Jonášovi je to jedno, má naděláno v plence. Opouštím kuchyň, měním plenku Jonášovi, pak poslintané bodyno Filipovi, cestou zapínám pračku a házím na věšáky nové ručníky. Těsto do vaflovače, jahody, smetana, nachystat talíř pro první, pro druhé, pro třetí.

Na noze vláčím dítě, druhé držím v náručí, třetí brečí u stolu, že chce pustit pohádku. Taková ranní pohoda, znáte to. Ale za to dokonalé stravování to stojí.

Filip zjišťuje, jestli Jonášova vafle letí stejně rychle, jako ta jeho. Jonáš odmítá pokračovat v jídle. Dojídat vafle se nechce už ani mě. Dobře, příště po dětech ráno jen hodím rohlíkem.

Oběd.

V ledničce mám vaničku s mrkví. Už by bylo třeba jí spotřebovat. Co takhle mrkev podusit na másle, mám vyndané vepřové, i zásobu brambor ve spíži. Všechno domácí, jsme na dědině, chápete. O prase v chlívku se manžel zodpovědně staral poctivou část zimy. Kus masa, co se chystám dětem připravit, má pořádnou hodnotu.

Při čištění mrkve si vzpomenu na kamarádku. Spížku v podzemí sice nemáme, ale děti jsou vynalézavé. Nebo nemají svůj den. Nebo jsou ospalé. Nebo mají v plence. Nebo se jim zasekla hračka. Nebo si vzájemně ukradli hračku. Nebo se navzájem bouchly. Nebo se o něco bouchly.

Nebo! Vařím, jasné? Čistím tu mrkev už dobrou tři čtvrtě hodinu. A pračka doprala, mimochodem.