Jízda na kole má pro mě jednu velkou výhodu. Jelikož jsem zastánce jízdy mimo silnici kdekoliv je to jen trochu možné, nemusím se tolik soustředit na auta okolo a hlavou si mohu nechat kroužit spoustu útržků vzpomínek. Dneska ráno cestou z noční jsem stále musela přemýšlet nad článkem, co poslala Yveta, o facce panu učiteli. Do komentáře jsem vypsala první dvě věci, co mě ve spojitosti s tím napadly.

Cestou domů, když jsem se drncala mezi blátem a kameny a vzduch byl tak skvěle provoněný nočním deštěm, jsem zavzpomínala na svoje paní a pány učitele na základce. Jak moc mě tehdy někteří už i na té základce dokázali ovlivnit. Jak mě moje paní učitelka matematiky přivedla k tomu, že jsem se začala učit latinu…

  Úplně první paní učitelka, kterou jsem měla od první do čtvrté třídy, byla Anděla. Jako dítěti mi připadala stará, ale nebyla, k 50 jí ještě dost let chybělo. Byla milá, trpělivá, maminkovská a vyprávěla nám spoustu drobných příběhů, které kolikrát neměly s právě probíranou látkou vůbec nic společného. 

  Dodneška si jich několik pamatuju, třeba tu o chlapci, co nosil pořád jedny ponožky. A dokázala o tom vyprávět tak, že když už jsme si všichni mysleli, že kluk byl prostě prase, vypointovala příběh, že chlapec byl z chudých poměrů, měl jen jedny a každý den si ponožky sám pral. Pamatuju si, že mě donutila se poprvé v životě opravdu hluboce zastydět.

  Měli jsme tehdy ve druhé třídě půlené hodiny češtiny, už ani nevím proč. Kluci chodili na osmou, my děvčata na devátou a zůstávaly o hodinu déle. Kluci ten den psali ráno diktát, Andělka ho při našem tělocviku opravila, na tělák jsme totiž měli jinou paní učitelku, klukům ho vrátila, a nás trubky nenapadlo nic lepšího, než si ten diktát od nich opsat. Když nám pak Anděla začala diktovat, byly jsme natolik hloupé, že jsme ani nepředstíraly nějaké psaní. Všechny jsme tehdy dostaly za pět.

  Říkat o pětce doma mámě, bylo pro mě peklo, protože co se češtiny týkalo, neskutečně mě drtila, abych psala čitelně a bez chyb. Knihu Diktáty a pravopisná cvičení s fialovými deskami jsem podědila a týrala s ní svoje děti taky. Když jsem řekla, že všechny holky máme pětku, a proč, tak se jen podívala a zeptala se, jestli zrovna já potřebuju podvádět a opisovat při diktátech.

Po letech, kdy už jsem byla dospělá, jsem Andělu potkala, to už by se dalo říct, že byla stará. Stále bydlela v činžáku kousek od školy a pamatovala si mě naprosto přesně. A měla pro mě velké překvapení. Zavedla mě k sobě a dala mi několik mých starých sešitů. Psaní z první a druhé třídy, sloh ze třetí a čtvrté. Měla je schované více než čtvrt století.

  Přechod od Anděly na druhý stupeň byl pro mne hodně těžký, najednou tolik jiných učitelů, na každý předmět někdo jiný, každý učil svým specifickým způsobem, každý vyžadoval něco jiného. Však jsem taky v pololetí páté třídy měla nejhorší vysvědčení za celých 8 let.

  Za ty čtyři roky se nám i hodně učitelů vystřídalo, jen matematikářku jsme měli celou dobu. Když přišla na první hodinu, představila se nám slovy: „Jsem Běla Barešová, a říkejte mi, prosím, paní učitelko, soudružka nejsem a nebudu.“