Když jsem to doma řekla, máma se smála, že je fajn, že ji máme, že už toho o ní hodně slyšela. Ségra mi záviděla, protože ona měla na matiku někoho jiného.

Běla vůbec měla smysl pro humor. Když jsme hned nepřišli na způsob, jak něco vyřešit, častovala nás hláškami typu: „Připomínáte mi bednu kytu, blbýho, těžkýho kytu.“ Po písemkách jsme mnohokrát slyšeli, že máme v hlavě jako když plivne do lesa a zavře vrátka.

Učila nás, jak se správně matematicky vyjadřovat, takže spolužáka po větě: „Zabodneme kružítko do bodu S…“, rovnou posadila s kulí se slovy, že zabodává se prase. Tomu samému klukovi taky řekla, že pokud v odpovědích na slovní úlohy bude mít tolik hrubek, že další kule budou následovat, protože dobře ví, že v hodinách češtiny píše správně a lajdáky a ignoranty nesnáší.

  Běla byla silná kuřačka, když jsme chodívali k ní do kabinetu něco přinést nebo odnést, pokaždé v popelníku hořela cigareta a vajgl předchozí ještě doutnal.

  Jednou nám dala nějaký domácí úkol z učebnice. Bylo to něco ve smyslu:  Máte x cm provázku. Bude vám stačit na omotání krabice s rozměry a, b, c, pokud ho obtočíte na délku i šířku? Pamatuju si, že to sedělo na milimetr. Když vybírala sešity s úkolem, zeptala se, kolik pitomců napsalo, že nám ten provázek bude stačit. Až na jednoho kluka jsme to napsali všichni. Běla tenkrát byla rudá a věřím, že se jí chtělo bušit pěstí do stolu, když na nás ječela, že nemáme žádné logické uvažování, že na konec toho provázku prostě asi jen tak plivneme a přitlačíme ho prstem.

Jo a tu učebnici matematiky pro sedmou třídu, kde mimochodem vzadu ve výsledcích taky bylo, že ten zatracený kousek provázku stačí, sestavovalo podle ní stádo idiotů.

  Celé roky nám nadávala a říkala, že takovou sbírku pitomců v jedné třídě dlouho neměla. Když nás začala učit, nikdo jsme  ji moc rád neměl. Když jsme končili, tak jsme ji milovali všichni. Dokázala do nás tu matiku nakopat.

Na začátku osmičky se zeptala, kdo z nás chce na střední školu s maturitou. Byli jsme tehdy už od sedmičky rozděleni podle prospěchu a jazyků, takže se očekávalo, že asi studovat chtít budeme. Jen jeden spolužák se přihlásil, že on chce na učňák, zbytek gymnázia, průmyslovky, obchodní akademie a tak podobně. Pak Běla vyhlásila termín, kdy se každý týden na dvě hodiny budeme scházet a počítat, až se „nám o tom bude v noci i zdát“. Odporovat nemělo cenu. Prošla s námi celého Bělouna, donutila nás vypočítat všechny příklady a učila nás, že matematika je základ všeho.

Ty přijímačky jsme tehdy udělali všichni.