Není sídliště jako
sídliště, i to naše je jinačejší. Je obklopeno původní zástavbou rodiných
domků. A tak nějakou dobu trvalo, než nás starousedlíci vzali na milost a brali
nás jako sousedy, nikoliv jako vetřelce. Část pozemků u domků jim ohledně
výstavby panelového sídliště stavaři zabrali, tak proto nebylo divu, že se na
nás dívali skrz prsty.
Ale jak se říká: „Nic netrvá věčně…“, a platí to i o nevraživosti.
Je tomu již pár let zpět, kdy jsme se na dovolené
seznámili s jednou bezva rodinou. Díky nim to pak byla opravdu dovolená
suprová. Vyvrcholením bylo zjištění, že jsme z jednoho města, z jednoho
sídliště a takřka sousedé. Však od té doby jsme i přátelé. Navštěvujeme se. Společně
u nich na zahrádce grilujeme, děláme táborák, opékáme buřty, pálíme čarodějnice,
ale hlavně, a to je důležité, nás i jejich číča, lze-li to tak říci, bere jako
svou rodinu. Kočičce říkají Kiki. A ta jejich Kiki je prostě úžasná. Chová se
jako dobře vychovaný pejsek. S mamčou (tak říkáme té sousedce) chodí na
procházky a nepotřebuje ani vodítko, od ní se ani nehne. Ometá se ji i na
procházce jen kolem nohou. Jasně - bez mamči nedá ani ránu.
Letošní rok společně jezdíme na Miladu, to je uměle
vytvořené jezero po důlní činnosti. Něco kolem patnácti kilometrů od města. Postupně
se upravovalo, až se stalo dobře vybaveným místem pro oddech, odpočinek i
sportovní vyžití Ústečanů. Teplé a čisté vody Milady lákají ke koupání, půjčovna
loděk, šlapadel i pádlovacích prken uspokojí sportuchtivé rodiče i děti.
Lákadlem pro malé i velké se staly i tam hnízdící labutě,
též hojné vodní ptactvo. Úžasná a neopakovatelná je tamější krajina, tamní západy slunce. Staly
se atrakcí a málo kdo si je nechá ujít. Okolí přímo vybízí ke krásným
procházkám kolem jezera.
Jak už jsem psal, kde je mamča, tam Kikina nesmí chybět. Šplouchající
vody Milady ji ovšem nelákají. Když tak
by nepohrdla „kamarádstvím“ s labutěma. Pozoroval jsem občas její reakce u
podívané na vodní ptactvo, které tam děti chodí krmit. Je vždy ukázněná, ale
čerti s ní šijou. Je to přeci jen i když milá, tak rozhodně šelmička.
Asi dvacet dní zpět náš výlet končil velmi smutně. Pro
maminu i Jandu (tak říká svému manželovi). Počkali jsme jako vždy na západ
slunce a balili se domů, ovšem Kikina nikde. Že by se micka ztratila, to nikdo
nebral vážně. Kikina se přeci neztrácí, Kikina se od maminy nehne.
Jenže - neskutečné se stalo skutečným. I po hodině
hledání, volání i za pomoci ostatních návštěvníků, byl výsledek nulový. Vedoucí
bistra slíbil, že kdyby se něco dozvěděl, tak dá vědět. A jelo se domů… Tak
smutný návrat s manželkou nepamatujeme.
Den, dva, týden a stále nic. Chudáci naši sousedé se již
vzdali naděje. Patnáctý den (mám to poznamenané) se rozezvučel zvonek. Zvednu
sluchátko a dole stála mamina, štěstím úplně opilá, a řve: „Je doma, je doma,
Kikina se nám vrátila!“
Byla prý celá špinavá, urousaná, utrmácená, ale živá. Štěstí
se jim vrátilo… No, už není co dodat. Kdybych to nezažil, nevěřil bych. Je to
vůbec možné, aby se po tolika dnech kočička vrátila domů? Aby po tolika dnech
našla cestu? Ale našla, a naši přátelé jsou blažení…
-doktor-
|