Na svůj výtvor jsem patřičně hrdá. Nikdo jiný, než matky na mateřské, nepochopí tu hodnotu připraveného jídla. Vše nakrájet na malé kousky, zkontrolovat teplotu, nahnat děti ke stolu.

Jonáš nechce sedět v jídelní židličce, ale vedle Matěje. Nemáme ale dva podsedáky, vysvětluju mu, že musí klečet, nebo na něj bude talíř moc vysoko.

Je to marné, křivda byla způsobena, z jídla už nic nebude. 

Matěje stále bolí v krku, odmítá jíst. Kolektivní trauma ovládá pracně navozenou idylu. Ne, že bych teda byla zvyklá na něco jiného. To jídlo přihřívám tři dny a nakonec ho házím kočkám. Tolik k domácímu vepřovému. Co takhle kuřecí. Hezky naložit den předem. Jako přílohu kuskus s hráškem, to se určitě ujme. Matěj nechce sedět u stolu. V televizi běží šmoulové.

Snažím se nekřičet. Dohodneme se, že změníme místo k jídlu. Matěje s Jonášem posadím k vlastnímu stolečku poblíž televize, nejmladšího Filipa tak budu moct v klidu krmit. Stavím jeho židli do prostoru a rezignovaně akceptuju jeho pokusy se strefit do pusy. Má z toho radost, aspoň někdo.

Kdybych byla muž, tak se po dobrém obědě spokojeně natáhnu na kanape. Jenže jsem žena. Žena na mateřské. Ještě jsem nejedla, a abych se dostala ke kanapi, je potřeba odklidit zbytky jídla.

Ne že bych teda uvažovala o polední siestě.

Kuskus je na úklid extrémně odolný. Přilne k jakémukoliv povrchu, setřít se nedá, zamést se nedá, vysát jde těžko. Stejně jako rýže. Musíte to nechat trochu zaschnout. Během doby zasychání ovšem manévrovat děti do jiných míst. Nebo budete kuličky kuskusu či rýže nacházet po domě několik následujících dní. Věřte mi, mluvím z vlastní zkušenosti.

Vaše odhodlání vést děti ke zdravému jídlu a správnému stolování bude cyklicky undulovat. Budete zkoušet nevyvářet a nechat je vyhladovět, ale vaše mateřské pudy budou brzdit vaší pevnou vůli. Budete ubírat ze svých nároků i předsevzetí. Meloun k obědu je přece taky jídlo. 

Bude vám jedno, jak a kde ho děti sní. Nikdo nebrečí, jídlo snězeno, mise splněna. Zažijete dny, kdy vám bude jedno, jestli vaše děti baští párky, uzené, či smažené, hlavně že něco sní a nekřičí při tom. Vždyť když jste byli malí, nebylo to jinak.  A co z vás vyrostlo...

Tímto bych chtěla podpořit všechny matky, které mají dojem, že stran jídla u svého dítěte selhávají. Nebojte, všude je to stejné. A ten buřt jim jednou za čas dopřejte!

KATERINA KAROLOVÁ

Komentáře (6)

Zobrazit/Skrýt komentáře ... : mamča V našich zeměpisných šířkách ještě žádné dítě hlady neumřelo. Ano, varianta nechat vyhladovět, je správná. ...No, a ten párek nebo sekaná ze supermarketu taky nikoho o život nepřipravila. Takhle ovšem přemýšlím až jako babička. Jako matka jsem na tom byla podobně jako Kateřina, jen jsem byla přísnější, a jídlo se muselo dojíst bez pohádek a bez odbíhání od stolu. Ale takový hodinu vychladlý špenát... červen 10, 2019 06:22 ... : *deeres* Nevím, jak se nám to povedlo s našimi geny, ale naše dítě bylo hodné, klidné, spokojené a papací. Ovšem moje ségra ta měla mateřskou dovolenou takovou, že za dovolenou by to označil jen někdo mdlejšího rozumu. Ten její starší kluk byl hyperaktivní a nejedlík, ten mladší zase uřvaný otesánek a protože peněz nebylo dost, tak k nim ještě hlídala blinkacího Péťu. Já tehdy čerstvě dospělá, ještě bydlela doma a ségra, aby se ze čtyřidvaceti hodinové směny, alespoň někdy ulila, tak ty fakany často strčila mně. Nejhodnější byl Péťa, ten byl vždycky celý zelený, tichounce zašitý někde v koutě a jenom občas si ublinkl. Nejstaršímu jsem neustále musela být za zadkem, protože dokázal vymyslet spoustu způsobů, jak se přizabít, nebo rovnou zabít. Ten prostřední setrvale řval a když zrovna neřval, tak jsem si mohla být jista, že něco jí. Cokoliv, bez rozdílu, jestli to je k jídlu, či nikoliv. Všechny kytky musely být odklizeny z jeho dosah, ale vybíravý nebyl, nejraději žmoulal v puse účtenky a lístky od tramvaje. Mně snědl i kus legitimace do knihovny a strašně řval, když jsem mu jí sebrala. Musela být obzváště chutná a výživná. Všichni tři to nakonec přežili a nejúspěšnější z nich Péťa, je dnes kandidát věd a profesor na vysoké škole a už vůbec není zelenej. červen 10, 2019 09:44 ... : doktor Mamčo tleskám až se hory zelenají.U nás "nemlich" to samé.Dodnes si nás děti dobírají,že z celého okolí byly takto terorizované jenom oni. červen 10, 2019 11:58 ... : mamča doktor : Moje sestra dovedla systém "nedojídání" k dokonalosti. Pokud její dcérenka nehodlala dojíst oběd, musela s talířem dojít až k popelnicím na dvoře a zbytky u popelnic vyškrábat do igelitového pytlíku a vhodit do popelnice. A to za každého počasí. Není divu, že po pár výletech k popelnicím radši dojídala. červen 10, 2019 13:11 ... : d@niela Asi jsem byla "extra úchylnej tyran", ale u nás se jidlo nevyhazovalo. Ne, nelíbala jsem chleba, když mi upadl na zem, ani jsem pro pírko nikam neskákala, ale prostě vyhodit jídlo, to bylo horší než hrdelnej zločin. Děti dostávaly na talíř jen tolik, kolik opravdu mohly sníst, spíš míň. Ale mohly si přidat (pokud tedy ještě bylo. To, že by někdy nedojedly, fakt nehrozilo... když náhodou (nevzpomínám si tedy) neměly chuť, mohly to říct předem. Netrpěly hladem, to ne, ale na vyhazování nikdy nic nezbylo. Jídelníček byl prostý a zdravý, vařila jsem 3x denně. Resp. bylo vařené jídlo na oběd i večeři. Jenže je zajímavé, že tohle se nedědí... Dcera už hospodaří jinak :-))) červen 10, 2019 14:35 ... : kyttka Asi jsem taky "extra úchylnej tyran". Nechceš, nejez a nečekej, že za půl hodiny dostaneš něco jiného. Když něco opravdu nemá syn rád, tak mu to nedávám a namaže si prostě místo toho chleba. Když byl malej, byl to jeho boj. Buď jedl nebo nejedl, bylo mi to jedno. Proto většinou jedl... červen 10, 2019 15:16

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment

>>Předchozí - Následující