Mimochodem, všimli jste si taky, jak v těch původních panelácích, než si je lidi začali rekonstruovat, bylo v každém pokoji třeba jiné lino? A když jsem šla k sousedce pode mnou, tak to měla stejně. Nikdy jsem nepochopila, proč není jeden byt tak a druhý tak, aby to nehrálo všema barvama. Fakt, já měla kuchyni modrou, ložnici kafebraundozelena a obývák a dětský pokoj oranžovožlutý maskáč.

Zas na druhou stranu, aspoň se ty byty stavěly…

A pak jsem od tchyně dostala krásný nový papiňák. To pro mě bylo něco. Konečně jsem brambory ve slupce nemusela vařit hodinu a když jsem potřebovala narychlo udělat hovězí polévku nebo udusit mrkev pro děti, tak to bylo taky mnohem rychlejší.

Jinak jsem v něm ani nic jiného nedělala, ale měla jsem ho a většinou jsem si nechávala stát na zadní plotýnce sporáku a občas se pokochala pohledem.

Bylo mi jasné, že ne všechno se do něj dá nacpat. Například jsem věděla, že hrách opravdu není dobrý nápad. To totiž zkusila moje maminka a skutečně jsem viděla, jak vypadá kuchyně po explozi hrachové kaše. Navíc to víko měla obtisknuté na stropě.  Na 3 metry vysokém stropě ve starém činžáku.

Když bylo Honzíkovi něco málo přes rok, řekla jsem si, že je tak akorát čas ho odstavit. Já vím, že se dneska kojení doporučuje a některé matky by děti ukojily k smrti, ale mně to prostě lezlo na nervy, jak už se mi dere pod tričko a ještě přitom mlaská. A taky už jsem si sobecky chtěla občas někam vyrazit, dát si dvojku vína nebo naši plzničku. Byl zlaté dítě, během 2 týdnů si zvykl na láhev a ani moc vyčítavě nekoukal.

Lahvičky jsem si hezky vyvařovala v extra hrnci k tomu určenému, nebylo to tak hrozné; mléko chtěl jen ráno a večer, na rozdíl od prsu, kde by mi visel klidně 10x za den, čaj pil z hrnku s pítkem od půl roku.  V noci se už budil minimálně, ale v půlce února mu nebylo úplně dobře, takže se občas probudil, napil se a zase usnul.

Třetí nebo čtvrtou noc se zase probudil kolem jedné, dostal mléko, usnul a já si řekla, že si tu použitou lahvičku rovnou vyvařím. A protože do dětského pokoje vedly prosklené dveře z kuchyně,  a protože jsem nechtěla šramotit a moc svítit, nevyndavala jsem hrnec na lahvičku, ale dala jsem ji i s dudlíkem do milovaného papiňáku, pochopitelně jsem ho nezavřela.

A do třetice: protože jsem se cítila fit a ani trochu ospalá, zapálila jsem plyn a sedla si zatím u jídelního stolu.