Už v dobách, kdy mou příslušnost k rodu ženskému nejviditelněji dokazovala přípona "–ová", kdy o dvořících se mi chlapcích jsem mohla jen snít, bylo mou touhou mít nádherné kadeře. Hustou, lesklou, mámivě vonící hřívu, kterou bych jen nonšalantně pohazovala kolem svého svůdného obličeje, vlasy dlouhé nejlépe do pasu, a pokud možno té nejmódnější barvy.

Však jsem to také četla ve veškeré dostupné literatuře na téma mezilidských vztahů (shltla jsem haldu dívčích románků, stařičkou Červenou knihovnou počínaje) „…milostným pohledem patřil na kaskádu krásných vlasů, rámujících její něžnou tvářičku. Svými prsty hladil tu něžnou záplavu, která jak svatozář zvýrazňovala pohled milovaných mandlových očí…“

Bohužel, ač na kanapi s knížkou jsem byla jednou žena-vamp, příště unesená princezna, v civilním životě jsem byla zoufalec s neustále mne zrazujícím tělem. Marně jsem bojovala s knižními vábničkami, tvrdá skutečnost byla úplně jiná. Vlasů jsem měla tenkrát dost, což o to, ale protože jsem si je často myla a sveřepě odmítala jiný účes než rozpuštěné volně dolů plihnoucí vlnité cáry – to za stavu bezvětří, či rozcuchané křoví s jedním vykukujícím okem – za sebemenšího větříku, nevyvolávala moje hlava u pánského okolí žádné obdivné vzdechy.

Nenajde se ženská, která by byla s přirozeným stavem a barvou svého nejvyššího obrostu spokojená. Já, jakožto dívka od přírody kudrnatá, jsem pochopitelně netoužila po ničem jiném, než po hladkých splývaných vlasech – něco, jako mají Japonky. A tak jsem nutila maminku, aby mi vlasy žehlila. Daly jsme na stůl deku, já na ni vlasy, a zoufalá maminka je opatrně narovnávala.

V tanečních jsem pak měla krásné dlouhé vlasy, které se kolem mne pak při polce točily jak sedačky na kolotoči. Ano, pro jednou jsem byla spokojená, viděla ten nádherný závistivý pohled svých vrstevnic, protože jsem měla něco úúúúúúúplně jiného. Příští večer však byl debaklový – nesnáším totiž nošení deštníků (každý hned ztratím) a cestou do Repre hrozně lilo, mé krásně nažehlené vlasy zmokly.

Do sálu jsem vcházela jak čerstvě se vynořivší mořská víla, ale po krátké chvíli, kdy mé kudrny uschly, jsem konkurovala ženám kmene Papuánců. Jeden čas se podobnému účesu říkalo Angela Davisová, podle známé černošské bojovnice, která měla díky vlasům hlavu velikosti mlýnského kola. Já tenkrát taky, mé drahé přítelkyně, já tenkrát taky….

 Když se tak na sebe dívám pohledem vzpomínek, vidím dlouhé a nesmírně vychrtlé stvoření, na němž ani maminkou našité volánky nedokázaly vyvolat dojem něžných dívčích tvarů, kloubnatá kolena, dlouhá chodidla v příšerných nízkých lodičkách (měřila jsem bosá 176 cm, všechny holky byly o potřebných deset čísel menší; ony na podpatcích, já na plackách), a to vše halené obrovskou lví hřívou.

Díky bohu, mně to tenkrát vůbec nevadilo, a podle hesla „která ho neukecá, ta ho nemá“, jsem tanečníky zaplavovala svou  vyřídilkou. Huba mi opravdu jela a musím uznat, že to bylo asi jediné, co kluky ke mně mohlo přitahovat. Se mnou se bavili a nemuseli ztrémovaně myslet na to, jak a kam kterou nohu právě klást. Klátili jsme se spolu spokojeně sálem, občas i za spolupráce rytmu, a já si vůbec nevšímala zoufalých pohledů své maminky.