V mém životě bez dětí jsem měla jasno. Děti jí zdravě, pestře a s chutí. Díky mně samozřejmě. Je to o důslednosti a budu to mít pod kontrolou. Bude mě to bavit. A děti taky. Užijem si to... Děti mám teď tři. Iluze žádné. Byla jsem na návštěvě u kamarádky, jejíž manžel je kuchař. Ona doma se dvěma dětmi.

V kuchyni vstup do spížky situované o pár schodků níž. Kamarádka mi vyprávěla, jak manžela marně několik měsíců (neříkala náhodou let?) prosí, aby ke vstupu namontoval dveře, nebo alespoň zábranu.

Že musí neustále zachraňovat děti, které se jí u schodů motají. Čistí třeba mrkev na polívku, a co pár vteřin musí vše odložit a děti nasměrovat jinam. Je to vyčerpávající a zbytečné. Manžel nad tím prý ležérně mává rukou, nebo nechápavě vrtí hlavou, ať si tam něco přistrčí, nebo dítě nějak zabaví, že snad udělat polívku netrvá tak dlouho... Tak. Matky na mateřské chápou. S lehkým přikývnutím jednoznačně schvalují stisknout spoušť. Pro ty ostatní jsem se rozhodla vytvořit fotoblog o tom, jak snadné, rychlé, motivující a zábavné je takové stravování s dětmi.

Je ráno. V noci jste toho moc nenaspali. Jste matka. Vy ale spát nepotřebujete, protože ráno přece nevstáváte do práce. Zůstáváte doma. Máte se jen postarat o děti.

Snídaně.

Venku se chvěje rosa v záři letního slunce. Co takhle něco zdravého, čerstvého, výživného?...Ano, jste opakovaně, navzdory realitě mateřské, plní ideálů. Dvě starší děti mi ještě spí (nespaly v noci, tak nechápu, proč se tomu někdo diví), s tím nejmladším odbíhám na zahradu pro čerstvé jahody.

Sbírání musím dvakrát přerušit (dítě se vydává ke schodům a k nevynesenému kýblu s plevelem), ale nakonec úspěšně mířím zpátky do kuchyně s miskou nádherných jahod, dítě v podpaží. Cestou už slyším volání zbytku smečky. Snesu všechny z horního patra dolů, posadím je k hračkám a odbíhám k lince.

Zcela nepochopitelně podlehnu kouzlu okamžiku (žádné z dětí nekřičí, ani mi nevisí na noze), a tak povolím uzdu své mateřské touze po dokonalosti a zcela naivně z jídla tvořím obrázek (ne, tohle opravdu denně nedělám. Vlastně jsem to udělala všehovšudy dvakrát).

Jonáš má radost. Vzápětí ovšem poznamená, že tohle nechce. Chce třešně. Neboli tři dny otevřený kompot, který manžel zapomněl ráno stát na stole. Taky chce jiné křupinky, nechce jogurt a do pití brčko. Chvíli diskutujem, ale nakonec se podvoluju. Matky rozumí.