Letos v květnu se konal už 9. ročník květnové výzvy „Do práce na kole“. Zapojilo se téměř 20 tisíc lidí z různých měst po celé ČR, rok od roku účast stoupá. I podniků, které se připojují je víc a víc. U nás v práci, pokud se nemýlím, se dalo přihlásit tento rok podruhé. V jednom svém povídání jsem se zmínila, že loni se Honza hecnul a zapojil se taky. Letos jsem se hecla i já. Nešlo mi o kilometry, ale o pravidelnost jízd, o tu totiž v této akci jde především. Prostě nechat auto doma a dopravit se do práce a domů bez zbytečného vytváření oxidu uhličitého.

  Samozřejmě jsem soudná a vím, že kdo do práce dojíždí 60 km a pak stojí někde u linky nebo běhá celý den po obchodě a vybaluje zboží, asi nemá moc chuti se ještě fyzicky vyčerpávat, ale i takové nadšence najdete. Pro mě to nebyl problém fyzicky, řekla jsem si, že síly budu šetřit, budu jezdit opravdu jen práce – domů, o víkendech odpočívat a hlavně mít splněno 100% jízd. Když jsem si to spočítala, vyšlo mi to zhruba na 480 km, což není nic moc a běžně to najezdíme za měsíc jen o víkendech a ještě ne o všech. Na papíru to vypadalo krásně, ale...

  S čím jsem nepočítala, bylo letošní květnové počasí. A taky mi tak trochu nedocvaklo, že v třísměnném provozu nutně musí přijít týden, kdy budu mít odpolední. V březnu jsme se tedy s manželem a jeho třemi kolegy pěkně přihlásili, utvořili tým, já jsem si dala slib sama sobě, že jim to nebudu kazit a budu poctivě jezdit, zaměstnavatel za nás zaplatil startovné a až potom jsem se podívala do kalendáře a zjistila, že ty týdny odpoledních směn budu mít dva. Ach jo, desetkrát se drncat po kotárech, potmě, to bude zážitek pro labužníky.

  Honza na to šel pragmaticky a koupil mi na kolo lepší světlo. Ovšem pro mě, krátkozrakou a trpící astigmatismem, to je vcelku jedno. Stejně je pro mě lepší jezdit bez brýlí, protože aspoň ty nejhorší úseky přejedu. Kdybych to viděla ostře a jasně, tak asi slezu každou chvíli z kola a tlačím a obcházím. Takhle mi to jen víc nebo míň drncá pod zadkem. Jediné místo, kam si brýle v pudu sebezáchovy beru, jsou silnice, protože bez nich se mi špatně odhaduje vzdálenost aut.

  Užili jsme si krásné pálení čarodějnic, první máj - lásky čas, volno až do neděle a v pondělí 6. května to pro mě začalo. Pondělní jízda na odpolední do práce byla fajn, bylo hezky, teplo, sucho. Z práce to bylo taky fajn, teplo, sucho, sice tma, ale po 100x projeté trase jsem se nebála, znám tam každý kámen, každý kořen, takhle jsem se hezky utěšovala.  První taková jízda o samotě mě ovšem dostala tou atmosférou.

  Vyjedete z fabriky, jedete si hezky po cyklostezce na chodníku, lampy vám na tu cestu svítí, lidí je minimum. Přejedete kruháč na konci města, kde už je po půl jedenácté taky minimální provoz a pomalu nebo rychle, jak se vám chce, se blížíte k mostu přes výpadovku, kterému se říká tobogán. Pak projedete vilovou čtvrtí a vás začne šimrat v zátylku, protože se blížíte k lesu. Zatím jste celou cestu slyšeli a vnímali život okolo vás. Město, s jeho auty, lidmi, co se vracejí z práce na ubytovny a domů, slyšíte, jak si někdo pouští muziku, jak se někdo hádá, nebo vám to spíš jako hádka připadá, protože leckdy to není čeština, co slyšíte. Jestli se tam bojím?

  Ať nad tím přemýšlím sebevíc, nebojím se, že by mi tam někdo ublížil, spíš se bojím, že se někdo bude motat po tom půl metrovém pruhu pro cyklisty a já ho tím kolem sundám. 

  Když pak vjedu do lesa, první, co mě překvapí je moje vlastní hlasitost. Slyším, jak mi kamínky vržou pod koly, slyším jemné bzučení přesmykače, slyším svůj dech. A jinak kolem sebe ticho. Ale je to jen ten prvotní vjem, po pár minutách zjistíte, že i tam je kolem vás život, který začnete vnímat všemi smysly. Postupně rozeznáváte šumění stromů, tření větví jehličnanů, slyšíte pohyb zvířat v polích, kuňkání žab, cvrkání cvrčků, divný klapavý zvuk, který vydává nějaký pták hnízdící na louce. A když vás napadne zpomalit a rozhlédnout se, tak uvidíte světýlka očí srnek, uvidíte ve světle baterky bílé prdelky zajíců, jak vám kličkují před koly. V takových chvílích se přírodě pokorně omlouvám, že ruším její klid a v duchu jí vysvětluju, že se snažím škodit jí co nejméně a ať mi to promine, že na silnici se bojím.