Moje nejvíc nejlepší kamarádka, v podstatě spíš jediná, kterou mám, vždycky říká o každém novém chlapovi, že je ten nejlepší na světě. Vzhledem k tomu, že jí táhne na 40 a je pořád svobodná, asi zatím nebyl žádný opravdu nejvíc nejlepší. Já už přes 20 let stereotypně tvrdím, že nejvíc nejlepšího chlapa mám doma, takže se mnou na tomto poli není taková zábava jako s Káťou, ale zas jsem docela ochotná posluchačka. Kdybych měla říct, kdo byl v mém životě nejvíc nejlepší, tak by tedy z chlapů nebylo dost dobře možné vybírat, protože mi tak nějak chybí srovnání.

Jednoznačně nejvíc nejlepší z nějaké množiny v mém životě byl Viktor, můj zrzek Viky. To kdyby byl chlap, to by se mi žilo, jenže to nebyl chlap, ale pes. Pan pes. Jako se nikdy nezapomíná na první lásku, já nikdy nezapomenu na něj. I on byl první. Ti další už nikdy nedosáhli jeho kvalit. Žili jsme spolu sice jen 2 roky, pak už jsme se jen navštěvovali a dal přednost jiné, ale prostě byl nejlepší.

Kamarád David mi jednoho dne řekl, že Sindynka čeká štěňátka a protože se mi blíží narozeniny, tak mi dá to nejlepší z vrhu. A budu ho mít zadarmo. Sindynka byla moc hodná čtyřletá jezevčice, mírná, mazlivá, s nádhernýma očima, takže jsem si říkala, že to bude super dárek. Protože moje mamka měla mít pár dnů po mých narozeninách svátek, řeknu, že je pro ni, koneckonců, až to zlatíčko malý uvidí, zamiluje se do něj a bude.

Že bych se doma předem zeptala, to mě opravdu nenapadlo, nebo lépe řečeno jsem nad tím s velkorysostí mých 16 let mávla rukou.

A pak Sindynka porodila, a jako hodná maminka měla hezky vyrovnaný vrh, 3 holčičky a 3 chlapečky.

David věděl, že chci psa, ne fenku, takže mi s velkou radostí sděloval, že jako první se narodil klučík, a toho dostanu. A protože byl první, tak dostal jméno vítěze – Viktor. Po týdnu jsem se na něj byla podívat, po dvou, po třech, po čtyřech…Byla to všechno nádherná klubíčka, Viktor byl nejtmavší zrzounek, a dle mého soudu, měl ten nejbystřejší pohled.

V osmi týdnech jsem si ho vezla domů, už odčerveného a očkovaného. Seděl mi v tramvaji na klíně, ani ho nenapadlo, že by mi se stočil do tašky. S vyplazeným jazýčkem dychtivě pozoroval svět. A jak se líbil. Prostě dobře to příroda zařídila, že všechna mláďata savců jsou tak roztomilá.

Když jsem ho přivezla domů, samozřejmě, že první reakce máti byly poměrně odměřené, nejslušnější slova byla „káča blbá“ a litanie, kdo se o toho chudáčka bude starat.

„No pochopitelně, že ty. Je to tvůj pes k svátku.“  Opravdu jsem bývala spratek drzej.

Tehdejší přítel mojí máti se rozchechtal. Bylo vyhráno. Pak už mě jen vyhnala ven, abych koupila tohle a tamto a ještě to další a jenom Vikyho hladila a šimrala. Připravili jsme mu pelíšek, dostal piškotky v mléce a trochu masa a šel spinkat.

Venčit jsme ho chodili na střídačku všichni, nebo i najednou všichni, protože nás bavilo, jak každý, kdo Vikýska vidí, se nad ním rozplývá. Krmila ho výhradně máma, protože já bych na to nervy neměla.

 Vařilo se mu. Těstoviny, rýže, maso hovězí i kuřecí, mrkev, vejce. Mačkala mu piškoty, kupovala tvaroh. Přece nebude žrát nějaký blafy, ne? A štěňátko rostlo a rostlo, až z něj byl obrovský jezevčík. Říkám obrovský, ne tlustý, byl jen pevně stavěný, s mohutnou hrudí a předníma packama, srst se mu jen leskla a mírně vlnila. Nejkrásnější na něm byly oči s dlouhýma zatočenýma řasama a uši s černými konečky.