Ženy by měly být krásné. Měly by o sebe dbát. Aby se na ně dobře dívalo. Měly by splňovat obecná měřítka krásy a patřičně se stydět za to, pokud nečinně žijí se svými nedostatky. Měly by to řešit… Vybavila se mi teď jedna příhoda, která se u nás stala před pár měsíci. Stála jsem večer v koupelně, poblíž vany, ve které si hrály naše tři malé děti, na tváři nepřítomný úsměv, takový ten, co mívají matky, když v tichosti pozorují to své štěstí. V rukou jsem svírala osušku, připravená do ní zabalit toho nejmladšího, když se ozval manžel, opřený o skříňku opodál.

Zkoumavě mě nejspíš pozoroval, a ač toho většinou moc nenamluví, zničehonic pronesl: „Co to břicho? To jsi znovu těhotná?“

Pamatuju se, že jsem nic neodpověděla. Jen jsem se přestala usmívat, taky jsem asi nechápavě pozvedla obočí. A pak jsem se narovnala a mimoděk vtáhla zmíněnou část těla co nejhlouběji to šlo, jako bych snad manžela chtěla přesvědčit, že se jen špatně dívá. Vzápětí celou atmosféru přerušily naše děti, které vyskákaly z vany a začaly křičet, že je jim zima.

Víte, můj manžel je ve skutečnosti skvělý. Je pověstný svou klidnou povahou, málokdy útočí, spíš v tichosti hodnotí situaci a řeší vše bez konfliktů. Nekouří, nepije, nedělá dluhy, poctivě pracuje a váží si svých rodičů. Umí přebalit dítěti plenku, obléct ho i vypravit ho ven. Po práci se dětem věnuje a každý večer je se mnou uspává. Je schopný se postarat o všechny naše tři děti naráz a ještě u toho tvrdí, že to zvládá s prstem v nose.

Je to ten nejlepší muž, kterého bych si pro mé děti mohla přát. Nejspíš proto jsem si ho kdysi i vybrala a ty děti s ním zplodila. Že jsem cítila, že tohle všechno v sobě má. Ale občas mi bývá líto toho, co v sobě nemá. Ono to v sobě nemá spousta lidí, ale můj manžel mezi ně nikdy nepatřil, proto mě ta příhoda z koupelny tak vyvedla z míry.

Dřív jsem si myslela, že tyhle věci důležité jsou. Ty o postavě a tak. Vlastně si to mysleli všichni okolo, tak jsem dospěla k tomu, že si to asi myslím taky. Probíhala u mě puberta a všem holkám okolo například rostly prsa. Mně teda nejdřív nevadilo, že moje ne. Tančila jsem závodně akrobatický rokenrol a u toho sebou člověk dost mává. Přišlo mi docela praktické, že mi nikde nic nevlaje, ani nepřekáží. Vybavuju si dokonce, jak jsem tehdy v čistém úžasu sledovala kamarádku, kterou na rozdíl od ostatních holek trápilo poprsí opačné velikosti. Při trénování tanečních kopů si pažemi obepínala hrudník, aby alespoň trochu zmírnila to mohutné houpání, které rytmicky doprovázelo každý její pohyb.

Bylo to vůbec poprvé, kdy jsem si uvědomila, k čemu slouží sportovní podprsenka a dost mě šokovalo, když se mi svěřila, že na sobě má hned dvě. Ale ještě víc v šoku jsem byla z prozření, že z veřejného úhlu pohledu bych se měla cítit k politování se svou výbavou spíš já.

V Německu jsem měla za kamarádku kolegyni s výraznou nadváhou. Byla báječná. Žoviální a zábavná, když se smála, třáslo to s ní, jako s hromádkou želatiny, když do ní šťouchnete. Její hlas měl sílu jako zvon. Když praštila do stolu, bylo to slyšet i přes zavřené dveře. Nikdy mi nepřišlo, že by se svou váhou přímo trápila, a to bylo to pozitivní, co z ní vyzařovalo. Pokud už naznačila, že s jejími kily není něco v pořádku, zarazila jsem jí, že já osobně na ní mám ráda každé deko.

Milovala jsem její optimismus, čišel z ní život. Úplná Heduš Homolková. Její manžel celý Ludánek. Pamatuju si, jak mi vyprávěla příhodu se synem. Ležel prý přitisknutý k jejím špekům na břiše a povídá: „Maminko, já tě mám radši než tatínka, ty jsi taková měkoučká...“