Jsou to dva roky, co do mého života vstoupil nový společník. Společník, který nezradí, je vždy milý a navíc dobrý kamarád. Ale pěkně od začátku. Po smrti manžela před dvěma lety jsem zůstala sama. Dospělé děti přijížděly jen o víkendu a jinak byl dům prázdný, opuštěný. Dcera se mnou zůstala několik dnů po pohřbu doma, a pak přišla s návrhem:

„ Mami, co kdyby sis znovu pořídila psa?“

Ta myšlenka mne nijak nenadchla, po odchodu mojí věrné jezevčice Lízy a nalezence Ferdy, který zašel stářím před 9 měsíci, jsem po jiném psovi netoužila. Navíc po smrti Ferdy nastala hrozná anabáze s blechami. Blechy, nemajíce hostitele v podobě psa, vrhly se na nás. Ač jsem nikdy na Ferdovi blechy neobjevila, najednou jich bylo plno.  Ta hanba, když jsem šla koupit Biokyll a vrhla se na odblešení bytu… Naštěstí se blechy vzdaly a s jarem už neožily. Paní ve Zverimexu mi sdělila, že bylo v r. 2016 suché léto a blechy se přemnožily.

Teď tu byl r. 2017. 

Dcera neúnavně před odjezdem „sjížděla“ internet, až našla nabídku psa „nalezence“. Ti lidé, co ho našli a zatím měli doma, měli již své domácí mazlíčky v počtu dva, a tak před umístěním psa do útulku zkusili ještě možnost inzerátu.

Dcera neváhala a napsala pánovi z inzerátu, že se na pejska přijedu podívat. 

A oznámila mi, kam přesně mám dojet. 

V půl páté volala, zda jsem se už byla na pejska podívat.

„Já žádného psa nechci, když budu potřebovat odjet nebo kdybych musela do nemocnice, neměl by ho kdo ohlídat“,   odvětila jsem striktně. 

Volala znovu v osm. 

Má odpověď? “Kája už je u mě doma“.

Co bylo důvodem mého obratu?  Nedalo mi, přeci jen jsem se rozjela na místo.  Staré dvojdomky u prázdného vepřína, myslela jsem, že tam snad ani nikdo nebydlí.  Ale pak jsem uviděla hrající si děti, dva pejsky, a za nimi vyběhl ještě další, úplně nádherný pejsek. 

Když pán otevřel branku, pejsek se vrhl přímo ke mně. Byla to oboustranná láska na první pohled.  Neváhala jsem ani na vteřinu, vždyť do auta ke mně naskočil také ihned.