Znáte to krásné české přísloví: „Co se doma uvaří, má se doma i sníst“? Určitě ano, v některých firmách a profesích se ke smlouvě dokonce podepisuje doložka o nevynášení informací. Jsem toho názoru, že praní špinavého prádla na veřejnost opravdu nepatří, ovšem někdy se to, co se doma uvaří, opravdu sníst nedá. Můj Honza byl přímo ukázkový strávník, už jsem to tu někdy psala, že byl pažravý a nikdy se nad ničím neofrňoval, jediné, co mi zakázal vařit, byla kapusta v jakékoliv podobě.

Zkrátka ji neměl a nemá rád. Hodně ji nemá rád. Uvařila jsem z ní za celé manželství jen jednou jedinkrát, no ano, jsem ženská pitomá a myslela jsem si, že láska i kapustu přenáší, ovšem moje poťouchlost, naivita, drzé sebevědomí, či co to tenkrát do mě vjelo, dostaly pěkně na frak. Nejen že jsem ji musela sundat ze zdi, když po mě ten talíř mrštil, ale musela jsem si pěkně pak i po malování sama uklidit.

Jinak se mi ve vaření docela dařilo, geniální pomocnicí mi byla Kuchařka naší vesnice. Co se mi dlouho nechtělo vařit, byly kynuté knedlíky. Dělat jsem je začala, až když jsem zjistila, že i syn je pažravka a kvalita kupovaných prudce klesá.

Časem mi už nevadilo v jednu v noci smažit bramboráky nebo dělat biftek Stroganov, to když se nám byt zaplnil nečekanými návštěvníky z řad mnoha a mnoha manželových svobodných kamarádů.

Věděla jsem, že se mi to vždycky vrátí formou pomoci s čímkoliv v bytě nebo dovezením kamkoliv  nebo čehokoliv. Oni byli povětšinou manuálně zruční, ne jako můj ajťák, a navíc měli auta. Věříte, že ještě dneska existuje člověk, co je radši, že auto prostě nemá? Ne že bychom nikdy žádnou plechovku nevlastnili, jen od té doby, co děti vyrostly natolik, že se dokázaly samy dopravit do škol autobusem, jsme si po pohřbu naší feldy Lucinky už žádné auto nekoupili.

Naštěstí si větší nákupy mohu nechat dovézt, autobusy od nás jezdí každou chvíli a dcera auto má, takže v případě nouze nejvyšší si ho můžeme půjčit. A pak taky existuje Karkulka…

Zhruba po 5 letech manželství už Honza začal říkat, že se nikde nenají tak dobře jako doma a začal bojkotovat jakékoliv kantýny a restaurace. Naštěstí je vaření skutečně jedna z mála domácích prací, co mi nikdy nevadily a nikdy vadit nebudou.

Když jsem se smířila s tím, že na rekonstrukci bytového jádra asi hned tak mít peníze nebudeme,   a stará paneláková kuchyňská linka z roku 70 mi lezla čím dál víc na nervy, rozhodla jsem se alespoň pro částečnou renovaci. Za pomoci dvou kamarádů jsem polepila umakart krásnou světle modrou omyvatelnou tapetou, namontovali mi nová bílá dvířka na skříňky - naštěstí nebyla plechová, dala se nová pracovní deska v půlnoční modři, lino tam bylo modré, docela to nakonec šlo.

Alespoň já z toho fakt měla radost. Honza jen tak poznamenal, že bílá barva se dvěma dětma, je moc fajn.