to, co se děje nejen na metr od ní, ale i o kousek dál. A navíc až prý bude schopna pracovat jako kancelářská myš. Já tu žádnou myš ještě neviděl, mám jen jednu plyšovou krysu. Ale tu nejspíš nemyslela...
Panička totiž vyhlásila svatou válku
breberákovi, brouku, který se jí nějak záhadně dostal do hlavy, konkrétně do ucha. Mj. a to mně
pořád vyčítá, že sem samá tráva, bodlák a kdovíco, furt to ze m ne
vyzobává, ale že si nechala vlézt do hlavy nějakou hnusnou obludu, tak to se
komentovat nesmí...
Takže - na pondělí spala jen necelou
jednu hodinu, jinak mne rušila věčným couráním po bytě. Ani házet mi nic
nechtěla, jen se zmohla na letmej podrb, a už zase odešla zírat doblba. Kam to přesně je, to nevím, ale dívá se tam poslední dobou dost často. Asi to bude něco hodně zajímavého. Vzdal
jsem to a po vyspání jsem jí zazpíval do ucha tu o ranním ptáčeti. Ani se
nebránila, hodila na sebe to ranní minimum, a myslím, že oči otevřela až před domem. Česání prý netřeba, lidi už
jsou v práci a školáci taky zařezávají. Tak jsem ji dovlekl na lavičku za
domem, tam se snažila zprovoznit mobil (no, musí to mít zaheslované bůhví
kolika způsoby) takže se stejně hned tak nikam nedostane.
Protože lilo, chodili jsme pak kolem a
dokola, tráva nádherná, koukaly mi z ní jen uši. Tahle čerstvá ranní koupel...
to je pravý ořechový! (Mj. taky vám chutnají vlašské ořechy? mně moc, akorát
panička nadává, když si stoupne bosou nohou na nějakou tu rozlousklou skořápku na koberci.
Má mít pantovle, má je...) No, venku jsme byli dvě hodiny, to už jsme
byli oba nadranc, panička nasbírala nějaké popadané lískáče, už měla otevřené
alespoň jedno oko úplně, a najednou prohlásila, že se de domů...
Vím proč, najednou se totiž hnala jak za
zajícem, tedy, jak já za zajícem. Ve dveřích mne odmrštila a už vletěla do toho
svého sedacího pokoje.
A nezapomněla, i když jsem v to
doufal, a hodila mne pod sprchu. A drbala a drhla a drbala a drhla... 
Pak to
bylo hezčí, protože mne zabalila do velké osušky, jak nějaký dvouměsíční prtě, a svalila se
se mnou do svého pelechu. Hřála, drbala mne, bylo to fajn...
Jenže za chvíli vyletěla, že musí jít k
nějakému dalšímu doktorovi, vyskuhrat si nějaké prášky. Tohodle neznám, protože
k naší paní doktorce chodíme oba. Ta je moc fajn, ona se ptá, panička odpovídá a paní
doktorka - na střídačku se sestřičkou, mne drbou... Hele, fakt, to je síla... No, kolem druhé jsme byli doma a pak
přijel pro paničku Robert, já zůstal doma na okně a čučel... Kde byli, to nevím, ona mi vždycky jen řekne: "Jdu na nákup, buď tu hodnej." Jako bych snad někdy nebyl...
Vrátila se v sedm, ukecal jsem ji na
procházku, tak ještě sbírala lískáče tady kousek pod stromem, pak jsme měli
jogurt (nechal jsem jí větší část, jsem gentleman), a ona prohlásila, že už je
totálně blbá, že to nechá na mně, ať si tam napíšu, co mne napadne, a ona že se pokusí spát... A že prej vám to
zejtra vynahradí...
Jo, neříkala vám tu nemravnou superlegraci o tom
chrobákovi, co má prej v uchu? Ne? fakt?
Tak to si nechte od ní vyprávět...
Jdu za ní, musím ji hlídat, nikdo jinej
to nezastane.
Váš zpravodaj KAYO
|
